Manipulace, nebo úhel pohledu?
Když jsem si 13. listopadu přečetla úvahu Václava Klause : "Po deseti letech: pár slov o naší netrpělivosti", nemohla jsem se ubránit dojmu, že mu jej nadiktoval Milouš Jakeš. Stejný styl, stejná arogance, stejné nepochopení, že už nelze občany houpat vlnami bezobsažné, respektive mnohomluvné propagandy, sice už neslibující zářné kapitalistické zítřky a dvacetitisícové platy do roku 2000, ale o to více urážející a napadající všechny, jimž se ten prolhaný a protunelovaný postkomunismus už hodně dlouho notně zajídá. Podívejme se tedy po pořádku, jaké poselství nám bývalý premiér sděluje v době, kdy se snažíme o pravdivější rekapitulaci uplynulých deseti let.
Hned v prvním odstavci se můžeme dočíst, že sedmnáctého listopadu jsme se probudili do stejně socialistického rána, jako jindy předtím, že v politických kruzích to vřelo, ale jinde běžel život jako dříve. Nevím kde byl pan Klaus v srpnu nebo v říjnu 1989, ale pokud si vzpomínám na ty měsíce, byť z pozice studentky, tak v politických kruzích to nevřelo ani omylem, ale naopak, v těchto zatuchlých končinách panovalo hrobové ticho. Vřelo to však nejen mezi studenty v Praze. Kdekoli jsem tehdy přišla, lidé nehovořili o ničem jiném, než o blížícím se konci reálného socialismu.
Chápu však snahu pana Klause snížit v očích většiny význam více či méně zřetelných protestů proti režimu, byť neměly formu barikád. Ostatně, buďme rádi, že ten protest se odbýval kultivovanější formou, počínaje otevřenými debatami o obsahu vysílání stanice Svobodná Evropa přes zakládání různých neformálních uskupení až po vylepování letáků a občasné demonstrace, byť ne vždy tak viditelné, jako na Václavském náměstí. O tom však pan Klaus nechce nic vědět, už jen proto, že za největšího disidenta z disidentů zřejmě považuje sebe.
Účelový skepticismus k roli nejširší občanské veřejnosti krátce před listopadem 1989, v podání pana Klause, zřejmě není náhodný. Předkládá nám tu dobu, jakoby se ten režim zhroutil sám od sebe, obdobně, jako se může sama od sebe zřítit zrezivělá konstrukce. Je to mazaný tah, ale ne příliš chytře vymyšlený. Když se odepře těm statisícům lidí (zdaleka nešlo jen o studenty), kteří tehdy vyšli do ulic, jakákoli větší zásluha za pád režimu, lze jim pak snadněji odepřít jejich pozdější představy o vlastní budoucnosti.
Pak se jim může předhodit cokoli, například rozčarování z rozkradení státu vydávané za netrpělivost a vždy se najde dost papoušků, kterým nebude zatěžko tento nesmysl do omrzení opakovat. Pokud vím, nikdo z rozumně uvažujících lidí nečekal žádný zázrak. To heslo "za Komárka kačka jako marka", si nevymyslela ulice, ale tehdejší vládní propaganda, k níž pan Klaus taktně mlčel.
Vraťme se však ke Klausem zmíněné netrpělivosti. Tvrdí, že kdyby se někdo po deseti letech spánku probudil do dnešní reality, neříkal by, že všechno je špatně, jak nám frázovitě namlouvají noviny. Takto smazávat rozdíly mezi tím, co v posledních deseti letech bylo vyloženě darebné a tím, co se alespoň trochu povedlo, nelze. Jediní, kteří tu byli netrpělivý, byli nejen ti privatizátoři, kteří už zítra chtěli být multimiliardáři, ale také ti politikové, jimž nebylo zatěžko pompézně přesedlat z tatrovek do luxusních mercedesů, přestože státní pokladnu vymetala meluzína. S tím zajisté souvisí i neomalené tvrzení některých politiků, že jsme si všichni žili nad poměry.
