Václav Havel: "Glorifikovali jste si mě sami, tak mi teď nic nevyčítejte"
Napsal Jaroslav Plesl: "Zajimavy clanek o Havlovi z NYT, v anglicke verzi je na teto adrese. Havlova argumentace:
'Glorifikovali jste si me sami, tak mi ted nic nevycitejte,' je nehorazna.
Kdyby tomu tak skutecne bylo, Havel by se v uplynulych deseti letech
systematicky nezbavoval spolupracovniku, kteri byli schopni jej kritizovat.
Tam, kde dnes je (tezce kritizovan ze vsech stran), se dostal sam a vsechny
"zasluhy" by mel hledat predevsim u sebe. Jeho (v NYT citovane) argumenty
jsou dalsim dukazem, ze Havel je samoliby seladon, ktery muze v teto
discipline smele soutezit s Klausem a dovolim si tvrdit - ma sanci nad nim
zvitezit. "
Deset let po triumfu je Havel zmačkaným sametem
Tento článek vyšel 4. listopadu 1999 v deníku New York Times.
Václav Havel, ironický disident, který artikuloval moc bezmocných a pomohl zbourat berlínskou zeď, stále ještě slouží, jako vězeň, ve funkci prezidenta v České republice.
V grandiózním prostředí Pražského hradu, na pompézním jevišti ve městě, které připomíná kulisy pro nějaký film, vypadá Havel male a nešťastně, jeho varování nikdo neposlouchá a jeho popularita poklesla.
Na Západě byl Havel oslavován jako symbol zázračného rozkladu komunismu a síly psaného slova. Nyní, o deset let později, považuje však mnoho Čechů Havla za někoho, kdo je pořád jen kritizuje, anebo, což je horší, víceméně jen za vtip.
Havlovo hluboké angažmá ve stranické politice nevyhnutelně pošpinilo jeho morální pověst. A když zemřela jeho uctívaná manželka Olga, Havel se před dvěma lety oženil s bývalou herečkou, která kdysi hrála upíra nahoře bez. To ho zesměšnilo a celá záležitost se uklidňuje teprve nyní.
Havel byl známým dramatikem, který se vysmíval komunistickému konformismu, zamlžovacímu jazyku a byrokratickému životu. Byl uvězněn nedlouho poté, co pomohl napsat a rozšířit Chartu 77, protikomunistický manifest, který původně podepsalo jen 242 lidí. V prosinci 1989 byl Havel drtivou většinou nejpopulárnější volbou na funkci prvního prezidenta v postkomunistickém Československu.
Obloukem své kariéry i úpadkem své autority ve své zemi je Havel sám metaforou přechodu komunistické Evropy od epické poezie k nudným a špinavým podrobnostem každodenního politického života.
Všechny země střední a východní Evropy sice přijaly svobodu s obrovskými nadějemi, ale zjistily, že hospodářská a politická transformace je obtížná. Některé tyto země, jako Polsko a Maďarsko, zaznamenaly větší úspěchy než jiné země v úsilí prosadit nutné změny.
Avšak všechny tyto země zjistily, že svoboda projevu a svobodné volby nutně neznamenají bohatství, zahraniční investice a štěstí, že totalitní zvyklosti mizí jen pomalu a že západní Evropa, která má vlastní rozpory a hospodářské problémy, vůbec nespěchá jim poskytnout plné členství v Evropské unii.
Uctívaní hrdinové pádu komunismu - někdy velmi nepravděpodobní vedoucí představitelé jako Lech Walesa v Polsku, Havel a dokonce ruský prezident Boris Jelcin - zjišťují, že je okolnosti rozžvýkaly. Jejich dobrá pověst z minulosti zaznamenává tím více ran, čím déle zůstali či zůstávají ve funkci.
Havlovi přátelé a jeho blízcí poradci, současní i minulí, konstatují, že je Havel plný pochybností o sobě samotném, že je často zdeprimován, že má pocit, že je uvězněn oficiálním protokolem a různými nesmysly a že pokračuje v roli prezidenta jen v zájmu národa a státu.
Jeden z nejbližších přátel a učitelů Václava Havla, Zdeněk Urbánek, který mu pomohl napsat a rozšířit Chartu 77, uvedl: "Má období, kdy je schopen psán senzační projevy, které se podobají filozofickým esejům. Na druhé straně se někdy dostává do stavu mysli, kterému říká 'mé deprese'. Ale je schopen získat z těchto depresí inspiraci a novou sílu. Nazval bych ho lidským intelektuálem: pochybuje o sobě neustále, a v důsledku těchto pochybností je schopen soucítit s jinými."
