Je načase, abychom my sami jednali tam, kde se vlády bojí zasáhnout
Tento komentář Davida Aaronoviche vyšel ve středu 8. prosince v deníku Independent.
"Ti, kdo zůstanou, budou považováni za teroristy a bandity. Budou zničeni dělostřelectvem a letectvem." Tato slova, vytištěná na letácích a shazovaná ze vzduchu nad čečenským hlavním městem Groznyj, připomínají scénu z doby před 55 lety. Hitlerův obrýlený, usměvavý protipartyzánský specialista Erich von dem Bach-Zelewski řídil likvidaci varšavského povstání.
Ve Varšavě tehdy zůstalo bez možnosti úniku s povstalci polské Armii Krajowej čtvrt milionu civilistů a tisíce jich zahynuly. Ať už je pravda na číkoliv straně, to, že jsou civilisté považováni za ozbrojené vojáky je strašlivým návratem do jiné éry.
Preméru Putinovi, prezidentu Jelcinovi a ruským generálům a velitelům na místě nebude nikdy odpuštěno, jestliže - příští týden - jejich útočné vrtulníky, jejich stihačky a jejich raketové odpalovací rampy, jejich vakuové bomby a jejich dělostřelectvo promění děti a matky, nemocné a bojící se lidi, v krvavou kaši jen proto, že Moskva už měla dost lidí, jimž říká teroristé.
Nebude jim nikdy odpuštěno a co jiného můžeme udělat? Budeme jednoho dne v budoucnosti moci zatkout Putina někde na prázdninách a předat ho třetí straně k soudu, kvůli tomu, co se nyní chystá v Grozném? A jestliže je to pravda, co takhle tomu, co se chystá v Grozném, nyní zabránit? Proč, když jsme si dali takovou vražednou práci s Kosovem, neděláme nic na Kavkaze?
Oba případy jsou velmi podobné. Čečenci jsou muslimové, kteří usilovali o větší míru autonomie od svého velkého ortodoxního souseda. Také jsou vyhánění po statisících z domovů, tak vidíme tytéž nesnesitelné záběry řad klopýtajících, pomalu se pohybujících, uslzených žen, babiček a malých dětí, blátem pošpiněné traktory naložené minimem věcí, jaké lidé asi budou potřebovat k přežití během kavkazské zimy. A co více, Čečensko, stejně jako Kosovo, je mezinárodně uznáno jako součást země, které na něm páchá násilí.
Pro některé lidi to znamená, že Čečensko diskredituje myšlenku nového světového pořádku, podobně jako mnozí zastávali názor, že západní prodej zbraní do Indonésie byl výsměchem tzv. etické zahraniční politice. Čtyři týdny po zahájení bombardování Kosova odcestoval Tony Blair do Chicaga a promluvil tam mimo jiné o tom, za jakých okolností je správné zasahovat, vojensky či jinak. Včera charakterizoval vysoce inteligentní komentátor BBC tento projev jako "poněkud nepřesvědčivý" ve světle blížících se událostí v Grozném.
Nejsem si jist, že si ten Blairův projev nedávno znovu přečetl. Už nějakou dobu je módou zastávat názor, že všichni politici jsou lháři nebo idioti nebo obojí, avšak když Blair hovořil v Hospodářském klubu v Chicagu, jasně zdůraznil, že intervence není nástroj, kterého je možno použít ve všech situacích. "Kdybychom chtěli napravovat všechny nespravedlnosti dnešního světa, nedělali bychom skoro nic jiného, než jen zasahovali do záležitostí jiných zemí," řekl. "Nestačili bychom na to."
Takže určil pět všeobecných podmínek, které ovšem nejsou považovány za absolutní zkoušku. Podmínka číslo tři byla otázka: "Na základě praktického zhodnocení situace existují vojenské operace, které bychom mohli rozumně a opatrně provést?" Otázka číslo čtyři se dotazovala, zda jsme připraveni na dlouhodobou angažovanost v dané oblasti a otázka číslo pět se ptala, do jaké míry je to náš problém a do jaké míry je to problém někoho jiného.
