Slepí a hluší
Není demonstrace jako demonstrace. Zástup lékařů a zdravotníků v bílých
pláštích, shromáždění učitelů, anebo odborářský mítink vyvolají u
veřejnosti zájem a věcnou diskusi, ve které někdo demonstranty podpoří a
někdo ne. Demonstrace slepců ovšem vyvolává spíše zděšení a stud.
"Nevidíme, ale nejsme blbí", stálo na jednom z transparentů a heslo je to
přesné. Nevidomí vědí co potřebují a umějí spočítat, kolik to stojí.
Jestliže ministr Špidla označil demonstraci za nedorozumění, pak podstatou
nedorozumění je především skutečnost, že slepci musí o dotace žádat.
Potřebné částky by měli oznamovat. A nejen oni. V seznamu projektů,
které ministerstvo nemíní nadále podporovat, anebo je míní utlumovat, je
například také sedmnáct projektů pro neslyšící.
I v jejich případě je
rozhodnutí odborné komise předběžné a bude zajímavé sledovat, jaké bude
definitivní, když před ministerstvo mlčky nepřinesli hesla o tom, že sice
neslyší, ale myslí.
Nejhorší na celé záležitosti je to, že kdo nevidí a
neslyší jsou ve skutečnosti především úředníci.
Proč chodit kolem horké
kaše - to, čeho jsme svědky budí podezření, že se jedná o aroganci
zdravých, kterým aktivity postižených lezou na nervy.
Svou iniciativou,
obětavostí a úspěšností totiž lidé handicapovaní a jejich blízcí usvědčují
státní zaměstnance z neschopnosti. Právě úspěšné projekty jsou podle
postižených byrokratům trnem v oku.
Je příznačné, že mezi vyřazenými
projekty je například sociálně terapeutické centrum Fondu ohrožených dětí,
anebo že ve zmíněných předběžných likvidačních seznamech najdeme třicet
projektů České katolické charity.
Obětavého občana vnímá úředník spíše
jako rivala, než jako partnera. Toto je důvodem, proč naši slepci mají
strach. Cítí, že je ti úředníci nemají rádi.
Vysílá se v pátek 21. ledna 1999. Britské listy jako přinesly informace
o tomto problému už v pondělí 17.1. na tomto
místě. Děkujeme Českému rozhlasu, že tomuto závažnému problému dělá
publicitu.