pátek 5. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Česká republika:
  • Ombudsman, česká pravice a civilizační zvyklosti (Ivan Hoffman)
  • Václav Havel: "Glorifikovali jste si mě sami, tak mi teď nic nevyčítejte" (New York Times) Desáté výročí pádu komunismu:
  • Hněvivá kontroverze kolem oslavy pádu berlínské zdi Dokumenty čs. rozvědky:
  • KGB plánovala zavraždit papeže a odposlouchávat Vatikán Rasismus a tolerance:
  • Sesame Street učí na Blízkém východě snášenlivosti
  • Ad: Obava Západu před islámem nemůže být výmluvou za rasismus (Robert Fisk, BL 4.11. 99) (Jaroslav Teplý) Česká politika:
  • Zmatek v poslanecké sněmovně (Dana Cihelková)
  • K rostoucím preferencím komunistické strany (Jiří Jírovec) Věda:
  • Stane se biomasa palivem budoucnosti? (Antonín Slejška) Děti Země:
  • Utajená čtvrteční plavba k vodním dílům na Labi



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • K rostoucím preferencím komunistické strany

    Jiří Jírovec

    "Se vzdělaností obyvatelstva by se mělo něco dělat ..."

    Povzdech krále v pohádce Jana Wericha, Princezna Koloběžka


    Králův výrok, jak se zdá, platí v souvislosti s rostoucími preferencemi komunistické strany ČR dvojnásobně.

    Nejde ani tak o to, že mnohý občan je teď ochoten volit stranu, kterou se učil 40 let nenávidět (kromě Pavla Kohouta, který se ji na začátku učil milovat), ale o důsledky v podobě začarovaného kruhu: Hlupáci, kteří vládli tak, že komunistickou stranu učinili přitažlivou, teď vyzývají občana aby se s nimi spojil.

    Jeden z titulků BL nedávno zněl: "Hrozí ČR komunisté a pád do chudoby?" Spojení jména komunistické strany s vidinou chudoby je ovšem zavádějící, protože implikuje, že když nějakým způsobem komunisty odstavíme na vedlejší kolej, vypukne blahobyt.

    Jenže ono jde otázky dvě: Hrozí ČR pád do chudoby? a pokud ano, co s tím mohou jednotlivé strany - například komunisté - dělat?

    Obávám se, že odpověď na první otázku je kladná. Pád hrozí, protože chudoba stále je, přes všechny iluse o novém světovém pořádku, vedlejším produktem tvorby bohatství, respektive způsobu jeho rozdělování.

    Lidé začínají pociťovat životní nejistotu a často i chudobu. Začínají chybět miliardy, které sametoví politikové dovolili rozkrást, projevuje se neschopnost politiků myslet na věci veřejné víc než na ministerská křesla, limusiny a vlastní záhumenky.

    Zásadním problémem ovšem zůstává neschopnost definovat problémy s nimiž se ČR potýká a hledat v rámci daných (velmi omezených) možností jejich řešení. Všimněme si, jak rychle se vytratila zpráva o stavu ČR.

    V poslední době se často píše o komunisticko mocenských vazbách, které nás brzdí v cestě za lepšími zítřky. Je-li pravda, že tyto struktury vskutku ovládají českou společnost, pak si troufám tvrdit, že jejich hlavní nebezpečí spočívá v tom, že si velmi rychle osvojily pravicovou rétoriku, která se snaží sociálně ekonomické problémy bagatelizovat.

    Jaroslav Plesl naznačuje v BL, že cestou k nastartování hospodářského růstu (jehož výsledkem by měly být dividendy ve formě zvýšení životní úrovně okořeněné bonusem hrdosti na úspěch a z ní pramenící vůle v započatém procesu pokračovat) je "důsledná privatizace, liberalizace, zpřetrhání vazeb komunistické mocensko-politické nomenklatury, vstup do EU a přizpůsobení se globalizaci". Takovou vizi je podle něj možné voličům nabídnout a na nich je, zda ji přijmou nebo odmítnou.

    Tento citát je ovšem dosti problematický, protože bez informace o tom, že i zprivatizované země, v nichž nikdy komunistické struktury nebyly, mají obrovské ekonomicko-společenské problémy, zastírá podstatu věci.

    Frázovitá je i představa o aktivním podílení se voliče na změně, a to na základě vize přijmuté týmž za vlastní. Už jen proto, že vize, zhmotněné do předvolebních slibů, podléhají velmi rychle povolebnímu uvadnutí.

    Rukávy vyhrnuté za účelem práce na opatření zářivé budoucnosti jsou pouhou ilusí. Budovatelskou manipulaci s oděvem provozuje (západní) občan většinou proto, aby přežil. Tu a tam třímá obnažená paže třímající pomyslnou hůl, vykonávajíc pohyb, který politikovi naznačuje nelibost, že když je něčeho moc je toho příliš.

