Zmatek v poslanecké sněmovně
Několika týdenní hyperaktivita Klausovy ODS, které jsme dnes svědky, se sice tváří, že ji jde o vytvoření stabilnější vlády, například formou superkoalice, avšak ve světle toho, co se v Poslanecké sněmovně odehrává, je nutno se ptát, zda ve hře není něco jiného a údajně náhlá slabá pozice Zemanovy menšinové vlády není pouze zástupným problémem. Z této úvahy není možno vyjmout ani Unii svobody, jejíž předseda Jan Ruml po loňských parlamentních volbách úspěšně zablokoval vznik levostředové koalice ČSSD, KDU - ČSL a US.
V těchto souvislostech je legitimní ptát se, zda Jan Ruml tehdy neudělal strategickou chybu, jejíž důsledky ohrožují nejen dosud velmi churavou českou ekonomiku, ale taktéž ohrožují vstup ČR do EU. Pokud měl vážné obavy o kompetentnosti Zemanem navrhovaného kabinetu, s přihlédnutím k rozložení sil, vyplývajícím z volebních výsledků, nedávajících žádnou šanci jiným alternativám, dalo by se očekávat, že do takto navrhované koalice US vstoupí, už jen proto, že by měla reálnou možnost přímo ovlivňovat činnost vlády.
Jinou otázkou je, zda se Ruml k této alternativě vyjádřil odmítavě z čistě ideologických důvodů, což by spíše svědčilo o jeho poněkud omezeném rozhledu, nebo sledoval jiné vzdálenější cíle. Pokud ano, pak by politika US korespondovala s politikou ODS mnohem více, než se jeví z veřejných proklamací těchto stran. V konečném důsledku je totiž jedno jestli vstup do EU by byl ohrožen euroskepticismem ODS, vznášející do tohoto procesu řadu obstrukcí, nebo zablokováním akceschopnosti vlády v důsledku zásadně odmítavého postoje US k nějaké formě koalice s ČSSD.
Je totiž nepochybné, že při dodržení zásad respektování volebních výsledků, by byla levostředová koalice optimálním řešením. Vznik pravostředové koalice ODS, US, KDU - ČSL by zřejmě učinil existenci US problematickou, už jen proto, že voliči by se pak ptali, proč US vůbec vznikla. Negativní vztah Rumla k pročištění právního prostředí v hospodářské sféře, jenž vyplývá z jeho zásadního nesouhlasu s akcí “Čisté ruce", spíše svědčí o jeho těsnějším propojení s politikou “gangsterského liberalismu", jak ji v letech 1992 až 1996 bezskrupulózně provozovala ODS. To by nasvědčovalo, že rozdíly mezi ODS a US nejsou zase až tak zásadního charakteru, jak by si lídři US přáli. To by ovšem rovněž vysvětlovalo, proč Ruml neměl a doposud nemá žádný zájem o spolurozhodování v levostředové koaliční vládě.
Rumlovy časté výroky na adresu Zemanova kabinetu, že z principiálních důvodů nemůže US se Zemanem žádným způsobem spolupracovat, respektive, že socialistická vláda se už historicky znemožnila, jsou příliš prostoduché, než aby se jim dalo věřit, že jsou míněny vážně. Podívejme se tedy, jaké by byly perspektivy, kdyby Ruml na tehdejší nabídku ČSSD přistoupil. Zásadním pozitivem by přinejmenším bylo, že zákony předkládané Parlamentu ke schválení by byly konsensuální, tedy ani levicové ani pravicové, pragmaticky respektující danou proporcionalitu v koalici. Jejich průchodnost by byla už předem zajištěná koaliční většinou v Poslanecké sněmovně, což by znamenalo nejen urychlení nutných legislativních změn směrem k EU, ale taktéž posílení důvěryhodnosti vlády a tudíž i posílení důvěryhodnosti českého kapitálového trhu.
