Prý se tyto dvě polohy často směšují a zaměňují. Pak se Jan Jirák pustil do historického exkurzu, co se týče vztahů mezi státem/panovníkem a médii. Hovořil o tzv. "čistém" modelu, který se vyskytoval v prostředí národních států.

Poukázal na to, že v zemích s demokratickým vývojem se stát zřekl vlivu na média a naopak stává se garantem jejich nezávislosti. Nezávislá média na oplátku demokratickému státu slouží tím, že v něm vykonávají zpětnovazební funkce.

Stát tudíž potřebuje nezávislá média, stát může a má vytvářet podmínky, aby média mohla nezávisle jednat.

Nezávislost médií je spíše otázkou zakotvení do společenského systému než otázka jejich obsahu...

Podle režie semináře měl po teoretikovi dostat slovo praktik a tak se slova ujal Vladimír Železný, který prohlásil, že nebude mluvit o nezávislosti, ale naopak o závislosti médií.

Podle něj dnes žijeme v době, kdy Evropa a svět se sunou směrem k deregulaci a liberalizaci. Někdejší důvod regulace - nedostatek frekvencí - je dnes překonáván technologickým vývojem směrm k digitalizaci, internetu a perspektivě internetového vysílání v tzv. broadcast kvalitě. Počet přenosových cest je prý už takový, že netřeba regulovat. U nás je však vývoj v rozporu se světovým trendem.

A pak přišlo, co jsem od začátku očekával: na tapetu se dostal návrh nového zákona o R a TV vysílání. Ale pozor - strategie útoku nebyla tentokráte vedena proti regulátorům, ale proti ministerským úředníkům.

Takže ve zkratce: návrh je katastrofa, každý úředník si tam dal, na co si vzpomněl, v zákoně jsou rozesety klacky na soukromé vysílatele, na které je větší přísnost než na vysílatele veřejnoprávní. Politici sice říkají: my ty klacky nepoužijeme, je to jenom nástroj regulace, ale ty možnosti zvednout klacek tady jsou. Jak je možné, že takový zákon vznikl? Politici jsou vystaveni informačnímu filtru úřednické vrstvy, na otázky, proč je v zákoně uvedeno to či ono, se často odpovídá "Je to politická vůle".

Takže zdrojem závislosti komerčních médií jsou podle Železného:

a) úředníci - viz výše;

b) regulátoři - zde byl Železný na regulátory dosti mírný, bodejť by ne, když je dnes potřebuje. V podstatě pravil: regulátoři jsou ve dvojím ohni - na jedné straně jsou partnery médií, úzce s nimi spolupracují a na straně druhé jsou úkolováni státem, často to nemají lehké;

c) politici - ale ti jsou v tom podle Železného také nevinně (další úlitba mocným, které VŽ dnes potřebuje), protože je prý obluzují a dezinformují mocichtiví úředníci;

d) vnější vlivy, zvláště ty, které dnes sedí v Bruselu. Naše vláda je prý sice schopna zkrotit své vlastní úředníky, ale s cizími úředníky to zatím ještě neumí a bojí se jich. Úředníkům EU v západní Evropě všechno neprojde, a tak své nápady zkoušejí na panenské půdě kandidátů na členství na Východě.

Návrh zákona podle Železného přichází v nešťastnou dobu protože:

a) je dva roky před volbami a politici si na volby chtějí připravit v médiích půdu;

b) trefil se do doby konfliktu držitele licence TV NOVA s bývalým zahraničním partnerem;

c) je tady tlak EU na přiblížení našeho práva evropským normám;

d) vyvolává pokušení úředníka ukázat, kdo je tady ten mocný.

A pak už to Železný hnal do finále: Návrh zákona uvádí sankce nebývalé v Evropě - včetně možnosti zastavit vysílání - dokonce je možné zrušit licenci a dohlížet nad hospodařením, včetně možnosti provádět kontroly uvnitř podniků. U programových kvót evropské tvorby v textu našeho zákona vypadlo slůvko "je-li to možné" (správně "where practicable and by appropriate means" pozn.mš). Za všechno nás mohou potrestat. Etické prvky (násilí, rasismus, ochrana dětí) se dostaly do zákona s návazností na sankce, měly být jen v preambuli.

Zkrátka, my jsme dnes těžce závislé médium a zákonem se staneme dvakrát, třikrát, desetkrát závislejší, protože politici na nás budou mít vždycky v záloze nějaký klacek, končil Železný.

