Tunel do Bruselu
Když britský Daily Telegraph dne 31.10 uveřejnil článek o ruských agentech v Praze a 3.11 o něm referovaly Britské listy, dalo se očekávat, že se česká média této informace chytí, už jen proto, že obsahuje vděčnou munici proti sociálně demokratické vládě, která, ač by měla být, není zvýšenými aktivitami ruských zpravodajských služeb znepokojena. Vlastně není znepokojen nikdo. Za Klause to nebylo v módě, v KDU - ČSL zřejmě ani nechápou, o čem je řeč, kdežto v US se toto téma odbývá poznámkami o agentománii a v ČSSD jsou tak zahledění do zlepšování vztahů s Ruskem, až ztrácejí přehled, komu to zlepšování vztahů prospívá více.
Jenže, ono to není ani z daleka taková legrace, jak by se dalo z tohoto hrobového ticha usuzovat. Nutno dodat, že se dá usuzovat mnoho, dokonce více, než by bylo režisérům českého politického baletu milé. Stěžejní otázkou je, co všechno tady Rusové po sobě zanechali? Představa, že za sebou uctivě zavřou dveře, by se možná uplatnila v romantické telenovele o hodném Gorbačovovi, ale ne v reálném životě zpravodajských služeb.
Jelikož jsem se na toto téma už vyjádřila několikrát a je trapné se opakovat, pouze připomínám, že v dobách reálně socialistických byla příslušnost ke KGB či GRU považována za známku "lepšího" společenského postavení. Není divu, že agenturní síť těchto "bohulibých" organizací byla roku 1989 odhadována na nějakých 30 až 32 tisíc duší českého a slovenského původu. Kam se poděly, ví jen Bůh a zasvěcenci z MV ČSFR. Nejen tehdejší federální, ale taktéž i pozdější české vlády se k jejich existenci zachovaly diletantsky. Představa, že s existencí KGB končí také existence těchto tajnosnubných bohatýrů, byla nejen krajně naivní, ale taktéž hazardní.
Proč? Položme si základní otázku, v čem spočívá činnost tajných služeb? V tom, aby se cestou porušování zákonů země, v níž působí, zmocňovaly různých státních a jiných tajemství, jejichž znalost může posílit pozici té vlády, která se těchto tajemství zmocnila.
Česká republika je pro Rusko zajímavá především svou geopolitickou polohou. Z hlediska strategického představuje klín do východního křídla Aliance, vedoucí přímo k hranicím hospodářsky nejsilnější země kontinentu - Německa. Z Prahy mohou ruské tajné služby působit tímto směrem celkem nerušeně. Opírají se totiž o silné zázemí, vybudované ještě v dobách totality. Jediná změna spočívá v tom, že už to nejsou důvody ideologické, co vede jejich snahy, ale důvody velmocenské.
Z pohledu, jak na tom dnes Rusko je, by se mohlo zdát, že je tento výraz silně nadnesený. Je však třeba vycházet ze způsobu ruského myšlení. To je přinejmenším od dob Ivana Hrozného imperiální. Na něm nic nezměnila bolševická revoluce v roce 1917. V dobách Brežněvových byl tento styl základním rysem tehdejší sovětské politiky.
Současná Jelcinova vláda, bez ohledu na to, do jakého hospodářského chaosu zemi dovlekla, jasně deklarovala, že nemá zájem sblížit se s EU a spolupracovat v rámci NATO. Z kontextu celé její politiky vyplývá, že uplatňováním "chytré" politiky bude "dojit" Západ tak dlouho, dokud to půjde. Nebuduje demokracii, i když tamnější systém má téměř všechny znaky pluralitní demokracie. Pod tímto povrchem však vzniká oligarchistický režim, jehož hybnou silou jsou kapitálové skupiny (oligarchové), soupeřící o politickou moc.
Zárodky ruského imparialismu jsou už patrny z rozdílů mezi expanzí ruského kapitálu na Západ a skutečností, že podniky ovládané tímto kapitálem nemají ani na mzdy svým zaměstnancům. Dalším charakteristickým rysem je smazávání rozdílů mezi podnikáním a organizovaným zločinem. Ruská vláda si s mafiemi nijak hlavu neláme. Ví, že ty jsou do systému tak vrostlé, že je nemožné s nimi nepočítat. Tamnější podnikatelské mafie se ani za zločinecké organizace nepovažují. Připadá jim normální, že jsou nad zákonem. Vždyť jejich bossové stáli v dobách komunismu taktéž nad zákonem.
Samotná ruská zahraniční politika, přestože její efektivnost je omezená vnitřními hospodářskými problémy, je z hlediska dopadů velmi psychologicky propracovaná. Hraje se všemi kartami a bez skrupulí. Když je potřeba, vytáhne kartu soucitu (důvody půjček od MMF), jindy sáhne po hazardu (přesun vojsk z Bosny do Kosova) a když je třeba přistoupí i k těm nejbrutálnějším formám násilí (válka o naftu v Čečensku).
