Kosovo: Kdo sám jsi bez viny...
Přečetl jsem si v BL transkript
první části třídílného
dokumentárního filmu britského komerčního okruhu Channel
Four o válce v Kosovo a vidím, že se tam - zřejmě z
nevědomosti - té pravé příčině války opět vlastně
vyhnuli. Pak že prý se se dějiny neopakují: kdysi se také
tvrdilo, že to byl sarajevský atentát, který byl příčinou
první světové války. Záminkou jistě, ale příčinou?
Stejně tak to, že prezident Clinton potřeboval odvést pozornost od
svého skandálu - což je asi pravda - mohlo být snad záminkou, ale
rozhodně nebylo příčinou války v Kosovu. