Groznyj: pomalé umírání města bez naděje
Tuto reportáž otiskl ve středu 8. prosince na titulní straně deník Guardian. Jejím autorem je Bruno Stevens, belgický fotograf, který se vrátil z Čečenska v neděli večer.
Přijet do Grozného je jako vrátit se do hrůz v někdejším Bejrútu. Ve městě nestojí snad ani jedna budova - je to město rumiště a rozbitého železa.
Prvním dojmem je, že je město opuštěné. Pak, když se dostanete hlouběji do města, uvědomíte si pomalu, že uprostřed zničeného čečenského hlavního města žije překvapivě velký počet lidí.
Je tam stále asi 20 000 až 30 000 osob. Většinou jsou to staří lidé nebo ženy s dětmi. Etničtí Rusové a Čečenci žijí pospolu bez napětí. Neobviňují se navzájem z utrpení a ani nechovají nenávist proti vojákům: obviňují ruskou vládu. Moskva bombarduje civilisty bez ohledu na jejich národnost.
Všichni, i čečenští bojovníci, vědí, že Rusové dobudou Grozného a že přijde mnoho lidí při tom o život. Obávají se, že budou při bojích usmrceni. Když zaútočili Rusové na město v roce 1996, házeli ruční granáty do sklepů a přísklepních bytů. Ale lidé nemají ani vůli, ani fyzickou schopnost opustit své město.
Žijí v rozbitých činžovních domech a noci tráví ve sklepech, vždy asi třicet lidí najednou, ve snaze se vyhnout bombardování a zimě. Už více než čtrnáct dní je tam pod nulou a má dál sněžit. Nemají plyn na topení, ani nemají vodu.
Je příliš velká zima a je příliš nebezpečno na to, aby se dalo chodit ven, a tak lidé chodí ven, jen když musí, a to vždycky jen na několik minut. Rychle jim docházejí zásoby. Ústřední trh zničila ruská raketa a usmrtila přitom téměř 200 lidí. Stalo se to více než před měsícem a všechno tam stále ještě leží přesně tak, jak to padlo: stánky rozhozené výbuchem do všech stran a roztrhané na zmačkané ostré kusy železa. Je to strašný pohled.
Avšak o několik metrů dál, na křižovatce Leninovy třídy a ulice Míru ještě funguje pár stánků. Obchodníci nemají skoro co prodávat. Nemají skoro žádné čerstvé maso, prodávají trochu zeleniny, několik plechovek a to je v podstatě všechno.
Jeden starý Rus, Sergej, sem šel pěšky na vzdálenost půldruhého kilometru z ruin svého někdejšího bytu. Nemá topení, nemá vodu a v oknech nemá sklo. Šel koupit nudle a zeleninu. Jeho vařičem je kovový kyblík. "Žiju tady 55 let. Je mi 85 let a nikam nepůjdu," řekl mi. "V Rusku už nemám žádné příbuzné, nemám, kam jinam bych šel."
Ruské letectvo si s těmito lidmi úmyslně zahrává. I na venkově za městem Groznyj jsem se díval, jak létají letadla nízko nad vesnicí, pak se obrátí a vypálí rakety do krajiny před zraky vesničanů. Za chvíli se letadla navracejí a tentokrát dopadnou rakety jen několik set metrů od vesnice. Ženy a děti křičí, muži se snaží vypadat pevně. Ale vědí, že až se za půl hodiny letadla vrátí, rakety budou na ně útočit.
Dvacet kilometrů od města Groznyj je Šali, jediné důležité město v nížině, které stále ještě neovládají Rusové. Je tam malá nemocnice se 40 postelemi a s šesti lékaři. Dělají, co je v jejich silách, ale situace je tam velmi špatná. Nemocnice je plná lidí se strašlivými zraněními, všechna jsou od bombardování: ustřelené nohy nebo napůl chybějící tváře. Lékaři nemají skoro žádné léky ani obvazy.
Půl hodiny poté, co jsme slyšeli, že dopadly bomby na blízkou vesnici, do nemocnice přivezli desetiletého chlapce Adama s kusem šrapnelu zabodnutým do lebky. Lékař ho odstranil, zastavil krvácení, dal dítěti glukózu a poslal ho domů stále ještě v bezvědomí.
Šali bylo toho dne plné čečenských bojovníků, kteří ustupovali z Argunu, který právě padl do rukou Rusů. Bojovali, dokud jim nedošla munice, a nyní shromažďovali zásoby, než se zakopou znovu na další frontě.
Jednoho pozdního večera mě odvezli na tajné místo na návštěvu k čečenskému prezidentu Aslanu Maschadovovi, který mi řekl, že se jeho bojovníci nikdy nevzdají. Proto je Moskva nikdy neporazí. Až bude dobyto město Groznyj, budou bojovat z hor.