Ačkoliv Petr Šabata jako šéfredaktor MF DNES zastupoval tiskové médium, také on se připojil ke kritice návrhu zákona o R a TV vysílání a přihřál si i svoji polívčičku. Ale popořádku - Šabatům příspěvek se skládal ze tří poznámek a tří podmínek nezávislosti.

První poznámka se vrátila do historie tiskového zákona, kdy "desetileté úsilí vlády prostřednictvím tiskového zákona ovládnout média" bylo završeno ostudným návrhem tiskového zákona (kontroverzní právo na odpověď, možnosti zneužití sankcí - viz diskuse vloni v květnu na stránkách Britských listů), který ministr Dostál dokonce označil zákonem o svobodě tisku. Nakonec se podařilo kritizované paragrafy vyřadit. Totéž přeje Šabata i návrhu vysílacího zákona, kde opět došlo k vazbě "gumového" paragrafu se sankcí proti médiu (Šabata měl zřejmě na mysli paragrafy 56, 57 a 108, viz sněmovní tisk č. 482 na www.psp.cz - dokumenty).

Na konkrétních příkladech z amerických médií (např. spolupráce Chicago Tribune se sesterskou TV stanicí a internetovou odnoží média) Šabata ve své druhé poznámce zabojoval proti paragrafům, které v návrhu vysílacího zákona brání křížení vlastnictví rozhodujících celostátních médií. Tyto paragrafy označil za překážku ve vývoji, návrh zákona je zákonem pro minulé desetiletí. Návrh zákona sice může předepisovat, že voda by měla téci vzhůru do kopce, leč Šabata věří, že rozumný parlament takový zákon nikdy neschválí.

Rovněž třetí poznámka byla ryze účelová. Senát vrátil návrh tiskového zákona poslanecké sněmovně a žádá rozšíření povinných výtisků do knihovem. Povinné výtisky jsou prý zásahem do soukromého práva hospodařit svým majetkem a tento zásah by měl být přiměřený okolnostem. MF DNES ty povinné výtisky prý budou stát 1,5 milionu Kč ročně. (Tady mám problém, pokud jsem se nepřeslechl a částku jsem zaznamenal správně, tak by pokryla nejméně 150 povinných výtisků ročně včetně poštovného a to se mi nezdá, že by tolika knihovnám zákon povinný výtisk přisuzoval.)

Tři podmínky nezávislosti podle Šabaty jsou:

1. dobré zákony (zde poděkoval poslancům, kteří předělali tiskový zákon a iniciovali přijetí zákona o svobodě informací);

2. rychlé soudy, které by chránily občany před médii a média před politiky; a

3. profesionální nezávisle myslící novináři.

Ladislav Jakl se uvedl podobenstvím o médiích, která v podstatě jsou rourou, jež je na jedné straně užší a na druhé straně rozšířená. Ta roura má na obou stranách lidi a proto "je to především o lidech". Vznikají představy, že buď lidé na užší straně roury jsou padouši, kteří se snaží manipulovat a ovládat ty chudáky na druhé straně roury, nebo že na užší straně roury jsou šiřitelé dobra a ty lidi na rozšířené straně roury je třeba připoutat řetězem, aby to dobro mohli konzumovat. Obě představy jsou prý scestné. Debatě o médiích by prý prospělo zjednodušení, zcivilnění, ba i určitá bagatelizace.

Poté Jakl vytáhl knížku Média a moc a citoval její autory Karla Hvížďalu (média spolurozhodují...), Ivana Brezinu (v USA po článku padne vláda, u nás se nestane nic...), Viktora Dobala, Martina Fendrycha (můj známý mi řekl: já už nemůžu Respekt číst, i když ho mám rád, ta bezmoc, nic se nezmění...). Tomáše Škrdlanta (demokratická společnost kontroluje každou rostoucí moc, ale ne televizi...).

Citované názory označil Jakl za defekt ve vidění, protože se v něm nerozlišuje mezi mocí a vlivem. Pak se snažil vysvětlit svoji definici moci, jež prý souvisí s kolektivním rozhodováním v zastupitelském systému. Podle Jakla je moc vynutitelná násilím vždycky špatná a ještě horší, když se takové násilí používá i tam, kde není nutné. (Příkladem takového násilí je prý i placení rozhlasového a televizního poplatku.)