Ale to je příliš jednoduchý názor. Havel je vtipný a manipulativní člověk a je příliš inteligentní a příliš ironický na to, aby si dovolil, aby mu někdo vnutil roli, jaká se hodí do televizního limonádového seriálu.
Havel měl velký vliv svou snahou přitáhnout provinční Českou republiku do nového světa kolektivní odpovědnosti, do NATO a do situace, v níž ČR kandiduje na vstup to EU.
Prvních deset let: vinu mají sen a snílkové
Když jsem s Václavem Havlem zde v Praze vedl rozhovor, Havel, mírně znuděn otázkami o desátém výročí pádu zdi, argumentoval, že je-li někdo z něho samotného zklamán, je to vina těch, kdo si ho zidealizovali.
"Já jsem se o to nesnažil, ale stal jsem se postavou ve fikci, v pohádce," řekl. "Dávali mi čestné doktoráty na univerzitách po celém světě a na všech těch ceremoniích jsem musel poslouchat historii svého života. A všechny tyto životopisy byly vždycky tatáž pohádka."
Je to příběh obyčejného Čecha, Honzy, kterému se říká "hloupý Honza", který tluče hlavou do neproniknutelné zdi. "Ale jednoho dne zeď prorazí a porazí příšeru na druhé straně, příšeru, proti níž neměl mít Honza jedinou šanci," řekl Havel. "A většina českého obyvatelstva a mnoho zahraničních novinářů té pohádce věřili."
Nyní, po deseti letech, uvedl Havel, "se tito lidé začínají z toho snění probouzet, a namísto aby se zlobili sami na sebe, že usnuli, zlobí se na postavu ze svého snu." Tiše se zasmál a pohrával si s navštívenkou, namísto toho, aby kouřil cigarety, které ho před třemi lety téměř usmrtily na rakovinu plic.
"Není to přece moje vina, že jsem se stal postavou v něčím snu," dodal. "Ani to není moje vina, že se ten člověk probudil."
Když mu novinář řekl, že toto jeho vysvětlení je skutečně pozoruhodné rozhřešení, které si Havel uděluje sám, nic neřekl, ale potěšeně se tomu zasmál.
Havlovi je nyní 63 let a na jaře 1998 téměř zemřel na zablokování střev. V určitém smyslu je mu vlastně už jedno, co si o něm lidi myslí, řekl Václav Havel, a dodal, že nikdy nečte ani články, ani knihy, které o něm někdo napíše.
(Jen mu z Havlova knižního životopisu od Johna Keana, připravuje Jiřina Šiklová vejcuc, pozn. JČ.)
Před lety Havel legendu o sobě živil. Jeho heslem za revoluce bylo "Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí." Vyžíval se v romantických výstřelcích, jako když nechal ušít divadelní uniformy pro prezidentské stráže, Pražským hradem projel na koloběžce, zval rockové hudebníky v podstatě na státní návštěvy, opíjel se se starými kamarády a na zdi Pražského hradu pověsil spoustu moderních a někdy sexuálně explicitních obrazů.
Ale Havel má právo posmívat se idealizovanému obrazu nepolitického dramatika, který shora zosobňuje národ, konstatuje Jiří Pehe, bývalý Havlův poradce, který mu dodnes radí. Pehe je nyní ředitelem pražské pobočky New York University.
Havel je v české politice aktivním hráčem a někdy udělal opravdu vážné chyby. Před dvěma lety, kdy ostře ve veřejném projevu zaútočil na bývalého premiéra Václava Klause - Havlova soukromá nechuť vůči arogantnímu a konzervativnímu Klausovi není tajemstvím - veřejná podpora pro Havla poklesla a jeho manévr byl kontraproduktivní.
Dnes zůstává stále Klaus důležitým hráčem v české politice a plánuje, že se zase stane premiérem - a prezidentem, až Havel rezignuje nebo umře.
Avšak Havel také využíval svého prezidentského úřadu pro obtížné morální a politické cíle, které útočily na českou konformnost a úzkoprsost. Při tom si vytvořil pevné svazky se západními politickými představiteli - včetně prezidenta Clintona - kteří spoléhají na Havla, že jim bude pomáhat udržovat NATO, aby se nerozpadlo, a zrak světa bude obracet na skutečné morální otázky v v Kosovu a na otázky kolektivní obrany.
Havel sám říká, že se snažil vytáhnout Čechy - kteří byli politickými poddanými Rakousko-Uherska, nacistického Německa a pak Moskvy skoro po celou dobu posledních 480 let - z jejich "provincionalismu". Snaží se je přimět, říká, aby pochopili, že jsou pány vlastního osudu a také součástí širšího evropského a transatlantického světa sdílené odpovědnosti a dokonce i sdílené suverenity.
