Bezdomovci: oběti nebo asociálové?
Na úvod bych ráda poděkovala za oba příspěvky, které alespoň trochu oživily diskuzi k tématice bezdomovství. Ani s jedním z nich se však nemohu ztotožnit. Článek francouzké autorky je přínosný z hlediska nových informací do české teorie sociální práce, ale ignoruje hlubší kontext problému bezdomovství. Naproti tomu z reakce Ondřeje Čapka je zřejmé celkové neporozumění tomuto sociálnímu problému z jiných než ekonomických pozic.
Abych předešla případným kritikám názvu tohoto textu, považuji za nutné uvést, že ani jednomu z autorů nepodsouvám vyhraněný názor na bezdomovce jako pouze oběti nebo pouze asociály. Jedná se o účelové zjednodušení, které charakterizuje dva hlavní extrémy v postojích k bezdomovcům.
Isabelle Le Rouzic představuje ve svém článku pražské bezdomovce z hlediska příčin bezdomovství, vybraných socio-demografických charakteristik, strategií jednání, postojů a nejpalčivějších problémů. K tomu bych měla několik poznámek. Nejprve bych chtěla trochu změkčit tvrzení, že otázkou bezdomovců a s nimi spojených stereotypů se v České republice nikdo podrobněji nezabývá. Kromě Hradeckých, které autorka uvádí v použité literatuře se tomuto problému věnuje například Horáková ve své pilotní sondě a v časopise Sociální politika, Pěnkava, který publikuje na své internetové stránce nebo Keller, jehož úvahy se orientují právě na zpochybnění stereotypů o bezdomovcích. Souhlasím, že by zainteresovaných mohlo být více.
Autorka několikrát používá pojmy "tuláctví" a "bezdomovství" jako synonyma. Takové ztotožnění je sporné, protože ač v České republice neexistuje koncensus ohledně pojmenování lidí bez domova či lidí bez přístřeší, tuláctví bývá většinou považováno za jednu z podskupin bezdomovství. Ne každý bezdomovec musí být tulákem, proto by tuláctví mělo být chápáno jako užší pojmenování. Například Šafaříková (1994:378) zmiňuje "tuláctví" jako jednu z příčin bezdomovství, kdy někteří lidé nejsou schopni vydržet déle na jednom místě a vytvořit si domov. Pro Horákovou (1997:21) představují "klasičtí tuláci" jeden z typů osob bez přístřeší, který byl v její studii vytvořen na základě obecného povědomí. Pojem "tuláctví" implikuje prvek určité dobrovolnosti bezdomovství bez ohledu na to, zda je tato dobrovolnost opravdová nebo pouze smyšlená ze strany veřejnosti. Z tohoto důvodu bych se přimlouvala za širší pojmenování "bezdomovci" či "lidé bez domova", která výstižněji charakterizují popisovanou populaci.
Další poznámka není korekcí, ale spíše doplněním příčin nižšího počtu žen mezi bezdomovci. Autorka uvádí, že ženy jsou častěji než muži zachyceny nejrůznějšími institucemi a také sociálními sítěmi, jsou prioritní kategorií sociálních opatření a mnohdy jsou absorbovány do sítě prostitutek. Vedle toho (nejen) zahraniční zdroje uvádějí, že ženy patří hlavně mezi skryté bezdomovce, kdy raději setrvávají v nefunkčních či patologických rodinných vztazích než by opustily domov. Ženy trpí méně často závislostí na alkoholu a drogách, což bývá významnou bariérou na cestě z ulice pro muže. Nemají tendenci se jako bezdomovci charakterizovat, vidí svou situaci jako dočasnou nebo ji vůbec popírají, protože je to pro ně ještě více stigmatizující než pro muže. Na druhou stranu problematika žen bez domova není tak prozkoumána jako problematika mužů, takže je obecně obtížné činit jasné závěry.
A nyní k dílčím tématům, které tak pohoršily Ondřeje Čapka, tedy konkrétně k nedostatku bytů jako jedné z příčin bezdomovství a k situaci dnešních bezdomovců v režimu reálného socialismu. Čapek se pozastavuje nad tvrzením, že "nedostatek bytů bývá často první příčinou tuláctví" a za příčinu bezdomovství považuje spíše "neschopnost adaptovat se na podmínky ve městě". Proti "nedostatečné adaptaci nově příchozích" jako příčině bezdomovství nelze samozřejmě nic namítat, až na to, že nijakým způsobem nevyvrací argument Le Rouzic. Čapek redukoval bezdomovství na mobilitu obyvatelstva z venkova do měst, ale už se nezamýšlí nad příčinami této mobility. Částečně to lze zdůvodnit pasáží původního textu, kde autorka uvádí, že jen dvanáct procent současných bezdomovců žilo v Praze před rokem 1989 a mnoho těchto lidí je nově příchozích. Skutečně, jak zjistila Šafaříková (1994), migrace do center je jednou z příčin bezdomovství, vedle toho však nalezla dalších dvanáct možných příčin, z nichž žádná obvykle nepůsobí sama.
Uváděné příčiny se liší autor od autora, ale abych se příliš neodkláněla od tématu, budu se věnovat problematice nedostatku bytů. Le Rouzic považuje nedostatek bytů "často za první příčinu tuláctví". I mě překvapilo, že věnuje takový prostor právě tomuto tématu a ostatní faktory bezdomovství, ať už subjektivní nebo objektivní, relativně opomíjí. Přesto se dá říci, že v českém kontextu je odborníky zainteresovanými v problematice lidí bez domova nedostatek bytů skutečně považován za jeden z kořenů bezdomovství. Například Hradečtí (1996:47) považují za závažný problém nákladnost podnájmů při chronickém nedostatku bytů. Šafaříková (1994:379) poznamenává, že pokud nebude dostatek levných bytů, hrozí, že problém některých skupin obyvatelstva a jejich platební neschopnost se odrazí v nárůstu počtu lidí bez domova. Horáková (1997:63) zdůrazňuje zejména nedostatek bytů pro dlouhodobé bydlení těch klientů, kteří překlenuli životní krizi a prošli určitou fází resocializace. Z řečeného vyplývá, že nedostatek levných bytů je více katalyzátorem bezdomovství než samotnou příčinou. To ale nezmenšuje negativní důsledky tohoto faktu.
Pokud jde o sporný pokles počtu levných bytů v průběhu postkomunistické transformace, domnívám se, že skutečně došlo k poklesu dostupného bydlení, zejména v důsledku rušení podnikových ubytoven, které vyvrhly na ulici mnoho bezprizorních lidí a přeměny některých bytů na nebytové prostory v důsledku privatizačních a restitučních procesů. Dostupným bydlením je v tomto případě míněno ubytování nižší kvality a tedy i nižších nákladů. Různé formy sociálního bydlení jsou mezičlánkem, který by měl kompenzovat důsledky hospodářské transformace. V tom vidím dostupnost bydlení, nikoliv v černém trhu s byty, který je pro bezdomovce nedostupný. Ondřej Čapek ztotožňuje "dostupnost bydlení" s "dostupností levného bydlení", což není při nerovném přístupu k bydlení totéž. Někteří lidé jsou ztrátou domova zranitelnější než jiní nebo musí překonávat více bariér, pokud chtějí bydlet. "Dostupnost levného bydlení" by samozřejmě měla být doprovázena existencí liberalizovaného trhu s byty a podporou výstavby.
Čapek argumentuje, že státní bytová výstavba vede ke vzniku chudinských ghett. Chudinská ghetta, pokud se k tomu v České republice vytvoří podmínky, však budou vznikat nezávisle na výstavbě sociálních bytů. Naopak takové byty je nutno chápat jako odrazový můstek pro cestu do normálního života.
