Britské školství v krizi, část III.
Politický převrat vytvořil katastrofu ve školství
Toto je třetí část analýzy Nicka Daviese, která vyšla v deníku Guardian 16. září 1999. Předchozí části jsou zde a zde.
Školský systém, který nyní řídí britský labouristický ministr školství David Blunkett, vytvořil před deseti lety jeho konzervativní předchůdce Kenneth Baker.
Ví, že mnoho lidí tvrdilo, že si jen vyřizuje politické účty, že se snaží potrestat školské odborové svazy a zlikvidovat místní školské úřady a že postupně a nenápadně chtěl zrušit všeobecné školy, comprehensives. A nyní v důchodu přiznává, že kritikové měli pravdu.
Lord Baker žije v krásném domě v jedné z malebných vesnic v hrabství Sussex. Usmívá se, když vykládá o tom, co se skutečně stalo poté, když mu v květnu 1986 řekla Margaret Thatcherová, že bude nutné udělat něco se školstvím.
Oficiálně bylo cílem školské reformy dobro žáků. Reformy však nebyly vůbec promyšlené. Nejrozsáhlejší britské školské reformy v tomto století byly založeny na neinformovaných odhadech, na osobních vrtoších a na stranickém politikaření.
Paradoxem je, že politika školství je založena na nevědomosti. V určitých oblastech je to proto, protože neexistují konkrétní informace. Jakým způsobem se děti vlastně učí? V kterém věku je nejlepší zahájit jejich vzdělávání? Mají děti dělat v šestnácti letech zkoušky?
Někdy jsou odpovědi morální a nikoliv věcné: Mělo by se podporovat vzdělávání méně inteligentních lidí na úkor chytřejších? Vyučujeme děti proto, aby byly vzdělané, anebo pro potřeby hospodářství? Je přijatelné, aby měly děti bohatých lidí právo koupit si lepší vzdělání? Vakuum nevědomosti často zaplňuje ideologie.
Když Kenneth Baker převzal školství, bylo v krizi. Učitelé už (s přestávkami) skoro osmnáct měsíců stávkovali. Stávka ho velmi rozhněvala: nebylo možné se s odborovými svazy dohodnout o ničem. Každý chtěl něco jiného. Baker se rozhodl omezit jejich moc.
"Odebral jsem odborům jejich vyjednávací pravomoci. Bylo to docela brutální," směje se tomu dnes.
Další jeho útok byl zaměřen proti místním školským úřadům. Argumentoval, že jsou politicky zaujaté a nutí žáky, aby chodili do druhořadých škol.
Rozhodl se zavést novou zákonnou úpravou místní samostatný management škol. Začalo to jako čistě vzdělávací projekt. Bakerův předchůdce, jiný konzervativní ministr školství Keith Joseph, si nechal dělat analýzu systému místního školního managementu. Chtěl zjistit, co by se stalo, kdyby ředitelé škol a jejich správci dostali právo sami si rozhodovat o vlastním rozpočtu.
Bakera zajímaly politické aspekty této záležitosti. Poskytnutím správních pravomocí každé škole, a tedy jejím osamostatněním, by se roztříštila moc odborových svazů, protože by musely vyjednávat s tisícem individuálních zaměstnavatelů. Nemohly by si už celonárodně vyjednávat platy, ale musely by si je jednotlivě vyjednávat v každé škole.
Baker také poskytl rodičům právo volit si, do jaké školy chtějí posílat své děti. Odebral toto rozhodovací právo školským úřadům. Dnes, v důchodu, nepopírá, že účel byl nepokrytě politický. "Avšak oni měli také politickou agendu," argumentuje. Odbory a místní komunální úřady školský systém naprosto ovládaly. Byl to obrovský kartel."
Když Baker zavedl právo rodičů posílat své děti, do jaké školy chtějí, chtěl tím zlikvidovat všeobecné školy, tzv. comprehensives.
Politicky to bylo atraktivní: "volba znamená svobodu a svoboda je správná". Skutečný cíl byl daleko ničivější: "Doufal jsem, že dojde k otevření celého systému a že to donutí chudší školy k likvidaci."
Baker pokračoval: "Nechtěl jsem útočit na všeobecné školy rovnou. Měl jsem zkušenost učitelské stávky, kontroverze o zavádění ústředních celonárodních učebních osnov a nebyl jsem vstavu vydržet další ostrý konflikt. Tak jsem dospěl k závěru, že zavedu-li určité změny, budou mít časem kumulativní efekt."
Nejprve chtěl ochromit existující systém tím, že chtěl nabídnout rodičům vzdělávací kupóny, které by utratili ve škole podle jejich vlastního výběru, čímž by přišly nepopulární školy o financování. Mnoho konzervativců to však nechtělo schválit. Tak vymyslel jiný, v podstatě obdobný systém, podle něhož dostala škola za každého nového žáka od státu pevnou finanční částku. Vzhledem k tomu, že si rodiče mohli vybírat, do jaké školy své dítě posílat, bylo to vlastně totéž.
Útok na všeobecné školy byl úspěšný. Baker způsobil, že jich v Británii zůstalo jen málo. Jeho reformy polarizovaly systém mezi školami, v nichž se shromažďují nejchytřejší děti, a současným ekvivalentem původních druhořadých secondary modern schools, většinou v chudých oblastech, kde je koncentrace znevýhodněných dětí, vzdělávaných ve školách s omezeným rozpočtem.
Reformy pomohly středním vrstvám, jejichž dětí chodí do úspěšných škol, ale opustily chudé lidi. Stoupl sice podstatnou měrou počet chytrých dětí s dobrými školními výsledky, avšak stejných 10 až 11 procent znevýhodněných dětí stále odchází v šestnácti letech ze školy bez jakékoliv kvalifikace.
Baker uznává, že si byl dobře vědom velkého množství důkazů od vzdělávacích odborníků, že škola plná chudých dětí bude mít vždycky chabé akademické výsledky, ale, argumentuje, odmítl to, když v roce 1987 navštívil základní školu v americkém Bronxu. "Všude byl ostnatý drát, bylo to neuvěřitelné," uvedl. Ale sledoval tam, jak skupina sedmiletých dětí hraje scénku s čarodějnicemi z Macbetha. "Uvědomil jsem si, že dobří učitelé dokáží překonat sociální deprivaci," uvádí Baker, i když přiznává, že ti žáci nevěděli, kdo je Macbeth, ani kde je Skotsko.
Proč si Baker myslel, že zavedení trhu do školství pomůže vzdělávání dětí? Jaký byl jeho vzor? Jaká byla země, jejíž vliv napodoboval? Na základě jakého vědeckého výzkumu jednal? Baker přiznává, že vědecký výzkum nebyl proveden v podstatě žádný.
Velký vliv měla ale politika: politická ideologie, šířená z konzervativního Centre for Policy Studies, která argumentovala, že trh jako takový je dobrá věc.
Baker zavedl systém městských technických kolejí, financovaných soukromými podniky. Zaútočili na ně labouristé i konzervativci, jsou prý "regresívní" a nikdo je nepotřebuje. Vznik těchto kolejí nebyl také podložen žádným vědeckým výzkumem, ale měly pro Bakera výhodu, že nespadaly pod pravomoci školských úřadů.
Důsledkem tohoto přístupu je systém, který je politicky úspěšný, avšak který ochromuje problémové školy, protože jim odebírá nejlepší žáky i peníze. Je to dvojaké dědictví. Ovšem Baker má mnoho společného s labouristy: ti také nahrazují porozumění ideologií v debatě o osudu školství, kterou už léta otravuje politika.
Nigel de Gruchy, šéf školského odborového svazu NAS/UWT a ostrý kritik Bakerových reforem, přiznává, že původní labouristické reformy britského školního systému byly politické. I v osmdesátých letech využívaly labouristické komunální úřady školských odborových svazů jako zbraně proti konzervativní vládě.
A pak existují učitelé, kteří doslova skrývají hlavu v dlaních rozpaky, když si vzpomenou na "ultrareformní doby", kdy odmítali opravovat úkoly svých žáků, z obavy, aby je nekritizovali, anebo učili děti "vzdělávací hry" o konfliktech mezi šéfy a dělníky.
Naproti tomu pracovníci školských úřadů s nostalgií vzpomínají na neuvěřitelné doby, kdy byly školy prostě jen financovány a mohly si samy rozhodovat, co budou dělat.
Peter Horton, šéf školského úřadu v Sheffieldu dávno před Blunkettovou érou, však ty zlaté dřevní doby kritizuje: "Existovalo opravdu dost nemožných ředitelů a nedalo se s tím nic dělat. A nikdo se ani nesnažil." Je pravda, jak si stěžuje Kenneth Baker, že místní školské úřady ochraňovaly pracovní místa učitelů, i když po nich nebyla poptávka.
Nyní se pokouší Blairova vláda zlepšit úroveň ve školství, ale zase do školství hrubě zasahuje politika. Nová vládní rada, zabývající se sociální deprivací, která připravuje kampaň proti chudobě, zatím zveřejnila jen jednu analýzu o situaci ve školách, o záškoláctví a o dočasném či trvalém vylučování dětí ze školy. Je to podrobná a poctivá analýza. Její autoři přiznávají, že systém Kennethe Bakera umožnil školám, aby hrály nepoctivou hru, aby odmítaly přijímat těžce vzdělavatelné děti, což vede k tomu, že jsou odstrkovány do chudých škol, které je nemohou odmítnout.
Rada dospěla k názoru, že jediným způsobem, jak tento problém řešit, je zrušit právo rodičů volit si školu, do níž chtějí posílat své dítě, i systém, podle něhož za každého nového žáka dostává škola další peníze. Avšak rada to do své analýzy nenapsala. Proč? "Bylo to příliš politicky citlivé. Bylo to tak politicky citlivé, že jsme to raději vynechali."
Tento konkrétní politický kompromis je součástí širšího politického úsudku: nic neměnit na Bakerových reformách. Vysocí pracovníci britského ministerstva školství s tím sice možná soukromě souhlasí, ale konsensus je takový, že "se nemůžeme vrátit do minulosti a bojovat přitom pak proti bulvárnímu tisku, jako je Daily Mail".
David Blunkett se rozhodl pomoci slabým a chudým školám daleko více, než jeho konzervativní předchůdci. Ministerstvo financí mu na to poskytlo navíc 19 miliard liber, které financují celou řadu iniciativ. Vytváří školské akční zóny, v nichž školy získávají přístup k financím a svobodu improvizovat. Dosud se neví, zda je to k něčemu. Někteří kritici poukazují na to, že většinu prospěchu z toho zase mají lepší školy. Čelní pracovníci státního inspektorátu Ofstead jsou do určité míry znepokojeni, že Blunkett mění školské struktury, aniž by zlepšoval úroveň škol, a že je to všechno povrchní Potěmkinova vesnice. Ředitelé si stěžují, že se přestávají orientovat ve "vánici iniciativ" a že je systém absurdně byrokratický. Naproti tomu je pravda, že výsledky školních zkoušek se začaly zlepšovat a Blunkettovy úspěchy v práci s deprivovanými dětmi jsou daleko výraznější než u jeho předchůdců. Problém je, že dále funguje systém Kennethe Bakera.
Systém však pravděpodobně bude zreformován. Nejmocnější silou ve školské politice byli za posledních padesát let v Británii středostavovští rodiče. Právě pro ně vznikly původně elitní "grammar schools". Když se některé jejich děti ocitly v druhořadých "secondary modern schools", právě pro tyto středostavovské rodiče vznikly "všeobecné" školy, "comprehensives".
Nynější systém je ale také neuspokojuje. V důsledku růstu demografické křivky přijde v nadcházejících letech nápor na školy. Středostavovští rodiče zjistí, že buď budou muset posílat své děti do drahých soukromých škol, anebo zoufale hledat kdesi daleko dobré státní školy. Auditní komise britského parlamentu odhaduje, že už nyní nedostane dvacet procent britských rodičů své děti na první pokus do školy druhého stupně, s níž by byli spokojeni. Je možné, že britské střední vrstvy přestanou poskytovat podporu nynějšímu labouristickému ministru školství, který pracuje i nadále se systémem, který vytvořil Kenneth Baker.