Ruská moc nikdy nespočívala v průmyslové vyspělosti, ale ve schopnosti tuto moc koncentrovat a s využitím (mobilizací) toho, co má k dispozici, napřáhnout se do požadovaného směru.
Rusko na rozdíl od západních zemí vytváří svou politiku s výhledem na desetiletí, nikoli do čtyřletého období obrátky kapitálu, jak je převážně zvykem na západě. Tato skutečnost dává Rusku široký manévrovací prostor, umožňující mu opět pomýšlet na obnovu vlastních sfér zájmu. Je pochopitelné, že se navrací k politice vlivu v někdejším východním bloku. V období ústupu z něj zanechala KGB (GRU) po sobě rozsáhlou agenturní síť, jejíž vliv na místní poměry se nejen nezmešil, ale naopak posílil. V těchto souvislostech je třeba vzít v úvahu, že KGB získávala své spolupracovíky především v řadách skalních (nikoli bigotních) komunistů. Pro poměry v ČR bylo typické, že privatizace se stala v převážné míře jejich kořistí. V kolika případech šlo o ruské zájmy se zřejmě ještě dlouho nedovíme. To teprve ukáže zprůhlednění kapitálového trhu a vlastnických práv.
V dobách Pithartovy a Klausovy vlády byla problematika vlivu ruských tajných služeb silně zanedbána. BIS ovládaly skandály o nic menší než pozdější skandály politické, takže nebyl ani čas položit si otázku, komu prospívají. Přistoupením ČR k NATO se však situace stala vážnou nejen pro naší zemi. Vzato do důsledků, celá pečlivě a v klidu vybudovaná ruská zpravodajská síť se tímto "zadarmo" svezla až do Bruselu a nikdo zřejmě neví kolik pasažérů jelo načerno. V ohrožení jsou nejen vojenská tajemství (to by občany ani tak nebolelo), ale především tajemství pokročilých technologií (jejich ztráty se dříve či později promítnou do ztrát na světovém trhu).
Omezení vlivu ruských zpravodajských služeb v ČR bude pro Alianci a všechny budoucí české vlády velmi komplikovaným problémem. Především v ČR, kde kulminuje vliv generací zatížených "zvláštními vztahy" k někdejšímu Sovětskému svazu, vládne v určité části společnosti podvědomý respekt ke všemu, co přichází z východu. Rusové jsou si toho vědomi. Doby, kdy náčelníci krajských správ StB podávali hlášení svým "šéfům" z KGB v ruštině jsou už sice v nenávratnu, avšak kdykoli se tito "šéfové" objeví opět v Praze, byť v roli ctihodných podnikatelů, nutkání postavit se alespoň do uctivého předklonu zůstává.
Tento neblahý zvyk se projevil například v době rozhodování o přičlenění ČR k Alianci nebo během války v Kosovu. Rusové si ani nemuseli některé novináře platit. Nejen oni však zapomněli, že Rusko už není socialistické a není ani sociálním státem, v němž by bylo žádoucí hledat vzor. Je tudíž otázkou, zda postoje lidí, jimž momentální postavení umožňuje mít vliv na veřejné mínění (o politice se raději zmiňovat nebudeme), jsou formovány pouhými "zlozvyky" z dob totality nebo mají jiné pozadí.
Ve změněných poměrech je udivující, proč levicově orientované skupiny (strany) se ještě po deseti letech demokracie stále identifikují s Ruskem, jakoby nad Kremlem nadále svítila rudá hvězda. Kamenné pomníky, připomínající téměř půl století Čechům, kdo byl v jejich zemi skutečným pánem, samotní Češi sice zbourali, ale mnohdy si nevšimli, že ty instinkty, formující vztahy "pána a kmána", v nich zůstaly. Především v tom je třeba hledat příčinu, proč se dnes ruské zpravodajské služby mohou v Praze cítit jako doma.
Sociálně demokratická vláda Miloše Zemana se v tomto ohledu zřejmě rozhodla k taktice pštrosí politiky. Prý z důvodu zachování dobrých obchodních vztahů. Přehlédla však, že Rusko už dlouho není atraktivním obchodním partnerem, kterého je třeba si hýčkat. Ta výmluva už působí poněkud trapným dojmem. Bylo by tudíž na čase zeptat se otevřeně Rusů, proč si v Praze vydržují diplomatický sbor, počtem téměř o polovinu převyšující zastoupení v kterékoli západní zemi. Vědí - li to novináři na západě, zřejmě už ani nejde o veřejné tajemství, ale o hrozící skandál. Především nad tím by se měli zamyslet ti ministři (například Bašta, Grulich, Kavan), jimž občané svěřili svou budoucnost, a uvědomit si, že ČR se nemůže nechat vmanévrovat do pozice trojského koně ruských zájmů.
Poznámka JČ: Dana Cihelková píše: " privatizace se stala v převážné míře jejich kořistí skalních komunistů." - Připomínám, že na návrh Václava Žáka, aby čtenáři BL informovali o tom, kolik členů stranické nomenklatury přešlo v českých okresech do vedení soukromých firem, nereagoval nikdo, nebo skoro nikdo.