Nemohu nereagovat na to, že pan Čapek označuje spojení "vytlačení z trhu práce" za marxistickou terminologii. To ukazuje, že naopak on uvažuje pouze v dimenzi liberální ekonomie, která považuje trh práce za klasický trh jako každý jiný. Trh práce není homogenní, ale je segmentovaný. Nejčastěji se hovoří o primárním trhu práce, na kterém se soustřeďují lepší a výhodnější pracovní příležitosti a je pro něj typická relativně nízká fluktuace. Sekundární trh práce je charakterizován nižší prestiží, nižšími mzdami a vysokou fluktuací. Tyto trhy jsou oddělené a každý z nich je spojen s charakteristickým rizikem a konkrétními sociálními charakteristikami osob. V souvislosti s nárůstem masové nezaměstnanosti dochází k lokalizaci některých sociálních kategorií převážně na sekundární trh práce. Jedná se především o osoby tělesně či duševně handicapované, nekvalifikované, dlouhodobě nezaměstnané a objekty diskriminace, zejména příslušníky minorit, ženy a staré lidi. Pokud jsou některé sociální kategorie handicapovány na základě základě připsaných charakteristik, nejedná se snad o vylučování? Chtěla bych podotknout, že popisovaný proces marginalizace některých skupin na trhu práce je v současné době často spojován s tzv. novou chudobou odvozovanou od pozice na trhu práce (ne od etapy životního cyklu jako chudoba stará) a oba sociální jevy jsou aktuálním předmětem diskuze v zemích Evropské unie. Jde totiž o to, že nová chudoba postihuje v důsledku změn ve světě práce stále větší počet lidí a již nemůže politické reprezentace obou stran politického spektra nechávat lhostejné. "Vyloučení" či "vytlačení" jsou v současné době naprosto standardní termíny používané v sociálních vědách nikoliv pouze ze strany levicových aktivistů.
Mimochodem Marx by se asi divil, kdyby slyšel, že obhájci bezdomovců jsou označováni za marxisty nebo komunisty. On sám by považoval bezdomovce nejspíš za "lumpenproletariat", za kategorii mimo trh práce a nenapadlo by ho v nejmenším se jich zastávat. To však bylo v jiné době ...
Druhá příčina pobouření Ondřeje Čapka je mi bližší. Nostalgii samotných bezdomovců po časech totality dokáži pochopit, i když si myslím, že jde mnohdy o resentimenty dané špatnou pamětí. Nemohu pochopit tvrzení autorky, že tito lidé byli integrováni do společnosti a že "systém fungoval relativně dobře pro společensky a ekonomicky nejchudší lidi". Lze za integraci označit odsun potenciálních bezdomovců do výkonu trestu odnětí svobody nebo do nejrůznějších typů ústavů a psychiatrických léčeben? Lze za integraci označit paternalistickou politiku, která dirigovala co, kdo, kde a kdy bude či nebude dělat? Kdyby bylo použito termínu protektorát, souhlasila bych.
Považovat bezdomovství za jeden z největších neúspěchů transformace, je také zavádějící. Bezdomovství je více než negativním důsledkem ekonomické transformace dědictvím reálného socialismu. Tento režim vytvořil podmínky pro pasívní přístup k životu a s jeho koncem došlo pouze ke zviditelnění problémů, které ve společnosti latentně existovaly.
A na závěr menší spekulace. Nejsem si jista, zda si Ondřej Čapek pozorně přečetl křestní jméno citovaného Marcuseho. Jmenuje se Peter, nikoliv Herbert, což mě vede k domněnce, že citovaného autora zaměnil za jednoho z představitelů levicově orientované frankfurtské školy a zcela neoprávněně ho ironizuje. Možná existují dva Marcusové, kteří jsou neomarxisty, a v tom případě se předem omlouván za svou trestuhodnou neznalost.
Literatura:
COOPER, B. Shadow People: The Reality of Homelessness in the 90`s. 1995.
http://www.geocities.com/westholywood/4264/homeless.html
HORÁKOVÁ, M. K problematice bezdomovství. Sociální politika, 1995, roč. 21, č. 10, s. 6-8.
HORÁKOVÁ, M. Současné podoby bezdomovství v České republice. Pilotní sonda. VÚPSV, 1997.
HRADECKÁ V., HRADECKÝ I. Bezdomovství - extrémní vyloučení. 1. vyd. Praha: Naděje, 1996.
MAREŠ, P. Sociologie nerovnosti a chudoby. 1.vyd.. Praha: SLON, 1999.
PĚNKAVA, P. Středisko sociální prevence hl. m. Prahy.
http://www.ssp.cz/social/prace/homeless.html
ŠAFAŘÍKOVÁ, M. Lidé bez domova. Sociologický časopis, 1994, roč. 30, č. 3, s. 373-380.