Současný politický styl Klausovy ODS je pochopitelný, i když ne vždy akceptovatelný. V podstatě odráží důsledky politiky z dob její dominance, kdy se obklopila silnými lobystickými skupinami, jejichž zájmy teď musí (ať chce či nechce) hájit. Jejím problémem je, že tyto skupiny se pomalu, ale jistě bortí, ztrácejí někdejší vliv i autoritu a tím také ztrácí ODS. Propojenost politiky s ekonomickou sférou, nesoucí riziko vzniku ekonomicko politických mafií, promítající se do právní sféry, se vzhledem k úsilí ČR o vstup do EU nevyplatila. Při současném rozložení sil v Parlamentě se stala nejen pro ODS, ale zřejmě také pro US, velkou přítěží, omezující jejich manévrovací prostor.
Odmítáním spolupráce US s ODS hraje zřejmě Ruml o svou politickou věrohodnost, kdežto odmítáním spolupráce s ČSSD hraje o popření své spoluzodpovědnosti za chyby, kterých se dopustil v Klausově vládě. Ty lobystické tlaky, snažící se o maximální oddálení přizpůsobení právního řádu ČR normám platným v EU jsou zřejmě i v tomto směru velmi silné. Na druhé straně jsou však zde o nic méně silné lobystické tlaky těch podnikatelských uskupení, kterým se podařilo vyhnout problémům a začínají prosperovat. Jejich zájmem je, aby právní normy EU byly, co nejrychleji přijaty. Toho se především dožadují zahraniční investoři, jejichž vliv, s ohledem na krach “specifické české cesty" a “trhu bez přívlastku", začíná převažovat.
Protizemanovské tažení bylo rozpoutáno zamítnutím návrhu státního rozpočtu už v prvním čtení (LN, 21 října, Poslanci smetli návrh...). Lidovci, ODS a US byli proti, ačkoli prostor pro sestavení jiného rozpočtu je vzhledem k omezeným příjmům do státní kasy téměř nulový. Ministr financí Mertlík, o němž nelze pochybovat, že patří mezi nevýkonnější ministry, sice připustil, že by šlo snížit navrhovaný deficit v řádu jedné až tří miliard, což je ovšem částka tak nicotná, že nemůže vyvážit rizika rozpočtového provizória. Podmiňovat výsledky hlasování politickými dohodami, jak se vyjádřil V. Klaus, velmi zavání vydíráním.
Chtít donutit Zemanův kabinet k politické sebevraždě tím, že by přistoupil na požadavky pravice, obsahující rozsáhlé škrty v sociální oblasti, která se i bez nich potácí na okraji propasti, výměnou za příslib, že snad koncem ledna by mohla být schválena jeho pozměněná podoba, není ani z daleka schůdným řešením. Rozpočtové provizórium zahraniční investoři nepochybně vyhodnotí jako signál o politické nestabilitě, což by mělo za následek, že slibně se vyvíjející příliv zahraničních investic (2,5 miliardy UDS za první pololetí) by se mohl zastavit. Dalo by se to sice hodit Zemanovi na krk jako další důkaz neschopnosti jeho kabinetu, ale za cenu vlastního znevěrohodnění.
Poker do něhož se pravice vrhla v nesprávně stanovené době, se začíná podobat morbidní grotesce. Klaus drží Zemana pod krkem slovy: “Je jasné, že rozpočet bude přijat jedině po nalezení nějaké jiné politické dohody. Loňská situace, kdy někdo podpořil rozpočet a nechtěl být za to ve vládě, se nebude opakovat" (LN, 25. října, Klaus: Rozpočet nebude schválen...) Pokud se mu to povede, pak můžeme zřejmě čekat výmluvu: “jeho problém, že přestal dýchat".
Ruml sice v nastalém zmatku vzkázal Klausovi, že koalice ODS, US, KDU - ČSL by byla pro něj přijatelná (LN, 25. října, US trvá na pravicové koalici), avšak Klaus si už loni spočítal, že tak těsná většina by byla pouhým opakováním stejných problémů. Pro něj je varianta duhové koalice všech demokratických stran s výjimkou KSČM mnohem lákavější, minimalizující všechna případná rizika. Sociální demokracii zřejmě před změnami už nezachrání ani rozsáhlejší obměna ministrů. Klaus dal najevo, že mu jde o věci daleko zásadnější. Jaké, to sice neříká, ale dají se tušit z mnoha událostí, mezi něž nepochybně patří závod s časem o vstup do EU.