Pokud by takovéhoto spáče něco šokovalo, tak v prvé řadě to, že za stokorunu si koupí sotva tolik, co dříve za pětistovku. Zkoprněl by z překupníků drog, nerušeně prodávajících své zboží v centru Prahy, podivil by se, proč lidé stávkují pro takové samozřejmosti, jako je právo na mzdu a v neposlední řadě by jeho pošramocené sebevědomí bylo otřeseno poznáním, že z někdejších vyznavačů reálného socialismu se stali vyznavači "trhu bez přívlastku" (Junek /StB/, Čadek /StB/, Dlouhý /KSČ/, Soudek /KSČ/, Čalfa /KSČ/ atd, atd, atd). Ostatně, tu poslední věc pan Klaus takticky přehazuje ve své úvaze kdekomu, jen ne vlastním sympatizantům a někdejším sponzorům ODS.
Překvapením však je, že panu Klausovi začíná selhávat paměť. Kdyby tomu tak nebylo, netvrdil by, že Občanské fórum bylo od samého zrodu planý hybrid, bránící vzniku legitimních politických stran. Pokud ten hybrid v něčem uspěl, pak v rozdrcení KSČ už v prvních volbách. Lze chápat jeho snahu veškeré zásluhy přičíst ODS, když už se postarala o rozbití OF v době, kdy komunisté začali přeskupovat své síly. Tehdy to zajisté nebyl špatný tah, ovšem pouze v případě, kdyby z OF do ODS nezalezli všichni kariéristé a prospěcháři, netrpělivě očekávající tu nezřízenou rvačku o majetky.
Tímto však jeho selhávání paměti nekončí. Triumfálně ve svém článku tvrdí, že ODS "po celou dobu své existence se hlásila a hlásí k liberálním a konzervativním hodnotám". Obávám se, že v tomto výroku je asi tolik pravdy, jako ve výkladu Milouše Jakeše o socialistickém pojetí lidských práv. Jeden z největších tvůrců liberalismu M. Friedman zajisté kladl velký důraz na neintervenci státu do podnikatelské sféry, jenže za Klause těch intervencí bylo pod rouškou makroekonomických opatření učiněno tolik, až položila na lopatky celou ekonomiku. Pokud mi je známo, tak jedním z hlavních pilířů konzervativců je důraz na morálku a právo. Ostatně, rovněž M. Friedman tento aspekt ve všech svých knihách velmi zdůrazňuje.
Když v polovině roku 1994 vrcholilo tunelování a rozkrádání státu, objevila se na politické scéně a na televizních obrazovkách Alena Hromádková, tehdejší předsedkyně Demokratické unie, s nekompromisním požadavkem, aby tyto konzervativní hodnoty začaly být Klausovou vládou respektovány. Kdo si vzpomene na tehdejší mediální smršť v Leschtinovském a Patočkovském duchu, vysmívající se těmto hodnotám, jako něčemu zvrácenému a přežilému, dnes zajisté je v rozpacích, zda se má nad nynějším tvrzením pana Klause pohoršovat, nebo si ťuknout na čelo.
Pouze si připomeňme, že tehdy se ji vysmívali politici nejen z pravice, ale také z levice, jakoby už tehdy podepsali "opoziční smlouvu". Dnes se mnozí politici tváří, že tyto hodnoty vyznávali odjakživa. Pan Klaus ovšem stěží vysvětlí, jak mohli konzervativci připustit tak špinavé zákony, že dnes už o míře jejich amorálnosti raději nikdo z politiků nechce diskutovat a nebýt tlaku Bruselu nediskutovalo by se o nich vůbec.