Čečna dokazuje, že Blairův projev byl velmi moudrý. Někteří lidé se stavějí proti jakékoliv vojenské intervenci, protože, jako například John Pilger, jsou už přesvědčeni, že západní demokracie jsou zkorupované oligarchie, jejichž činy jsou automaticky horší než činy nějakého miloševiče či saddama (kupodivu jim nevadí zločiny páchané Indonésany). Ale určitě přece nemůže existovat příliš mnoho dospělých lidí, kteří argumentují, že vzhledem k tomu, že je nemožné vojensky zasáhnout všude, nesmíme vojensky zasahovat nikde. Morální síla pochází z toho, že člověk udělá to, co je v jeho silách, a to není pokaždé totéž.
Je stejně zřejmé, že nemůžeme použít síly k tomu, abychom donutili Rusko sejmout ruce z hrdla Grozného, stejně jako nemůžeme podniknout invazi do Tibetu a osvobodit ho od Číny. Bohužel není tak jasné, co bychom měli učinit namísto toho.
Jako kdyby Blair očekával čečenskou krizi, jeho projev v Chicagu se také konkrétně zabýval Ruskem. "Nemůžeme prostě zůstat v nečinnosti," řekl Blair v dubnu, "a nechat ten velký národ potácet se na pokraji rozkladu. Nesmíme připustit, aby naše nynější rozdíly v názorech nás přivedly na cestu vzájemného nepřátelství a podezřívání, které tak často charakterizovalo naše vztahy v minulosti."
Tragicky vybuchlo v září v Moskvě bez varování několik bomb v bytech kolem Moskvy a stovky obyčejných Rusů přišly o život. Podezření, že jsou za bomby odpovědni čečenští militanti, změnilo veřejné mínění, nepřátelské vůči vojenskému dobrodružství, a ruské obyvatelstvo teď válku plně podporuje.
Bůh ví, že to není typicky ruská reakce, ale byla to katastrofální změna a je možné, že za ni budeme všichni trpce platit po celé další desetiletí. Náhle získala nepopulární vláda znovu popularitu, a to prostřednictvím použití síly.
Můžeme učinit velmi málo, co by bylo bolestné pro Rusy, aniž by to ohrozilo naše vlastní cíle posilování ruské demokracie a občanské společnosti. Vezmeme-li do rukou příliš velký klacek, vzniká riziko, že toho využijí nacionalisté a populisté. Právě proto máme pocit, že máme ruce tolik svázané, a omezujeme se jen na to, že blekotáme cosi o půjčkách, o zastavení technické pomoci, že o věci budeme hodně hovořit na všech setkáních, a civíme na ně s bolestí v očích.
Když řekl prezident Clinton, že Rusko za tyto činy "zaplatí hroznou cenu", neměl tím na mysli, že je k tomu budeme nutit my, ale že Rusko zjistí, že se dostalo do nekonečného konfliktu a bude muset být po dlouhá léta do budoucnosti zmilitarizováno. Bylo to rozumné varování. Vlády musejí žádat, argumentovat a varovat. Jednoho dne by mohlo dojít k tomu, že přestaneme dotovat Rusko a rozhodneme se žít s novou studenou válkou, nebezpečnější, než byla ta první, protože jaderné zbraně budou pod kontrolou lebeďů a lužkovů a nikoliv brežněvů a černěnků. Následky takového zvratu by byly špatné pro nás pro všechny, ale nejhorší by byly pro Rusy, a ti by si to všechno měli pořádně rozmyslet. Ta chvíle ale ještě nenastala.
Ostatní z nás by však měli dělat to, co vlády dělat nemohou. Tento týden by se měly uspořádat demonstrace před ruským velvyslanectvím, velké demonstrace, které by měly protestovat proti obklíčení Grozného a dát Putinovi i generálům najevo, že jejich řezničina nebude zapomenuta. Možná to není tak vzrušující jako tancovat před londýnským nádražím Euston, ale kauza je to správná. Ti z nás, kteří známe Rusy, bychom jim měli psát, e-mailovat a telefonovat a dát jim najevo, co si o tom myslíme.
Samozřejmě to nestačí, ale je to možná to nejlepší, co za dané situace můžeme učinit. Ona tři slova "nový světový pořádek" neřeší všechno, ani nás neosvobozují od odpovědnosti. Nikdy tomu tak nebylo.
