O čem dnes přemýšlí otec českého kapitalismu?

Globální spiklenectví podle Václava Klause

Radim Valenčík

Je Klaus euroaktivista?

V. Klause mnozí obviňují z euroskepticismu. Podle něj však na jedné straně "evropský integrační proces představuje nezvratitelnou evropskou realitu, která nemá žádnou smysluplnou alternativu", že však na druhé straně "dnešní forma tohoto procesu - zkratkovitě řečeno unifikace maastrichtského typu - není tou nejlepší variantou, kterou si Evropa mohla vybrat". Toto stanovisko není ani "eurofatalismem" ani "euroskeptismem", vybočuje i z tradičního dělení na "eurooptimisty" a "euroskeptiky". Nejblíže by snad mělo k jakémusi "euroaktivismu" - v tom smyslu, že do procesu probíhající evropské integrace je nutné vstoupit aktivně, nedostat se do vleku událostí, tím spíše pak do postavení, v němž bychom za svoji podbízivost byli "odměňováni" tlakem na to, abychom se dostávali do ještě více nerovnoprávného postavení, než v jakém se nacházíme již nyní.

Kde se stala dle Klause chyba?

V červnovém projevu v Bregenzu se V. Klaus velmi přiblížil pochopení toho, co se děje v dnešním světě a proč dochází (nejen v postkomunistických zemích, ale ve všech zemích, které se snaží dohnat vyspělý svět) k (slovy samotného V. Klause) "výraznému nárůstu destability". Začíná konstatováním:

"V každém případě je empiricky doložitelnou pravdou, že v druhé polovině devadesátých let ve všech tranzitních zemích střední a východní Evropy a ve všech "emerging markets" dalších kontinentů došlo k výraznému růstu nestability. Zvnějšku bývá vina kladena na tyto země samotné, na jejich nezralost, na jejich chyby. Že jsou nezralé a že dělají chyby, je jistě pravda, ale samo o sobě to není příčinou zesílení jejich dnešních problémů. Ať si o těchto zemích myslíme cokoli, jejich míra nezralosti a nedokonalosti se v čase, to znamená v průběhu tohoto desetiletí, snižuje. Jejich dnešní stav je nutnou vývojovou etapou, kterou nelze přeskočit. V ideálním světě či v laboratoři sociálního inženýra by všechno sice mohlo vypadat úplně jinak, ale ve složité realitě otevřené, pluralistické, navýsost demokratické společnosti to jinak bohužel vypadat nemůže."

 Poukazuje na roli tvrdé globální konkurence o přísun globálního finančního kapitálu, který v dnešním světě (koneckonců) "dává práci" a tím vystavuje jednotlivé země tvrdému diktátu, pokud se týká podmínek, které je nutné v nich vytvořit, aby "měly nárok":

"Křehké a zranitelné, a přesto zcela bezelstně otevřené trhy (a opakuji, že po jednom jediném desetiletí nemohly být tyto trhy jiné) se v posledních letech střetly s novou fází světové globalizace a zejména s liberalizovanými kapitálovými trhy a rychlými pohyby kapitálu současného světa (o střetu s ochranářskou Evropou radši ani nemluvím), výsledkem tohoto střetu nemohlo být nic jiného než současná - vzájemně velmi podobná - krizová situace řady zemí jihovýchodní Asie, Latinské Ameriky i střední a východní Evropy."

Poté formuluje velmi odvážné tvrzení:

"Dodatečný problém byl přidán způsobem léčení této krize, kterou - ve formě extrémně zesílené restrikce monetární politiky a hlavně za pomoci vysokých reálných úrokových sazeb - těmto zemím ordinoval, a to naprosto zbytečně, Mezinárodní měnový fond a další mezinárodní finační instituce. Tato léčba nezralost a zranitelnost těchto zemí nevyléčila, ale krizi naopak prohloubila. Jako vedlejší poznámku dodávám, že by to dopadlo stejně, kdyby byla tato léčba předepsána vyspělým ekonomikám." (Nechci jít tak daleko, že bych v chování vnějších "rádců" chtěl vidět něco jiného než intelektuální chybu, ale zdá se mi nesporné, že v tom byl i velmi přízemní - a proto pochopitelný - záměr velmi specifické a velmi dobře spolupracující zájmové skupiny mezinárodních poradců, auditorů, investičních bankéřů a byrokratů mezinárodních finančních institucí.) Díky tomu všemu byla zpochybněna dříve více či méně přijímaná transformační strategie, a to dnešní situaci ve všech těchto zemích velmi komplikuje. Následující období proto nebude snadné a nelze ho redukovat na formální prvky připravenosti či nepřipravenosti těchto zemí na vstup do EU, jak to často dělají úředníci této instituce, resp. média, která na ně reagují."