Podle Jakla média žádnou moc nemají, ale lidé, které on citoval, se snaží svému okolí namluvit, že tu moc mají, chtějí být uznáváni jako nositelé moci, což pak implikuje i požadavek kontroly této moci.

Regulátor si prý pomáhá trikem, že věc, kterou chce regulovat, označí za veřejný statek. A to nejen u frekvencí k vysílání. Podle Jakla vlastně celý tiskový zákon je založen na takovém triku, protože ta multiplikace, širší okraj oné roury, se de facto označuje za veřejný statek, to je ten hlavní důvod tiskového zákona, jinak by prý zákon vůbec nemusel existovat. (Z této myšlenkové konstrukce jsme byl skutečně paf. Pokud jsem špatně pochopil, rád se nechám opravit.).

V závěru Jakl prohlásil: Jenom mrtví jsou nezávislí, my všichni jsme závislí na svých názorech, hodnotách, na známostech, kontaktech... Svět nebude zničen nestvůrou médií, ale nebude ani spasen regulátory.

Do diskuse se nejprve přihlásil mladý odhodlaný muž, jenž se představil jako Vavřinec Kryzánek. Jeho vystoupení bylo krátké: "Výrazy "nezávislé veřejnoprávní médium" a "regulované svobodné podnikání" pokládám za contradictio in adiecto, a regulace médií je stejným zlem jako antimonopolní zákony. Dokažte mi, že nemám pravdu."

Toho se chytil Jakl s další tirádou proti regulaci ve věci veřejnoprávních médií: jsou to státní média a tváří se jako veřejná instituce.

Jirák ovšem namítal - klást rovnítko mezi stát a veřejnost je urážkou veřejnosti. Regulaci by měla předcházet diskuse o úloze médií ve společnosti.

Pak přistoupil k mikrofonu poslanec za ODS Jan Zahradil, kerý hovořil o technologickém vývoji, který jistě povede k omezení regulace, ta situace tu však zatím ještě není. Běhá mu prý husí kůže po těle, když si představí diskusi o roli médií ve společnosti. Nechce se tím zabývat, nechce normativně určovat nějakou roli média, neboť z toho by pak mohl vzniknout nějaký předpis, co se smí a co ne, a to on nechce, protože by to omezilo svobodu a vlastně také nezávislost médií. (Pokud moje parafráze není zcela přesná, poslanci Zahradilovi se omlouvám, ale takhle jsem to vydoloval ze svých poznámek - pozn. mš.)

Pak už se mi zápis diskuse vymkl z ruky, protože jsem se chystal také vystoupit a dělal jsem si pro sebe pár poznámek. Nejprve Železný opět prohlásil, že nedostatek frekvencí je jenom záminkou k regulacím a koncentrace vlastnictví se na Západě bežně povoluje, vždyť podívejte: RTL má 32 rozhlasových stanic a nikomu to nevadí.

(Někdy si myslím, že bych se uživil jako uvaděč výroků VŽ na pravou míru, leč nikdo mne za to nechce platit. Nicméně z pilnosti jeden příklad svých možností uvádím: Tak především - nikoli RTL, ale její většinový vlastník CLT/UFA, nikoli vlastní, ale má pouze majetkové podíly, a nikoli v 32, ale ve 25 rozhlasových stanicích. Zdroj: Media Perspektiven 7/99, str.352. Možná, že od té doby nějaké stanice CLT/UFA přibyly, ale co je důležitější: z těch 25ti rádií, jen 11 je v Německu, zbytek je v zahraničí, a z těch jedenácti německých rádií jen ve čtyřech má CLT/UFA stoprocentní nebo většinový podíl, a z těch čtyř jen jedno rádio - RTL - je provozováno celostátně. Pravda, tohle by u nás celostátní televizi neprošlo, protože návrh zákona povoluje jen jedno celoplošné médium, ale přesto, uvedení na pravou míru snad neuškodilo.)

Po Železném se chopil opět slova Jakl se svoji tirádou proti špinavým trikům regulace. Neměl tak zcela pravdu, když tvrdil, že technický vývoj a zmnožování komunikačních kanálů neovlivňuje regulaci, protože prý tady vždycky byli, jsou a i v době digitální hojnosti stále budou kolektivisté, kteří se budou snažit utlačovat individualisty.

(Panu Jaklovi bych mohl předložit dosti historických příkladů jak z oblasti tisku, tak rozhlasu a dnes i televize, kdy věci kdysi striktně regulované byly uvolněny, protože zmizel důvod. Mám na mysli někdejší církevní a státní cenzurní úřady, ale i současnou deregulaci rozhlasu v USA čiopuštění tzv. fairness doctrine tamtéž v podmínkách, kdy multikanálového prostředí kabelové televize se stává obecně rozšířenou záležitostí).

Šabata se opět vrátil k údajné nesmyslnosti zákazu křížení vlastnictví a tak jsem se začal usilovněji hlásit o slovo, aby panelistům alespoň někdo oponoval. Leč seděl jsem vzadu a přednost dostali lidé z přednějších řad. Nejdříve kdosi prohlásil, že není třeba zákonů speciálních, že je nezbytné mít dobré zákony obecné a o ostatní se postará dobrá konkurence.

Pak dostal slovo J. Sedlák, nezávislý publicista, a to už jsem věděl, že se ke slovu asi hned tak nedostanu. Sedlák přišel s tezí závislostí politiků na médiích a závislosti médií na jiných faktorech, než je stát. To široce dokládal řadou konkrétních příkladů, leč jeho filipice proti informování Lidových novin o nedávném setkání v Davosu jsem zcela neporozuměl. Bobošíková musela dvakrát vyzývat Sedláka ke stručnosti.

Pak se dostavil k mikrofonu člověk, jehož jméno jsem přeslechl, organizaci však nikoli: Česká pravice. A už to začalo: veřejnoprávní média jsou zbytečná, v Americe žádnou veřejnoprávní televizi nemají a taky jsou tam živi, náš rozhlasový a televizní poplatek je vyděračskou státní daní z vlastnictví TV přijímače. Z těchto peněz pak stát financuje propagaci StB v České televizi. A proč pan Šabata neustále zdůrazňuje nezávislost MF DNES, když tento deník vidí jen tři priority - Brusel, Unii svobody a prezidenta. Není divu, když MF DNES dnes vedou lidé...atd. atd. atd.

Jirák se ozval, že podle jeho názoru má major Zeman vhodně uvedený s vysvětlujícími dokumenty a diskusemi katarzní účinek.

Železný vyslovil pochybnost o katarzi vyvolanou majorem Zemanem a opravil zástupce České pravice odkazem na to, že i u v USA existuje televize neziskové veřejné služby PBS a je podporovaná státem. (Jakl pak ovšem přispěchal s tím, že do těch neziskových stanic plynou dotace prostřednictvím soukromé společnosti.)

Další nezávislý publicista Rokytka z pléna položil Železnému dotaz ve věci smlouvy, kterou podepsal kdysi se CME a nyní se o ní vyjádřil, že měla neokolonialistický, ne-li přímo otrokářský charakter. Jak prý vypadá taková nezávislost otroka.

Železný začal vysvětlovat, že ke spolupráci s CME byla CET 21 okolnostmi donucena. Řekl: Nikdo nás nechtěl financovat, nikdo nevěřil, že se uživíme. Obcházeli jsme banky, nabízeli jsme spořitelně 65 procent, oni byli ochotni dát 3 procenta, nakonec jsme to usmlouvali na 22 procent. A vidíte, svůj podíl potom s velkým ziskem prodali, investovali 88 miliónů, dostali miliardu... A tím svoji otrokářskou smlouvu zahrál do autu.

(Nicméně zde mohu posloužit ještě jedním uvedením na pravou míru. On to zase nebyl tak dobrý kšeft, jak VŽ líčí. Česká spořitelna tu miliardu totiž nikdy nedostala. Za prvé, část kupní ceny byla hrazena z nerozdělených dividend, kterých se ČS vzdala zpětně za léta 1995-96. A protože 85 procent toho kšeftu bylo financováno úvěrem z ČS, a protože vloni v červnu chybělo ke splacení 548 miliónů Kč, a protože nepředpokládám, že by od loňského léta Lauder se splácením svého dluhu po roztržce s CET 21 a českým státem pokračoval, takže mám dosti dobrý důvod předpokládat, že v České spořitelně leží něco kolem půl miliardy úvěru, který konfliktem v TV NOVA se stal úvěrem rizikovým. Zda si to vzal na triko český stát nebo ten úvěr postoupil Erste Bank Sparkassen, nevím.)

