Výrok roku v rozhovoru Týdne?
Nepovažuji se za člověka nezdvořilého. Nicméně existuje situace, kdy se
moje ohledy na okolí blíží nule. Lidem, kteří žijí odloučeni od rodné
hroudy, bude asi povědomá.
To přijdete na návštěvu a v okamžiku, kdy se rozproudí živá konverzace,
padne váš zrak na shromaždiště různých časopisů, které většinou domácností
udržuje v suterénu kávového stolku. Vezmete do ruky tiskovinu, kterou
nějaký příbuzný nebo známý posledně přivezl, a začnete se vzdalovat.
Konverzace ještě chvíli soupeří s titulky a obrázky, jimiž jakoby bez zájmu
člověk začne, ale nakonec se změní na doprovodný šum na jehož pozadí vypadá
zajímavě i program ČT z minulého měsíce.
Mě takto zaujalo říjnové číslo časopisu Týden a v něm rozhovor ohledně
iniciativy Impuls 99. Přestože jsme o jednu podpisovou akci dál, zdá se
mi, že to, co v něm Tomáš Halík řekl, je velmi významné pro pochopení české
politiky a že by si jeho výrok měli lidé připomenout, až zase budou
slinit inkoustovku k nějakému podpisu.
Zmíněný výrok, který ocituji o dva odstavce dál, zaslouží pozadí, na němž by
vynikl. Věren tradici Britských listů, pokusím se kontrast vytvořit
uvedením zaoceánského příkladu.
Sleduji kanadskou politiku dosti pečlivě dvanáct let a za celou tu dobu
jsem nezaregistroval jedinou výjimku z pravidla, že kdokoli chce hlas
voliče, tvrdí, že právě on je ze všech nejlepší a dostane-li důvěru občana,
udělá to a to. A jen málokterý politik udělá tu chybu, aby se vezl "na
vlně" svého předchůdce. On totiž každý politik nahromadí po dobu působení
ve funkci nějaký ten tuk pod pokrývkou hlavy.
V Čechách to je naopak, tedy alespoň pokud jde o presidentský stolec. Mám
před sebou výstřižek z kanadského deníku The Ottawa Citizen z 8.12. 1989.
Václa Havel v něm prohlašuje toto: "Nemám žádné politické ambice.
Nepovažuji se za profesionálního politika. Vždy jsem ale kladl veřejné
zájmy nad svoje vlastní. Jestliže se, s boží pomocí, situace vyvine tak,
že (stát se prezidentem) bude jediná služba, kterou budu moci poskytnout
své zemi, pak to samozřejmě udělám."
Po desetiletí vlády neambiciózního prezidenta prohlásil Tomáš Halík toto:
"Dospěl jsem k názoru, že bych sám sebe uměl (pro prezidentství) nabídnout
v případě, kdybych si byl vědom, že v osobě nového prezidenta bude
přerušena masarykovsko-havlovská linie a žádná ze stran by nepřišla s
variantou skutečně silného nezávislého kandidáta." A dodal, volně
citováno, že o tom musí mluvit, protože pan prezident se domnívá, že by
mohl být vhodným nástupcem.
Tedy alespoň takto to vyšlo v Týdnu, číslo 44 z 25.10. 1999 v článku
podepsaném Zuzanou Pitrovou.
Halíkův výrok je pozoruhodným dokladem politikaření původně neambiciózního
prezidenta. Prezident naznačí, že by mu Halík nebyl proti mysli jako jeho
nástupce, a ten na oplátku začne šířit myšlenku masarykovsko-havlovské
kontinuity. To se bude opakovat tak dlouho, až vznikne iluze, že Havel je
vskutku druhým Masarykem a že Halík by byl jejím nejvhodnějším
udržovatelem.
Halíkův výrok rovněž naznačuje, že kdosi bude hodnotit, zda jsou kandidáti
jiných stran tak nezávislí, aby mohli devótně zastávat vytyčenou linii.
Ptát se musíme i na to, co to vlastně ta masarykovsko-havlovská linie vůbec
je. Styčným bodem je nejspíš čechoslovakismus, ale ten Václava Havla
rychle opustil, a pak skutečnost, že za vlády obou presidentů měly moc
obhrábnutou koaliční pravicové strany. Masaryk se ovšem rozpadu
Československa nedočkal, Havel ano. Masarykovo "nebát se a nekrást" možná
mělo nějakou odezvu v Havlově představě o tom, co nad čím nakonec zvítězí,
ale v podhradí ztratilo kus vnitřní náplně, takže z něj zůstalo "nebát se
krást". A co tedy zbývá?
Mýtus masarykovsko-havlovské linie má současnému prezidentovi nepochybně
umožnit "zůstat v politice" - kdo jiný by totiž mohl lépe radit, jak
linii dodržovat, než osvatozářený president.
S dodržováním oficiální linie existují zkušenosti z nedávného minula, a
jsou dostatečně výmluvné, aby varovaly před návratem k této praxi.
"Zoficiálnění" tandemu Masaryk-Havel (ten první se snad musí v hrobě
obracet nad takovým nesmyslem) může vést pouze k jedinému - k oživení hesla
kdo nejde s námi, jde proti nám, jinými slovy k nemožnosti kritiky.
Výrok Tomáše Halíka naznačuje budoucí boj o prezidentský post. Považují-li
se české sdělovací prostředky za nezávislé, měly by svým svým čtenářům
trpělivě vysvětlovat, že cesta k lepší politické situaci v zemi nevede přes
čachrování v zákulisí a už vůbec ne přes sebeobětování se na oltář vlasti.
Proč, u všech čertů, nemůže Tomáš Halík otevřeně říct (a potažmo každý, kdo
má presidentské ambice), že má zájem o to být presidentem. To je běžná
zvyklost demokratických společností.
Jiří Jírovec
PS Tomáš Halík patrně nečte Britské listy. Jinak by věděl, že se již
našel nezávislý a otevřený ČECH, který dal senátorům otevřeným dopisem na
vědomí, že se považuje za nejlepšího kandidáta na prezidentský úřad. Mezi
prostým lidem zájem byl - dostal jsem mimo jiné předběžnou žádost o místo
řidiče. Senátoři bohužel setrvávají v zavilém opovrhování krajany ze
zámoří.