Kapitalistická internacionála

Není asi sporu v tom, že "naordinovaná léčba" (v podobě měnové restrikce) nejenže problémy vznikajících ekonomik neřešila, ale naopak, že je prohloubila. A není sporu ani v tom, že v té podobě, v jaké byla praktikována, by těžce poškodila i vyvinuté ekonomiky, včetně tak mocné, jakou je např. USA. V. Klaus ovšem přichází s odvážným, drzým či dokonce kacířským tvrzením, že to vše nebylo jen náhodou či omylem, ale že se jednalo o "záměr velmi specifické a velmi dobře spolupracující zájmové skupiny mezinárodních poradců, auditorů, investičních bankéřů a byrokratů mezinárodních finančních institucí". To by mohlo navozovat představu "globálního spikleneckého centra" či jakési "globální věrchušky", která se spojila v "kapitalistickou internacionálu" a diktuje celému světu. Nejdříve dala ránu do vazu tomu slabšímu, vznikajícím tržním ekonomikám, zacloumala i vyspělou, jakou je Japonsko, a teď si bude podmaňovat i ty vyspělé, např. EU. A vzhledem k tomu, že její moc diktovat z pozice silnějšího (který má navíc tu výhodu, že je v anonymitě) roste, může vnucovat "léčbu, která nemoc prohlubuje, aby se mohlo dále léčit" stále drsnějšími prostředky. Kdo chce, mohl by takový pohled označit za "konspirativní vidění světa", kdo chce mohl by interpretovat to, co se odehrálo v souvislosti s Kosovem za frapantní - a úspěšný - pokus o oslabení celé  EU "léčbou, která nemoc prohlubuje".

Takto to ovšem nechápe patrně ani V. Klaus, jak lze usuzovat z jeho poznámky o přízemnosti a tudíž přirozenosti motivů. Jedná se totiž ani ne tak o "konspirativnost" ale o "samospád". I ti, co mají schopnost (prostřednictvím globálních finančních operací, ale i globálních rozhodnutí apod.) ovlivňovat vývoj ve světě, si totiž vzájemně (a globálně) konkurují. A v této konkurenci vyhrává ten, kdo dokáže více vydělat či vyzískat. To samo o sobě stačí k tomu, aby se problémy našeho světa začaly rychle kumulovat.

Jak z toho ven?

Nebo ještě jinak - z jiného zorného úhlu - těch, co mají určitou geopolitickou pozici, které má negativní dopady v prvé řadě (dnes) na vznikající či přesněji bezbrannější trhy (kterou nejsou napojeny na ty, co mají pozice v geopolitické struktuře), není dáno výsledkem dohody (a dohodou vzniklého centra), ale je výsledkem právě neexistence dohody, toho, že ti, co mají silnou globální pozici, sami sebe vystavili netržní geopolitické konkurenci ve stylu "urvi co můžeš" (na úkor toho, kdo se dovede méně bránit). Toto "rabování ve velkém" je jiného typu než rabování v období kolonizace, přesto s ním má určité obdobné rysy. Jeho důsledky mohou být ovšem nebezpečnější, protože se přenáší postupně i dovnitř vyspělého světa, který si tyto tendence uvědomuje teprve s určitým zpožděním a jen částečně.

Co s tím? V rovině prvotních reakcí lze uvést např. následující:

l nenechat si vnucovat "léčbu, která nemoc prohlubuje"; přitom tato "naordinovaná léčba" může mít nejrůznější podoby (a nejen ekonomické). (Ono se to snadno řekne, ale jak rozpoznat takovou léčbu a jak se terapii bránit...)

l nenechat se zaskočit tím, že celá EU se bude s různými projevy této léčby setkávat na vlastní kůži, přičemž dopady reakcí budeme - patrně nepříjemně - pociťovat i my.

Především však je nutné identifikovat hlubší příčiny probíhajících procesů vyvolaných globalizací a přijít s koncepcí, která by ukazovala cestu z krize současného světa. Nahradit mizející a chybějící racionalitu pohledem, který by ukázal, kudy vede cesta z této situace.

Autor přednáší na Bankovní akademii v Praze.