Dvě tváře výročí
Českým nejvyšším politickým představitelům se včera podařilo protlačit k místu, kde byli před deseti lety ztlučeni studenti, zapálili svíčky a s širokými úsměvy si popřáli, aby již nebylo žádné další revoluce.
Mezitím bývalí studentští vůdci sepisovali prohlášení, ve kterém vůdčí politiky hlavních politických stran žádají, aby v zájmu této země odstoupili a umožnili tím návrat slušnosti, morálky, politické korektnosti a humanistické orientace.
Igor Chaun upřesnil: "Nemluvíme o prezidentovi".
Zatímco od bývalých zahraničních politiků ti čeští slyšeli vesměs slova pochvalná, vlídná a přívětivá, od bývalých studentských vůdců se na jejich adresu snesly výtky za předváděnou aroganci, sobectví, omezenost, zpupnost, cynizmus, velikášství a hluchotu.
Kdo má pravdu? Gorbačov, Busch, Thatcherová, Kohl, anebo Brož, Chaun, Mejstřík, Ježek a Pánek?
V něčem uhlazení diplomaté a v něčem rozhněvaní mladí muži. Bývalí mocní asi mají pravdu, že máme šanci se stát se součástí sjednocené Evropy, bývalí studenti asi správně tvrdí, že to není možné se zprofanovanými politiky, kteří už "zemi pouze škodí".
Jisté je, že sedmnáctý listopad je spíše dnem studentů než dnem politiků, kteří na Národní třídě seřezáni nebyli.
Proto je asi namístě přednostně se zamyslet nad vzkazem Mejstříka, Pánka, Chauna, Ježka, Brože a Řeháka. Ti nás ve svém prohlášení zdraví, a děkují nám, že jsme. Apelují na slušnost a normálnost a v naději, že jsme stále ještě silná občanská společnost nás vyzývají, abychom překročili ulity své nevíry a stísněnosti a podali si ruce. Jsou přesvědčeni, že v nás dříme netušená síla a že se vypořádáme s tím co nás zalehlo a dusí. Závěrem píší, že symbolické připojení k jejich prohlášení je "možné". Lépe by asi bylo "vítané" anebo rovnou "nutné".
Vysílá se ve čtvrtek 18. listopadu ráno.