Hrají za svou zemi
Jaké televizní recenze tisknou Sunday Times
Komusi se nelíbilo, že jsem nedávno v Britských listech nazval neblahého komentátora Mladé fronty Dnes Jiřího Leschtinu prosťáčkem. Kritik konstatoval, že souhlasí, že jsou Leschtinovy komentáře špatné, ale že nemám nikoho urážet. Já si naopak myslím, že na hrubý pytel patří hrubá záplata a že je nutno - má to ozdravný účinek - nazývat věci pravými jmény. Vzpomněl jsem si na tuto debatu při četbě pravidelné televizní recenze od A.A.Gilla v týdeníku Sunday Times. Myslím, že stojí za to ji zde uvést v češtině. Je myslím drsnější, než když jsem nazval Jiřího Leschtinu "prosťáčkem", a je právem drsná. Rozdíl mezi mnou a A.A.Gillem není řekl bych ani tak v míře "drsnosti", ale spíš, že Gill umí psát líp než já. JČ
Jak se jmenovalo křestním jménem vašich šest praprarodičů? Pokud to skutečně víte, je to asi proto, že vám odkázali spoustu peněz, byli popraveni, byli znetvořeni, měli šlechtický titul, anebo platily všechny tyto čtyři věci dohromady. Pro většinu z nás nesahá osobní historie dál do minulosti než k lidem, které sami pamatujeme. Raději se přece díváme kupředu a to, že naše pravnoučata pomyslí na naše nerezové příbory jako na dědictví po předcích, aniž by si konkrétně pamatovala na nás, nám příliš nevadí. A tak to taky má být. Kódem našich genů je kráčet kupředu ve stavu selektivní amnésie.
I když se moc nezajímáme o svou individuální historii, hodně se zabýváme svou kolektivní historií. Rádi si představujeme, že je minulost jasná, lineární sekvence událostí, každá událost vede přirozeně k další události jako posloupnost králů, jenže ono to tak není. Historie je skládanka, kde mají všechny kameny rovné strany. Je možno ji sestavit jakkoliv chceme, a proto se historie Francie učí ve Francii úplně jinak než v Británii. Minulost má účel. Minulost existuje, aby posílila oprávněnost přítomnosti, anebo aby ji naopak zpochybnila, a přítomnost se mění, a tak se musí historie měnit s ní. A právě proto se lidé, kterým záleží na nynějším statu quo, urážejí, když ho někdo začne zpochybňovat. Kdykoliv vám někdo začne prezentovat pohled na historii, zejména pohled na historii, který vypadá jako štafetový závod, první věcí, na kterou byste se měli ptát, je, kdo vám to takhle líčí a proč.
Takže první věcí, kterou musíte vědět o seriálu Milénium - Tisíc let historie (pondělí, BBC 2) je to, že seriál financoval Ted Turner (z CNN) a že ho vyrobil Jeremy Isaacs. Turner je od základu expanzionista, je to americký mediální bukanýr, apoštol svobodného trhu s konzervativními politickými ambicemi. Isaacs je - jak to říci? - člověk, který by ukryl své světlo pod kyblík, kdyby našel dostatečně velký kyblík, člověk, který je spokojený se svým vlastním názorem na sebe a který se rád spojuje s grandiózními projekty asi tak, jak se břečťan přichytává na zeď. Nakonec už není vidět nic než ten břečtan, jak se samolibě předvádí v ranním větříku.
V současnosti se Isaacs přichytává na Turnera, pro něhož natočil nevýrazný a nudně pompézní dokumentární seriál Studená válka. Seriál Milénium je pokus vytvořit zjednodušenou historii světa, takovou, jaká se vyskytuje v hospodských kvízech, rozdělenou nadto na malé, stravitelné, absolutistické kousky, které vyhovují americkým divákům. Milénium je sebevědomá, definitivní historie: poznáte to hned, protože má silně odhodlanou hudbu, rytmicky emocionálně povznášející, která nesnese žádné pochybnosti ani odpor. Dá se to arogantně převést do lidové čínštiny anebo do bollywoodské indičtiny. Před titulem Milénium je uvedeno MM, což je latinská číslice 2000. Jen to podtrhuje, jak ten seriál není ničím jiným než množstvím malých, barevných bonbónů.