Schopnost pana Klause obviňovat z toho, co sám dělá jiné, je vskutku bezmezná. V době, kdy banky bojují s téměř čtyřmi sty miliardami nedobytných úvěrů, památkou to po privatizaci v režii ODS a porůznu jsou poschovávány další stamiliardové dluhy po tomtéž, je jeho výtka, adresovaná veřejnosti, že volá po okamžitém nadbytku, přinejmenším neslušná. Ačkoli hovoří o nějakých hledačích "třetích cest", které, aniž by je jmenoval, označuje pejorativní nálepkou "salónních intelektuálů" a "kuloárových pletichářů", obávám se, že jediný smysl těchto slovních hříček spočívá ve snaze zakrýt svou třetí cestu, která vstoupila nesmazatelně do dějin hospodářské kriminality jako "specifická česká cesta".
Občané, poučení tímto "ztraceným" desetiletím žádají změnu. Nikoli však kosmetickou, ale zásadní. Systém partajních prebend a pašalíků, v němž se už nebojuje o věci občanů - voličů, ale o mocenské posty, ukázal, že občané jsou to poslední, co tyto politiky zajímá. Pan Klaus k těmto požadavkům říká: "Netrpělivé volání po změnách může naši společnost vrátit o deset (a více) let zpátky". Už na prvý pohled je zřejmé, že jde o jinou obměnu "mobilizační vyhlášky", nebo - li o další pokus, jak vystrašit občana. Změny jsou totiž pro stávající politické celebrity nežádoucí.
Smířit se s tím, že zahnívající postkomunismus zde bude strašit ještě velmi dlouho, je pro tu část občanů, která pochopila, k čemu zde v posledních deseti letech došlo, velmi obtížné. Postkomunismus se má k demokracii jako osel ke koni. Je nevydařenou karikaturou demokracie, jejíž trapnost už nelze zakrýt. Ostatně, politikové se už o to ani nijak nesnaží. Ta parlamentní bláznivá komedie o tom, jak "tato vláda škodí zemi", aniž by někdo z kritiků byl schopen sofistikovaně vysvětlit v čem, degraduje politiku na úroveň dvorních pletich z dob císaře Rudolfa II. Tehdy to skončilo Bílou horou, čím to skončí dnes, sice ještě nevíme, ale budiž nám útěchou, že tehdy se rabovalo až po oné osudové bitvě, kdežto dnes je už dorabováno.
Pan Klaus v závěru své úvahy tvrdí, že těm, kteří o tyto změny usilují, je skutečný osud konkrétního člověka lhostejný. Přistupme tedy na tuto rétoriku a zeptejme se pana Klause, proč tehdy jeho vláda nezabránila těm nepravostem, které nás přivedly k dnešním problémům, kdy sestavení alespoň trochu vyrovnaného státního rozpočtu je už nemyslitelné bez razantních škrtů v sociální oblasti (a nejen tam). Jaký bude osud konkrétního člověka, marně shánějícího práci, jemuž v prosinci "Ministerstvo práce a sociálních věcí" sebere z sociální podpory v nezaměstnanosti 1700 korun (příspěvek na domácnost)? Jaký je osud konkrétního člověka, který chodí do práce a nedostává mzdu? Jaký je osud konkrétního člověka, jehož státní moc zbavila veškerého majetku, způsobem, ne příliš nepodobným vyvlastňovacím dekretům počátku let padesátých?
To jsou totiž ty problémy, které konkrétní občany velice tíží. O nich však nikdo z politiků nechce slyšet a nechce o nich slyšet ani pan Klaus. Je pohodlnější vymýšlet zástupné problémy, jejichž jediným cílem je všemožně zakrýt bídu postkomunismu, tedy toho, co zde jeho tehdejší vláda špatného způsobila. Strach, že dříve nebo později se na politické scéně objeví někdo (politická strana), kdo to s demokracii, morálkou a právem myslí vážně, je u polistopadové garnitury pochopitelný. Kudy by se pak odvíjel vývoj po nejbližších volbách už ukázaly doplňovací volby do Senátu. Vytyčily směr a je jen otázkou času, kdy si občané více než kdykoli dříve uvědomí, že oni mají politickou budoucnost plně v rukou a nemusejí čekat, až jim ji někdo nadekretuje.
