K rostoucím preferencím komunistické strany
"Se vzdělaností obyvatelstva by se mělo něco dělat ..."
Povzdech krále v pohádce Jana Wericha, Princezna Koloběžka
Králův výrok, jak se zdá, platí v souvislosti s rostoucími preferencemi
komunistické strany ČR dvojnásobně.
Nejde ani tak o to, že mnohý občan je teď ochoten volit stranu, kterou se
učil 40 let nenávidět (kromě Pavla Kohouta, který se ji na začátku učil
milovat), ale o důsledky v podobě začarovaného kruhu: Hlupáci, kteří
vládli tak, že komunistickou stranu učinili přitažlivou, teď vyzývají
občana aby se s nimi spojil.
Jeden z titulků BL nedávno zněl: "Hrozí ČR komunisté a pád do chudoby?"
Spojení jména komunistické strany s vidinou chudoby je ovšem zavádějící,
protože implikuje, že když nějakým způsobem komunisty odstavíme na vedlejší
kolej, vypukne blahobyt.
Jenže ono jde otázky dvě: Hrozí ČR pád do chudoby? a pokud ano, co s tím
mohou jednotlivé strany - například komunisté - dělat?
Obávám se, že odpověď na první otázku je kladná. Pád hrozí, protože
chudoba stále je, přes všechny iluse o novém světovém pořádku, vedlejším
produktem tvorby bohatství, respektive způsobu jeho rozdělování.
Lidé začínají pociťovat životní nejistotu a často i chudobu. Začínají
chybět miliardy, které sametoví politikové dovolili rozkrást, projevuje se
neschopnost politiků myslet na věci veřejné víc než na ministerská křesla,
limusiny a vlastní záhumenky.
Zásadním problémem ovšem zůstává neschopnost definovat problémy s nimiž se
ČR potýká a hledat v rámci daných (velmi omezených) možností jejich řešení.
Všimněme si, jak rychle se vytratila zpráva o stavu ČR.
V poslední době se často píše o komunisticko mocenských vazbách, které nás
brzdí v cestě za lepšími zítřky. Je-li pravda, že tyto struktury vskutku
ovládají českou společnost, pak si troufám tvrdit, že jejich hlavní
nebezpečí spočívá v tom, že si velmi rychle osvojily pravicovou rétoriku,
která se snaží sociálně ekonomické problémy bagatelizovat.
Jaroslav Plesl
naznačuje v BL, že cestou k nastartování hospodářského růstu (jehož výsledkem by
měly být dividendy ve formě zvýšení životní úrovně okořeněné bonusem
hrdosti na úspěch a z ní pramenící vůle v započatém procesu pokračovat) je
"důsledná privatizace, liberalizace, zpřetrhání vazeb komunistické
mocensko-politické nomenklatury, vstup do EU a přizpůsobení se
globalizaci". Takovou vizi je podle něj možné voličům nabídnout a na nich
je, zda ji přijmou nebo odmítnou.
Tento citát je ovšem dosti problematický, protože bez informace o tom, že i
zprivatizované země, v nichž nikdy komunistické struktury nebyly, mají
obrovské ekonomicko-společenské problémy, zastírá podstatu věci.
Frázovitá je i představa o aktivním podílení se voliče na změně, a to na
základě vize přijmuté týmž za vlastní. Už jen proto, že vize, zhmotněné do
předvolebních slibů, podléhají velmi rychle povolebnímu uvadnutí.
Rukávy vyhrnuté za účelem práce na opatření zářivé budoucnosti jsou pouhou
ilusí. Budovatelskou manipulaci s oděvem provozuje (západní) občan
většinou proto, aby přežil. Tu a tam třímá obnažená paže třímající
pomyslnou hůl, vykonávajíc pohyb, který politikovi naznačuje nelibost, že
když je něčeho moc je toho příliš.
Je třeba vidět, že současné hospodářské a sociální problémy ČR nejsou
nikterak odlišné od problémů Západu. To, co naši zemi od těchto států
odlišuje je míra stupidity politiků, domnívajících se, že stačí být
papežtější než papež v přijímání víry svaté.
Vezměme vstup do EU jako příklad. Tuším, že to byl Jaroslav Teplý, který
před časem v BL podotkl, že to není samospasitelná záležitost, že se musíme
velmi vážně zabývat tím, co se stane s naší ekonomikou. Jsme na přechod
připraveni?
