Jsou ekologové prolhaní?
David Trunec se v BL
pozastavil nad tím, jak ekologické hnutí Duha presentuje některá fakta
týkající se jaderného paliva (uranu) a biomasy a zakončil svůj článek
konstatováním, že "Hnutí Duha zřejmě nezná základní skutečnosti, anebo
lže".
Jindra Vavruška
zvedl
hozenou rukavici a pokusil se zabodovat větou, v níž ztotožnil
ekologické hnutí s ekologií samou: "Pan Trunec ve svém krátkém příspěvku o
časopise Hnutí Duha bez zaváhání poznal, že nám ekologové nestydatě lžou."
Zmíněný významový posun stojí za rozbor, protože v něm je klíč k pochopení
mnohého, co se v oblasti životního prostředí odehrává.
Ekologie se zabývá vztahy mezi organismy a prostředím, v němž žijí. Slovník
vědeckých a technických výrazů, McGraw-Hill, 2. vydání, z nějž jsem
definici převzal, sice ve spojené s ekologii používá termín "study" a
nikoli "science", ale protože o několik hesel dál je ekonomie definována
jako věda, dejme vědecký statut i ekologii.
Vědec a tedy ani ekolog nemá důvod lhát - pohybuje se totiž ve světě, který
připouští omyl a nedokonalost a navíc předpokládá, že budoucí vývoj mnohé
současné pravdy vyvrátí. Mezi omylem a lží je ovšem podstatný rozdíl.
Lež do vědy přichází zvnějšku, přičemž hranice, za níž se opatrnost ve
výběru informací začne podobat lži a vědec zprodejní, je často nejasná.
David Trunec ovšem ve svém článku nikde netvrdil, že (asi) lže ekolog.
Řekl, že jisté hnutí, které si do názvu dalo slovo "ekologické", buď nezná
fakta, nebo lže.
Hnutí mají na rozdíl od vědců svoji (politickou) agendu. Důsledkem tohoto
stavu je nejen selektivní výběr informací, ale i šíření bludů - často
prostřednictvím aktivistů, kteří přežvykují náplň několika letáků.
Získávání tepla spalováním biomasy (dřeva) může posloužit jako velmi dobrý
příklad.
Jak to je jednoduché - místo kotle na uhlí si pořídíte kotel na dřevo a
vyrazíte do lesa na soušky. U kamen vás pak bude hřát vědomí, že jste
přestali podporovat likvidaci severočeské krajiny a vědecky se tvářící
argument, že neprodukujete skleníkové plyny, protože komínem vracíte
přírodě jen to, co si na nějakou dobu zafixovala do biomasy.
Objektivní pohled na věc, o nějž by se měl snažit vědec, velmi rychle
naznačí, že celá věc je daleko složitější.
Základním problémem je měřítko, které v propagandistických materiálech
většinou chybí, stejně jako apriornost s níž se předpokládá, že "zelené"
řešení musí fungovat a basta.
Biomasa má určitou výhřevnost - množství vyprodukovaného tepla je úměrné
množství paliva. Musíme tedy zvážit dostupnost paliva, náklady na jeho
případnou úpravu a přepravu k topeništi. Strom musí někdo porazit,
rozřezat a dovézt na místo spotřeby. Ekonomika takového procesu bude
diametrálně odlišná, půjde-li o jedna kamna "na chaloupce u lesa" nebo o
velkovýrobu tepla.
Zajímat se musíme i samotný proces hoření a jeho produkty.
Vzhledem k tomu, že v současné době je v popředí zájmu skleníkový efekt
(způsobený přibýváním kysličníku uhličitého v atmosféře) dozvídáme se
politicky korektní věc: Spalování biomasy je neutrální, protože táž nemůže
vyprodukovat víc kysličníku uhličitého než si před tím "vypůjčila" ze
zemské atmosféry.
Tento argument ovšem platí jen tehdy, podaří-li se biomasu obnovat stejnou
rychlostí, jakou ji spotřebováváme. Dobrým příkladem nerovnováhy je
vypalování dešťových pralesů, proti němuž jiná ekologická hnutí vehementně
protestují.
Biomasa ovšem neobsahuje jen uhlík, ale i látky nespalitelné, které se
dostávají do ovzduší. Jak řešit problém znečišťování atmosféry malými
topeništi je další z mnoha otevřených otázek.
Má-li se biomasa spalovat ve větším měřítku, je nutné brát v úvahu i způsob
její obnovy a dopad celého cyklu na ostatní složky ekosystému.
Předpokládejme, že existuje určitý rytmus, v jakém můžeme biomasu trvale
odebírat. Od něj můžeme odvodit, jakou plochu pro trvalou dodávku paliva
potřebujeme. Potřebuje-li biomasa k obnově pět let, musíme mít dispozici
plochu odpovídající šestinásobku roční spotřeby.
Otázka je, zda takovou plochu máme vůbec k dispozici, a pokud ano, jak se
ekosystém, jehož je součástí s cyklickou "sklizní" biomasy, vyrovná. Náš
zájem ovšem nesmí ustrnout na několika souškách, které si odveze
"ekologický radikál" domů na dvoukoláku.
To vše je jen malá ukázka složitosti problému (týkajícího se shodou
okolností biomasy). Stejné samozřejmě platí i pro případ výroby jaderného
paliva, (nemusí nutně jít o obohacování uranem 235), jehož se výměna mezi
Davidem Truncem a Jindrou Vavruškou rovněž týkala. Musíme si bohužel, že
jednoduchá řešení se již nevyskytují.
Právě proto by rozhodování v otázkách životního prostředí (a nejen v nich)
měla vycházet z vědeckých poznatků daných do souvislostí se
společensko-ekonomickými faktory. Jen tak lze dosáhnout toho, aby přijatá
řešení přinesla užitek, který od nich očekáváme a současně snížila riziko
na co nejmenší míru.
Potíž současné společnosti (nikoli jen české) je v tom, že politika, jejíž
místo by mělo být až v závěrečné fázi rozhodování, se dere ke slovu na
začátku celého procesu a často jej politicky korektním diletantismem
znehodnotí.
Zpolitizovaná hnutí, zakládající svoji existenci, podobně jako církev, na
dogmatech a zázračně jednoduchých řešeních, k tomu bohužel přispívají.
Jiří Jírovec