Ale to už se chopila slova Bobošíková a směřovala diskusi k závěru posledními slovy panelistů.

Jan Jirák vyslovil svůj názor. že Česká televize požívá vysoký stupeň politické nezávislosti.

Vladimír Železný rýsoval pochmurné vize toho, jak se TV NOVA stane závislá. Například z toho důvodu, že návrh zákona nemá institut automatického prodloužení licence, TV NOVA bude muset přestat před rokem 2006 utlumovat své činnosti, protože nebude mít jistotu návratnosti vynaložených investic, program se bude zhoršovat a TV NOVA bude muset pečlivě sledovat, co se děje ve stranických sekretariátech a poslaneckých kancelářích, tomu se bude přizpůsobovat a tak ztratí svoji nezávislost.

Petr Šabata se vrátil k tiskovému zákonu. Je prý dobrý, ale jenom relativně ve vztahu k původnímu návrhu. Nicméně ten současný návrh vysílacího zákona je prý ještě horší než nejhorší verze návrhu tiskového zákona v minulosti.

Ladislav Jakl se vyslovoval pro nezávislost lidí "na té užší straně roury". Nezávislost lidí ve veřejnoprávním médiu označil za iluzi. Nezávislosti před vlivem se nelze ubránit, deklarování takové nezávislosti je alibismus. Jde o to zajistit nezávislost lidí v soukromých médiích. Doslova: "Zvoní-li hrana lidem v soukromých médiích, zvoní hrana nám všem."

A pak už Jana Bobošíková pozvala všechny přítomné na pohoštění ve vedlejším sále. Po jednohubkách se jen zaprášilo.

A co si myslím o návrhu zákonu já? I když obvykle stojím na straně regulátorů a odmítám přijmout paradigma diskutujících panelistů, pro něž jsou prioritní zájmy mediálních byznysmenů a teprve potom zájmy veřejnosti a publika masových médií, nemohu se zbavit dojmu, že ten zákon byl skutečně psán od zeleného stolu, aniž by dostatečně zhodnotil zkušenosti z praxe, které se tu za deset let nahromadily.

Největší problém vidím v tom, že právě ty pasáže, kde to navrhovatelé zákona "přepískli" (sankce, zastavování vysílání, právo kontroly provozovatelů na úrovni Nejvyššího kontrolního úřadu, přísné podmínky křížení vlastnictví nezohledňující velikost našeho trhu apod.), umožní, aby mocné lobby mediálního byznysu smetlo ze stolu i to, co by naše mediální scéně mohlo prospět (např. méně živelnosti, která ve svých důsledcích produkuje uniformitu nabídky, s níž se dnes na rozhlasových a televizních frekvencích můžeme setkávat).

Nechápu skutečně, jaký má smysl zvát na údajně odborné mediální semináře majitele či šéfredaktory velkých, účelově zaměřených českých sdělovacích prostředků a nechávat je tam hovořit uncontested, to je bez autoritativní oponentury. Je totiž přece zcela zjevné, že tito majitelé či šéfredaktoři zneužijí veřejné platformy jen k reklamnímu prosazování vlastních podnikatelských cílů a platformu znehodnotí, zejména pokud jsou přitomni nebo dostanou rovný hlas jen lidé, kteří mohou být tím marketingovým vystupováním snadno obalamuceni. na takové semináře pak nemá vůbec cenu chodit. Jinak byl, jak se zdá, seminář opět dobrým důkazem toho, jak destruktivní může být izolace domácího českého kulturního prostředi: v domácím vydýchaném vzduchu si bez mezinárodní konkurence (protože jen v češtině) můžeme v klidu a v pohodlí mezi sebou opakovat své nehoráznosti, o nichž by bylo na otevřenějším fóru okamžitě dokázáno, že jsou absurdní - mluvčí by museli odejít s posměchem nejen kvůli své manipulativnosti, ale i kvůli své nedovzdělanosti.

Fascinuje mě, jak česká mediální obec neustále uctivě naslouchá např. Vladimíru Železnému, od něhož se jí dostalo za posledních pět let tolika rozporných výroků, že toho člověka přece nelze brát vážně snad ani, když vám odpoví na dotaz, kolik je hodin - nemůžete si být na základě jeho roztřepené osobní integrity vůbec jisti, zda odpověď nezmanipuluje ve svůj okamžitý prospěch.