Literární noviny č 3/2000:

Týden ve světě

Jan Čulík

Na sklonku léta minulého roku byla udělena v ČR licence pro provoz digitálního televizního vysílání firmě Czech DVB Group, která však chce hrát spíše roli nynějších radiokomunikací: poskytovat vysílatelům televizní okruhy, nikoliv vytvářet televizní pořady. O tom, že by se ČT, Nova či Prima připravovaly na digitální vysílání, není příliš slyšet. TV Nova v nynější formě zanedlouho ztratí svou finanční hodnotu: jak uvedl jeden zahraniční komentátor na okraj sporu Železný-CME: Nova provozuje jen bezperspektivně archaické analogové vysílání.

Poskytovat pořady na mnoha dalších televizních okruzích vyžaduje velké investice: projekt digitálního televizního vysílání např. v Británii už několik let rozvíjejí největší broadcasteři, BBC, ITV i  Sky TV a aktivně ho podporuje i vláda. V ČR je rentabilita desítek či stovek domácích digitálních kanálů pochybná, je tedy pravděpodobné, že televizní vysílání ovládnou zahraniční investoři. Bude digitální televize schopna udržet kvalitu? Vysílatelé budou mít k dispozici velké množství okruhů, ale nebudou mít peníze je naplnit kvalitními pořady. Proto vyžaduje veřejnoprávní BBC v Británii zvýšení koncesionářského poplatku pro uživatele digitální televize o čtvrtinu, aby mohla financovat množství kvalitních nových tematických televizních okruhů. Budoucnost je ovšem nejistá, protože vývoj informační technologie směřuje ke konvergenci televize, telefonů a počítačů. Zanedlouho budeme mít doma, případně na zápěstí jednotný telekomunikační terminál, na němž budeme moci sledovat desítky či stovky televizních okruhů, jehož prostřednictvím budeme nakupovat či brouzdat po internetu.

Jak poznáváme něco, co jsme ještě nikdy neviděli a  pro co nemáme ve své zkušenosti precedens? Jak víme, že pes je pes a ne klobouk? Touto otázkou se zabývá italský semiotik a spisovatel Umberto Eco ve své nové knize Kant and the Platypus (Kant a ptakopysk, nakladatelství Harcourt Brace, 1999, 464 stran, 28 amerických dolarů). Jak by si Kant poradil s podivným zvířetem ptakopyskem, vzhledem k tomu, že na základě seznamu charakteristických rysů přežvýkavců stál bezradně nad velbloudem? Pokusy identifikovat neznámé jevy (jako třeba španělské jezdce na koni, které jihoameričtí Aztékové původně považovali také za podivné zvíře) nám pomáhají odhalit deduktivní a induktivní procesy, jejichž prostřednictvím identifikujeme známé skutečnosti. Ale autorovo téma je širší: vědci se přou o to, zda studovat způsob, jak zjistit, že určitý výrok ("tohle je pes") je pravdivý, anebo zda studovat, jak to činí semiotika, způsob, jímž úspěšně sdělujeme jiným, že je předmětem našeho pozorování pes. Jinými slovy, jde o zákony pravdy nebo o zákony komunikace? V dnešní době považují filozofové za naléhavější zkoumat relativnost pravdy než její absolutní vlastnosti, zejména vzhledem k tomu, že víra v absolutní pravdu vedla v právě uplynulém století k rozsáhlému vraždění, konstatuje v této souvislosti Carey Harrison v San Francisco Chronicle. Filozofie proto projevuje nyní hlavně zájem o způsoby, jak komunikujeme a přesvědčujeme, a veškeré pravdy se považují za relativní. Ecova nová kniha rozumně ustupuje od tohoto postoje: kniha skromně uznává, že určité všeobecné pravdy jsou přece jen dány. Neměli bychom předpokládat, že žijeme v berkeleyovském vesmíru, kde je všechno jen naší subjektivní projekcí. Měsíc na obloze skutečně existuje, tvrdí Eco a dodává, že v jeho existenci věří stejně jako v existenci všeho ostatního, včetně vlastního těla.