Havel nese největší odpovědnost za to, že dostal Českou republiku do NATO už během prvního kola jeho rozšiřování. Pracoval neobyčejně intenzivně, aby překonal českou skepsi a neochotu podílet se na bombardovací válce NATO ohledně Kosova - přiměl parlament, aby schválil nutný zákon, který povolil NATO přelety nad českým územím. Jako jeden z prvních chtěl, aby bylo proti jugoslávskému prezidentu Slobodanu Miloševičovi použito síly, to ale nebylo v ČR populární.
Havel ostře útočí na českou zaujatost proti Romům a jednou uvedl, že odstoupí, jestli bude v severočeském Ústí nad Labem postavena zeď, která má uzavřít Romy do ghetta. Zeď byla postavena 13. října a Havel ji znovu kritizoval, ale neodstoupil.
Havel ostře kritizuje vládu i národ za to, že se dostatečně energicky nemění a nepřipravují se na členství v Evropské unii, která Prahu kritizovala, že zaostává za žadateli, kteří se o vstup do EU ucházejí dychtivěji.
Dalších deset let, základní otázka
28. října při příležitosti jednaosmdesátého výročí české státnosti uvedl Havel, že stojí země na křižovatce, která je pravděpodobně důležitější, než byla křižovatka před deseti lety, kdy byl svržen komunismus při tom, čemu Češi říkají "sametová revoluce".
"Možná jsme na takovéto křižovatce teprve nyní, po deseti letech, protože teprve nyní jsme schopni čelit úplně svobodnému rozhodnutí o tom, jakým směrem se máme vydat," řekl Havel. "Naším současným dilematem je: věříme v bezprecedentní historický, duchovní, politický a hospodářský smysl evropské integrace se vší svou možnou energií, odvahou a přičinlivostí, anebo dáváme přednost, řekněme, tomu starat se jen sami o sebe?"
Havlova vlastní odpověď je zcela jasná.
Pokud má sám Václav Havel nějaké pochybnosti o své dosavadní prezidentské kariéře, říká, že neměl zůstávat tak dlouho nad stranickou politikou. "To je moje největší chyba, kterou bych rád vyjádřil, až mi skončí funkční období," řekl. "Ale nevědomky a neúmyslně jsem pomohl obnovit špatnou tradici stranické politiky," zdůrazňuje Havel, a to tím, že dostatečně brzo nezasáhl do stranickopolitického života. "Nechal jsem politický život, aby se samovolně rozvíjel. To jsem asi neměl udělat. Měl jsem se v něm víc angažovat."
Havel má na mysli, že měl využít před deseti lety své neopakovatelné moci a autority k tomu, že by býval utvářel postkomunistickou politiku aktivněji a že by rozbil staré struktury stranického vlivu a protekcionářství, konstatoval Pehe a jiní. Na rozdíl od Polska a Maďarska, kde kvetla reforma uvnitř komunistické strany a ochromovala vládu Moskvy, Československo mělo ještě v roce 1989 represivní, téměř stalinský stát, který mu Sověti vnutili po roce 1968, kdy potlačili reformistickou vládu.
Havel nyní zastává názor, že se mělo udělat víc - měli se právním způsobem potrestat viníci. Nestačilo pouze zakázat tisícům lidí pracovat ve vládě na základě neověřených policejních svazků. A přátelé také konstatují, že si Havel uvědomuje, že měl také učinit víc proti rozpadu Československa, které se 1. ledna 1993 rozdělilo na Českou republiku a Slovensko.
Havel také lituje, řekl Pehe, že podporoval Klause a dovolil mu, aby získal v politice tak velký význam. Klaus jako premiér realizoval privatizační program státního průmyslu a podniků, o němž se nyní usuzuje, že byl těžce pošpiněn korupcí a protekcionářstvím.
Urbánek řekl: "Samozřejmě, jsou dny, kdy má Havel své práce skutečně plné zuby - například proto, jak jsou rozloženy politické síly v parlamentě. Přiznal, že udělal začátkem devadesátých let chyby, že vybral, podporoval a doporučoval určité lidi pro parlament a pro vládu. Později se ukázalo, že to nebyli správní lidé."
Za Klause a nyní za premiéra Miloše Zemana, konstatují západní diplomaté, učinila Praha jen málo při restrukturalizaci svého hospodářství a při reformě svého právního systému, málo bojuje proti korupci a málo vytváří respekt pro zákonnost, málo ochraňuje zahraniční investice a málo naléhá, aby jednali politikové demokraticky.
"Politika je tady velmi osobní," uvedl Pehe. "Lidé dosud nechápou, že demokracie je něčím víc než jen demokratickými institucemi, že je zapotřebí demokratického ducha kompromisu, diskuse a tolerance."
Havel ve svých projevech pravidelně hovoří o potřebě morálky v české politice a o důležitosti zákonnosti.
