Hledání škůdců
Stalo se v kraji zvykem, že když se objeví politický skandál, potrefení se místo podstatou skandálu obírají zkoumáním, kdo věc vyzradil.
Místo toho, abychom se dověděli, kdo je vinen a kdo ponese politickou odpovědnost, zcela nesmyslně se nám naznačuje, že za tím bude nějaký zhrzenec, anebo frakce chtivá moci.
Asi tomu tak je, ale asi to není to podstatné. Nebýt nepravosti, nebylo by co nahlásit, či udat. Nelze pak vyloučit, že ten kdo zveřejní kompromitující fakta, činí tak v dobrém úmyslu, aby se příště dodržoval zákon, anebo respektoval dobrý vkus.
Příběh nezaplaceného benzínu nemohou sociální demokraté převyprávět na příběh vnitrostranického škůdce, podobně jako se ODS nepodařilo příběh mrtvých sponzorů domluvených s podnikavým tenistou převyprávět na sarajevský atentát.
Soudný občan musí odmítnout pokus politiků nadřadit respektu k zákonu pochybnou stranickou solidaritu.
Stejný případ svérázného zacházení s příčinami a důsledky ovšem můžeme spatřit v čerstvé teorii o škůdcích, kteří nechtějí zatloukat neuspokojivý stav našich příprav vstupu do EU.
Čtyřkoaliční neochotu lhát si do kapsy označil včera senátor Topolánek za téměř vlastizradu.
Za hledáním vnitřního nepřítele se opět skrývá představa, že důležitější než skutečnost je její šikovná interpretace.
Do prosperujícího společenství Unie nás ovšem mohou přivést pouze konkrétní výsledky.
Pokud jsou, je třeba je umět prodat. Pokud nejsou, je dobré říct, že o tom víme a tím pádem snad jsme schopni s tím ještě něco udělat.
Chtít nad příštími partnery vyzrát by znamenalo stát se partnerem nedůvěryhodným.
To je ovšem ta nejbezpečnější cesta k tomu, abychom se partnerem svých sousedů nestali. S těmi vlastizrádnými škůdci tedy opatrně.
(Vysílá se ve středu 6. října 1999 ráno)