Nicméně, když se už zdálo, že je Zeman u zdi, z US dezertovala poslankyně Marie Machatá, čímž potvrdila, že v ČR ze všech možných variant vždy nakonec vyjde ta nejhorší. Vize pravicové koalice se asi zhroutila (LN, 27. října. Poslankyně Marie Machatá opustila US), čímž Klaus ztratil poslední trumf, jak nechat Zemana změknout. Zatímco tuto dezerci komentoval slovy: “Nepochybně je to další trhlina," Rumla optimismus neopustil: “Koalice 102 je princip, nikoli matematika". Vypadá to sice zásadově, ale v Parlamentu, podobajícímu se v tuto chvíli reklamě na čtyřbarevnou zubní pastu, platí jiné počty.
ČSSD, jakoby v tu chvíli zapomněla počítat, už druhý den přispěchala Klausovi na pomoc s návrhem na kulatý stůl duhové koalice (Právo, 30. října, Soc. dem. navrhuje kulatý stůl...). Toho se však zřejmě v ODS polekali. Místopředseda Beneš si ihned pospíšil s ujištěním, že nejdříve musí proběhnout dvoustranné schůzky, čímž naznačil, že duhová koalice zřejmě není to, po čem ODS jde, ale je pouze zástupným problémem.
Pro některé pozorovatelé parlamentního hemžení mohlo být překvapením, že Klaus nepřemluvil předsedu lidovců Kasala, aby podpořil vznik duhové koalice (Právo, 2. listopadu, Klaus Kasala neumluvil). O pravostředové koalici se vůbec nebavili. Právo uvedlo, že jeden z účastníků se vyjádřil, že “bylo ve vzduchu cítit, že takovou sestavu ani jedná strana nechce". Pro Kasala je zřejmě dosud velkým rébusem, co Klaus vlastně tažením, jehož cílem by měl být vznik duhové koalice, sleduje.
Překvapení však přišlo v úterý. Ruml se s Kasalem dohodli, že všichni chtějí svrhnout Zemanovu vládu a vytvořit většinový kabinet (LN, 3. listopadu, Kasal s Rumlem se připojili k ODS). Má to však jeden háček - liší se jen v názoru, jak to prakticky zařídit. Prý by se měli nejprve sehnat podpisy nezbytné k vyhlášení nedůvěry vládě, pak jednat o její příští sestavě, pak vládu svrhnout, což prý by nemělo být problémem, protože podle všech “škodí zemi". Prozatím je problémem, kde sehnat potřebné podpisy. Těch je ke svržení vlády zapotřebí 101. Chtít nějaké vyloudit na poslancích ODS či ČSSD je téměř nemožné, asi tak, jak je nemožné konkrétně vysvětlit v čem sociálně demokratická vláda škodí zemi. Přijít s tak kategorickým odsudkem právě v době, kdy se v ekonomice začalo něco hýbat k lepšímu, je teatrální. Přijít s návrhem, že někteří ministři škodí vládě, by rozhodně bylo účelnější a zemi mnohem prospěšnější.
Zbývá se jen otázat, co vše se ještě musí stát, aby politikové dostali rozum a začali se chovat jako lidé, jimž byla svěřena správa věcí veřejných. Ve středečním hlavním zpravodajství uvedla ČT1, že jednání o velké koalici se zřejmě uskuteční. Vypadá to na další kolo rituálních tanců, jejichž konec je zřejmě tak daleko, jak daleko jsou slibované zářné zítřky z počátku let devadesátých. Už teď je však téměř jisté, že urychlení sbližování naší legislativy s normami EU se stává nesplnitelným přáním. Není totiž těžké spočítat si, že po pádu vlády bude trvat nejméně tři měsíce, než nová vládní kobyla znovu zabere. Právě ty tři měsíce jsou nezbytně nutné, aby se dalo dohnat vše, co nám Brusel vytýká a v čem zaostáváme. Nebo právě o to části pravice jde?