Havlova morální prohlášení posilují jeho pověst na Západě, ale jeho kritika není doma vždycky populární.
Zdejší americký velvyslanec John Shattuck pochválil Havla, že "se intenzivně angažuje jako politický vedoucí představitel," zejména v poslední době. "Je ochoten občas využívat svého politického kapitálu k nepopulárním zásahům a rozhodnutím v české politice, " řekl Shattuck.
Havla dlouho podporovalo více než 80 procent národa, ale loni na jaře jeho popularita poklesla na 46 procent, když pohrozil, že bude žalovat autora, který obvinil prezidentovu novou manželku, že mu byla nevěrná, a pohrozil, že odstoupí. Nyní Havla schvaluje asi 52 procent.
V roce 1996, konstatují přátelé, Havlem silně otřásla smrt jeho první ženy Olgy, která zemřela na rakovinu. Jí napsal Havel z vězení dojemné a vlivné "Dopisy Olze". O méně než rok později, v lednu 1997, se Havel oženil s Dagmar Veškrnovou, které je nyní 46 let, je to herečka známá pod jménem Dáša. Někteří Havlovi záviděli, jak je krásná, jiní vyjadřovali názor, že se nehodí na manželku prezidenta. Bulvární tisk a internetové stránky se v tom vyžívaly.
Urbánek uvedl: "Jeho druhá svatba byla znamením změny. Od té doby začala klesat jeho popularita. Olga byla velmi populární a totéž nelze říci o jeho druhé manželce."
Tyhle věci se ale už uklidnily. Koncem září však se znovu potvrdilo, že Havlova svatozář už zmizela. Havel se stal terčem všeobecné kritiky za to, že souhlasil posadit se za volant nového automobilu z automobilky Škoda, kterou ze sedmdesáti procent vlastní Volkswagen a ze třiceti procent český stát. Tím autem jel Havel rychlostí 160 km/h, daleko nad oficiální omezení rychlosti.
Názory: Čest, trpkost a sebepohrdání
Jana Reichlová, dvacetiletá studentka, si stále Havla váží: " Ale neměl znovu kandidovat na prezidenta při posledních volbách" v lednu 1998, řekla. "Myslím, že se stáhl do sebe a lidem se odcizil. Jeho rozhodnutí oženit se s Dášou bylo nešťastné, zejména, že to bylo tak brzo po Dášině smrti."
Jiří Reinisch (50), mechanik, byl velmi zatrpklý. "Myslím, že Havel měl rezignovat na vrcholu své kariéry," řekl. "Už nemá moc co komu říct. A nepotrestal ty, kdo měli být potrestáni, komunistické kádry. Věřil jsem, že Havel vytvoří demokracii a spravedlnost, ale on mě opravdu zklamal. Všem komunistů, kteří kradli, bylo dovoleno ponechat si své bohatství a dnes jsou to šéfové průmyslu."
Reinisch, malý muž se světlými vlasy shrnul, co je na Havlovi špatného: "Dal lidem naději, ale nesplnil ji, a není tak dobrý, jak si to o něm cizinci myslí. Ale nemáme nikoho jiného, kdo by ho nahradil - to je problém. Nikdo tady nemá v zahraničí jeho pověst."
Havel sám sebou i nadále osobně zdravě pohrdá, konstatuje Pehe. "Na jedné straně je opravdu symbolem přechodu k demokracii, ale v mnoha důležitých rysech tento zdejší experiment selhal a navzdory svým projevům a varováním je Havel spojován s tím, co se stalo."
Polovina Čechů, řekl Pehe, "vidí Havla jako symbol politického establishmentu, toho, co se tady dnes děje, co se jim nelíbí, jako symbol prvních deseti let se všemi úspěchy i selháními."
Havel rezignoval na svůj osud - a je hrdý na svá rozhodnutí. "Nestal jsem se prezidentem proto, že bych měl nějakou dlouhou celoživotní touhu být prezidentem," řekl v rozhovoru. "Vzal jsem to na sebe jako službu pro svou zemi. A po deseti letech můžu říct jen jedno: ta služba je daleko těžší, než jsem očekával, když jsem ji přijímal.
Otázka, jestli toho lituju, je jako kdybyste se mě ptali, jestli lituju, že jsem se narodil. Je to prostě mou součástí, beru to jako fakt."
Havel si píše všechny své projevy sám a zdůrazňuje, že "plně využívám svůj tvůrčí talent při své nynější práci". Tento nejlepší český dramatik si však dál připravuje materiál. "To neznamená, že někdy od věci pár kroků neustoupím a nepohlédnu na to ze vzdálenosti a neuložím si ten zážitek v hlavě pro pozdější použití," uvedl.