    Je třeba vidět, že současné hospodářské a sociální problémy ČR nejsou nikterak odlišné od problémů Západu. To, co naši zemi od těchto států odlišuje je míra stupidity politiků, domnívajících se, že stačí být papežtější než papež v přijímání víry svaté.

    Vezměme vstup do EU jako příklad. Tuším, že to byl Jaroslav Teplý, který před časem v BL podotkl, že to není samospasitelná záležitost, že se musíme velmi vážně zabývat tím, co se stane s naší ekonomikou. Jsme na přechod připraveni?

    Jaký dopad třeba bude mít zvýšení cenové hladiny na úroveň EU? Kdyby se do českých poměrů přenesly ceny kanadské, které se od západoevropských příliš neliší, změnil by se plat kolem 20 000 kč měsíčně na pouhé záchovné minimum. Jak budou na takovou situaci reagovat zahraniční investoři? Spokojí se s menším ziskem nebo přesunou výrobu do někam do Asie? Jak budou přežívat lidé, kteří již nyní mají polovinu?

    Euroskepse některých politiků nemusí být jen snahou po odlišení se od smečky, může mít racionální základ? A kde se vůbec bere jistota, že vstup do EU není možné zmršit? Možná, že toto téma je zatím tabu, stejně jako byla před časem privatizace, o níž teď už víme své. Rostoucí podpora komunistické strany odráží zřejmě i tuto nejistotu.

    Napsal jsem, že se současné problémy ČR příliš neliší od problémů Západu. Stejné nepochybně platí i pro to, co lidé považují za prvořadé - zaměstnanost, dostupné bydlení a zdravotní péči a přístup ke vzdělání - tedy to, čemu se dohromady říká životní jistoty.

    Komunisté mohou - na rozdíl od ostatních politických stran - argumentovat tím, že životní jistoty, které za jejich vlády existovaly, nejen že nebyly nahrazeny něčím dokonalejším, ale že postupně berou za své.

    Běžný protiargument je, že to bylo za cenu osobní nesvobody a útlaku. Ten ovšem slábne v okamžiku, kdy si uvědomíme, že i v čistě kapitalistickém světě existují i varianty svobody a bídy a nesvobody a bídy.

    V Britských listech se mnohokráte psalo o tom, že pravo-levé politické spektrum politických stran ztrácí svůj dřívější význam. Domnívám se, že tento proces je do značné míry ovlivněn právě hledáním rovnováhy mezi životními jistotami a ekonomickými tlaky globalizovaného světa.

    Vyhrožovat nedozírnými následky v případě vítězství komunistů v příštích volbách je samoúčelný nesmysl, protože jejich manévrovací prostor je omezen současným stavem republiky i okolního světa. To ostatně platí pro jakoukoli vládu, kterou kdy bude ČR kdy mít.

    Komunisté mohou slíbit pouze to, že zbylý manévrovací prostor využijí efektivněji než jejich předchůdci. To ovšem může slíbit jakákoli politická strana. Potíž je samozřejmě v tom, že těm teď "státotvorným" to bude těžko někdo věřit. To vede k otázce, zda je možné, aby vznikla zcela nová strana, která by se účinně oddělila jak od komunistické minulosti, tak od stran, které se handrkují o moc od roku 1989. V dohledné době se to asi nestane, protože "nejsou lidi".

    Současným politickým stranám je vidina porážky od komunistů jistě nepříjemná - zejména proto, že pro některé menší strany by to mohlo znamenat jejich konec.

    To, že by komunisté mohli vytvořit většinovou vládu, je ovšem málo pravděpodobné, protože by museli získat tak velikou nadpoloviční většinu, aby jakékoli jiné řešení vypadalo jako protidemokratická manipulace s míněním voličů. Navíc Západ dal bombardováním Jugoslávie jasně najevo, že když se mu někdo nelíbí, tak s ním zatočí po svém.

    Nebezpečí většinové vlády komunistů není v návratu ke stranické nomenklatuře a pěticípým hvězdám na lokomotivách, ale v tom, že okamžitě vypukne tvrdý boj o ztracené pozice hojně využívající metodu býka a červeného hadru, jímž je sice zásadově, ale strategicky nevhodně zachované jméno strany. Bojovým pokřikem poražených politiků, byť veřejně nevyhlášeným, pak bude "čím hůře, tím lépe".

    Tento boj, vic o koryta než o vznosné principy, jen oddálí hledání cest jak republiku skutečně povznést.

    Jiří Jírovec

    PS Jak se na (relativní) levici musí, předvedli názorně v první polovině devadesátých let politikové Progresivní konservativní strany v Ontariu, když po vítězství NDP (New Democratic Party) ve volbách začali varovat před investováním v Ontariu, protože prý "socialistická" vláda nepřeje podnikání. V době, kdy byla v Kanadě ekonomická krise, to byla vskutku výborná služba společnosti.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|