Milénium je historie tak, jak ji napsali vítězové, protože kdyby existovalo jen jediné pravidlo americké filozofie, bylo by to, že vítězové mají vždycky pravdu. Na jedné straně existují vítězové a na druhé straně všichni ostatní - být druhý znamená jen být první mezi těmi, kdo prohráli. Turner věří na vítěze a Isaacs by nelezl nikomu jinému než vítězům kamsi. Existuje truismus, že historii vždycky píší vítězové (řekl to někdo, kdo prohrál), ale není tomu vždycky nutně tak. Thermopyly, otroctví, holocaust a Severní Irsko nenapsali vítězové. Turner a Isaacs doslova zbožňují vítěze, zbožňují každé impérium, mají absolutistickou víru ve správnost expanze. Expanze je, jak se zdá, jejich synonymem pokroku. V dílu, který se vysílal minulý týden, podpořili oba tvůrci svým energickým podnikatelským optimismem Džingischána - No, tak, jen do nich! Pro většinu lidí je historie mongolského impéria historií odporu proti ničitelským barbarům, avšak pro Turnera je Džingischán něco jako Bill Gates na koni.
V takto široce pojaté historii vždycky vypovídá hodně to, co se autoři rozhodli vynechat a z tohoto historického seriálu byli vynecháni ti, co prohráli. Tohle je historie, která nebere zajatce, nezastavuje se nad troskami, je to almanach dobrých zpráv, je to historie, podle níž, když se kácí les, létají třísky, a všechno to někam vede. Stačí být jen napůl při vědomí, a už poznáte, kam to vede. Směřujeme do Ameriky. Historie tohoto milénia je rovnou dálnicí, kde všechny ukazatele směřují jediným směrem, končí na vrcholu lidského úspěchu, expanze, impéria, svobody, amerických jablkových koláčů, zdravé zábavy, při níž vždycky někdo vyhraje. Spojené státy, klinicky čistá země bez minulosti, která má jen růžovou budoucnost, je tím místem, kde se historie konečně může uvolnit, odpočinout si a zapnout si čtyřiadvacetihodinové zpravodajství na CNN u vědomí, že svou roli už splnila a všechno spočinulo v dobrých rukou, v rukou vítěze.
Přírodu a vlastní zemi je také možno vidět nejrůznějšími způsoby: buď jako krev a půdu, jako nacionalismus, jako továrnu, jako nadčasový soubor zdravých organických procesů, jako metaforu, jako místo, kde bydlí David Bellamy (známý britský moderátor přírodních televizních pořadů). Takže na pořadu Country Tracks (pátek, BBC 2) je nejzajímavější, že ho mohla klidně natočit Leni Reifenstahlová (autorka nacistických uměleckých filmů jako "Triumf vůle", pozn. JČ). V pojetí tohoto pořadu totiž vidíme jasný, v čistotě žijící, s otevřenýma očima hluboce dýchající, upřímný a optimistický venkov v pořádných botách, kde sportovní jedinci dobré mysli dělají poctivé, jednoduché věci jako že zmoknou, chodí na procházky a - což je z venkovských činností nejpopulárnější - nesoustředěně mlátí do podrostu klackem.
Jako je tomu s každou dobrou totalitní propagandou, toto je velká lež, která je prezentována s hlubokým přesvědčením. Nikoho by z toho pořadu nenapadlo, že nevyasfaltované části této země v současnosti čelí nejhorší krizi od středověké morové rány zvané Černá smrt. Venkovské komunity se rozkládají vyčerpáním z chudoby, zemědělství je v rukou nucených správců a pitevních odborníků, stotisíce zoufalých vesničanů pořádá pochod k víkendové chatě čelného vládního poslance jen proto, aby tam prosili o jeho ulovené lišky k jídlu. Nikdy by vás z tohoto pořadu nenapadlo, že je venkov místem násilí z dávné necivilizované éry, místem opilosti, oportunistické zločinnosti a takové morálky, která se hodí jen pro televizi Channel Four po půlnoci.
Ze všech menšin slouží televize nejhůře obyvatelům venkova a nejvíce se na ně vytahuje. Pravidelně jsou venkované v televizi zesměšňováni anebo karikováni jako podivné, vycpané, antropomorfické hračky. A pořad Country Tracks přirozeně vůbec není pro venkovany. Je to návod k použití pro obyvatele měst, jak využívat travnatých částí země jako hřiště. Čím hůř to dopadne ekonomicky s obyvateli venkova, tím je to přece pro obyvatele měst zajímavější - poroste daleko víc polního kvítí, bude daleko více zarostlých polí, kam se bude moci chodit na procházky, bude daleko více malebně rozpadávajících se brlohů a daleko více venkovské divočiny. Kdybych bydlel na venkově, což bych nikdy neudělal, protože se chci na věci dívat a nikoliv být součástí výhledu, pořad jako Country Tracks by mě přivedl tak k šílené zuřivosti, že bych vzal kosu a šel bych na Televizní středisko (britské Kavčí hory, pozn. JČ) s hořícími pochodněmi.