Jaký dopad třeba bude mít zvýšení cenové hladiny na úroveň EU? Kdyby se
do českých poměrů přenesly ceny kanadské, které se od západoevropských
příliš neliší, změnil by se plat kolem 20 000 kč měsíčně na pouhé záchovné
minimum. Jak budou na takovou situaci reagovat zahraniční investoři?
Spokojí se s menším ziskem nebo přesunou výrobu do někam do Asie? Jak
budou přežívat lidé, kteří již nyní mají polovinu?
Euroskepse některých politiků nemusí být jen snahou po odlišení se od
smečky, může mít racionální základ? A kde se vůbec bere jistota, že vstup
do EU není možné zmršit? Možná, že toto téma je zatím tabu, stejně jako
byla před časem privatizace, o níž teď už víme své. Rostoucí podpora
komunistické strany odráží zřejmě i tuto nejistotu.
Napsal jsem, že se současné problémy ČR příliš neliší od problémů Západu.
Stejné nepochybně platí i pro to, co lidé považují za prvořadé -
zaměstnanost, dostupné bydlení a zdravotní péči a přístup ke vzdělání -
tedy to, čemu se dohromady říká životní jistoty.
Komunisté mohou - na rozdíl od ostatních politických stran - argumentovat
tím, že životní jistoty, které za jejich vlády existovaly, nejen že nebyly
nahrazeny něčím dokonalejším, ale že postupně berou za své.
Běžný protiargument je, že to bylo za cenu osobní nesvobody a útlaku. Ten
ovšem slábne v okamžiku, kdy si uvědomíme, že i v čistě kapitalistickém
světě existují i varianty svobody a bídy a nesvobody a bídy.
V Britských listech se mnohokráte psalo o tom, že pravo-levé politické
spektrum politických stran ztrácí svůj dřívější význam. Domnívám se, že
tento proces je do značné míry ovlivněn právě hledáním rovnováhy mezi
životními jistotami a ekonomickými tlaky globalizovaného světa.
Vyhrožovat nedozírnými následky v případě vítězství komunistů v příštích
volbách je samoúčelný nesmysl, protože jejich manévrovací prostor je omezen
současným stavem republiky i okolního světa. To ostatně platí pro
jakoukoli vládu, kterou kdy bude ČR kdy mít.
Komunisté mohou slíbit pouze to, že zbylý manévrovací prostor využijí
efektivněji než jejich předchůdci. To ovšem může slíbit jakákoli
politická strana. Potíž je samozřejmě v tom, že těm teď "státotvorným" to
bude těžko někdo věřit. To vede k otázce, zda je možné, aby vznikla zcela
nová strana, která by se účinně oddělila jak od komunistické minulosti, tak
od stran, které se handrkují o moc od roku 1989. V dohledné době se to asi
nestane, protože "nejsou lidi".
Současným politickým stranám je vidina porážky od komunistů jistě
nepříjemná - zejména proto, že pro některé menší strany by to mohlo
znamenat jejich konec.
To, že by komunisté mohli vytvořit většinovou vládu, je ovšem málo
pravděpodobné, protože by museli získat tak velikou nadpoloviční většinu,
aby jakékoli jiné řešení vypadalo jako protidemokratická manipulace s
míněním voličů. Navíc Západ dal bombardováním Jugoslávie jasně najevo, že
když se mu někdo nelíbí, tak s ním zatočí po svém.
Nebezpečí většinové vlády komunistů není v návratu ke stranické
nomenklatuře a pěticípým hvězdám na lokomotivách, ale v tom, že okamžitě
vypukne tvrdý boj o ztracené pozice hojně využívající metodu býka a
červeného hadru, jímž je sice zásadově, ale strategicky nevhodně zachované
jméno strany. Bojovým pokřikem poražených politiků, byť veřejně
nevyhlášeným, pak bude "čím hůře, tím lépe".
Tento boj, vic o koryta než o vznosné principy, jen oddálí hledání cest jak
republiku skutečně povznést.
Jiří Jírovec
PS Jak se na (relativní) levici musí, předvedli názorně v první polovině
devadesátých let politikové Progresivní konservativní strany v Ontariu,
když po vítězství NDP (New Democratic Party) ve volbách začali varovat před
investováním v Ontariu, protože prý "socialistická" vláda nepřeje
podnikání. V době, kdy byla v Kanadě ekonomická krise, to byla vskutku
výborná služba společnosti.
