Vznik a vývoj života. Dva vzkazy z debaty
Odborníky může iritovat,
když se laici vyjadřují k vědeckým teoriím a když na stránkách
neodborného periodika prezentují svoje důkladným studiem nepodložené názory. Jako
člověk zabývající se do hloubky jedním oborem lidského bádání dovedu
pochopit, že takový zapálený laik může specialistu poněkud dopalovat.
Přesto myslím, že v poslední době v Britských listech často
diskutovaný obor, tedy teorie o vzniku života, evoluce, darwinismus ad., je možné
z onoho laiky nedotknutelného piedestalu sejmout a dát ho k dispozici obyčejným
smrtelníkům.
Na rozdíl třeba od nukleární fyziky tento
obor lidského bádání přímo či nepřímo ovlivňuje bytí každého člověka.
Jestli má pravdu teorie relativity či nemá, to se našeho běžného života
zřejmě příliš nedotkne. Naproti tomu, ještě jsem nepotkal myslícího člověka,
který by na otázku Kde jsme se tu vzali? odpověděl Je mi to úplně jedno,
nebo Nevím, čemu věřit (resp. co je pravda).
Podle toho, jak si lidé na tuto otázku odpovídají, zaujímají
stanoviska i k jiným podstatným věcem. A protože to jsou často stanoviska
diametrálně odlišná, je jasné, že se "antagonistické" tábory příliš
nemilují. Využívají každou vhodnou příležitost, aby svou pravdu veřejně hájily,
aby druhou stranu v lepším případě zkritizovaly, v horším případě ponížily
a zesměšnily.
A tak se v Lidových novinách a následně jako reakce na to
v Britským listech objevilo několik laických pojednání na téma vznik života,
jednou pod nadpisem Darwinismus, jednou pod nadpisem Debata o
náboženství.
Už z těchto klíčových slov je zřejmé, o jak širokou
oblast liského poznání a zájmu se jedná. Ať to bereme z jakékoli strany, základní
tábory jsou dva. Jeden říká: život vznikl a vyvíjel se spontánně, druhý:
život byl stvořen.
Jaké jsou dílčí výsledky zmíněného malého duelu?
Skeptik asi s Nohavicou řekne: pravdy se v těch řečičkách nedobereš.
Optimista by si snad mohl odnést dva vzkazy.
Vzkaz první: Když mluvíme o vzniku života, nepleťme do
toho nic jiného než vědu. Nulla cognitio extra scientiam - žádné poznání
mimo vědu. Nelze-li něco dokázat, nepředstavuje to žádný problém. To, co je z hlediska vědy nejpravděpodobnější,
můžeme brát za nezpochybnitelnou pravdu.
Uplatňovat jiný přístup je manipulace s lidským
myšlením. Mysleme racionálně a nenechme se splést - demokratický princip
tu není na místě.
Vzkaz druhý: Neberme evoluční teorii jako jediné možné
vysvětlení vzniku a následného rozvoje život na Zemi, jako jedinou možnou
interpetaci toho, co pozorujeme ve zkamenělinách, dějích ve vesmíru,
genetice. Nepotřebujeme kansasské zákony, čistá evoluční teorie nechť je
nadále plnohodnotná varianta. Ale ne
jediné dogma. Další variantou může být zavlečení života na Zemi jinými
civilizacemi (asi už ne plnohodnotnou, protože nevysvětluje vznik života
jako takového), další variantou ať je osobní Stvořitel tvořící v dlouhém
čase. Proč nepřipustit i případné kombinace předešlých? Evoluce klidně ať má
přednost, vyhovuje koneckonců přirozenosti většiny, ale ať nejsou ostatní
zcela vytlačeni ze scény. Bude tím posílena svoboda rozhodování. Bude záležet
na vnitřním založení člověka, k jaké variantě se jako jednotlivec přikloní.
Připojuji se tímto - už naposledy - ke druhému vzkazu.
Podobně jako kniha Darwin před soudem od Philipa E. Johnsona (v češtině v
roce 1996 pod názvem Spor o Darwina). Nevyšla z ruky vědce, ale vědou zapáleného
právníka. Kdo se s dobrým právníkem dostal do styku, ví, jak dokáže být
otravně precizní. Johnson ovlivněn svou praxí posílá evoluční teorii před
soud, aby se hájila takovými důkazy, které regulérní soud může
akceptovat. Je to náročné čtení, nezasvěcený čtenář asi hodně přeskočí,
ale výsledný dojem zůstává: Z hlediska exaktního práva evoluční svědectví
nestačí pro vynesení konečného ortelu.
Uvedená kniha (ostatně i Ondřej Kadlec ve svém článku
v LN) se záměrně vyhýbá rozvíjení a dokazování jiné teorie. Proč?
Autor si je vědom, že takové dokazování působí na druhou stranu jako červené
plátno na býka. Kdo by stál o obvinění z tmářství? Stačí nakonec jediné
- povědomí, že věda nevylučuje aktivní přítomnost osobního Boha v
procesech vzniku a rozvoje života. To další je pak ona osobní zodpovědnost,
o které píše Kadlec. Provokuje tě, člověče, tento závěr? Chceš vědět
víc? Zkoumej tedy vedle vědy ještě další roviny - hledej v jiných
pramenech, ve filozofii, v náboženství. Jedno je jisté, dostaneš se výš,
budeš mít větší rozhled, budeš se rozhodovat zodpovědněji.
Postupuje-li člověk takto, zřídka se stane dogmatikem
prosazujícím bez slitování jednu pravdu. Takovými dogmatiky jsou spíš lidé,
kteří si nejdřív bez důkladného (rozuměj nejednostranného) zkoumání udělají
nějaký závěr a potom ho dodatečně obhajují vědou. To je potom na kordy:
švih - Kdo stvořil stvořitele? švih - Kde jsou mezičlánky? Většinou to
jsou rány pod pás, protože odpověď ve skutečnosti nechce být slyšena.
Připouštím, že hledat odpověď na otázku Kde se vzal život?
jinde než ve vědě, může být pro někoho nebezpečné.
Víme, jaké škody napáchaly církve, známe ty moderní guru, léčitele, spasitele
charizmatiky. Ale může toto být důvod pro odmítání rozumné diskuse, v níž
se strany vzájemně respektují? Nelze myslícímu člověku důvěřovat,
že se v této oblasti bude rozhodovat zodpovědně? Duchovno je nepřehledné
moře, ze kterého racionálně založený člověk možná utíká, protože
dlouho nevidí žádný pevný bod. Je však na místě přísloví, abychom s
vaničkou nevylili dítě. Naťukneme-li naši zeď kolem materialistického vnímání
světa, připustíme-li, že DNK a RNK mají svého konstruktéra, možná se dokážeme
vrátit i k Bibli, staletími ověřenému zdroji duchovního poznání. Je-li to slovo stvořitele, není lepší maják pro zkoumání
duchovní dimenze života.
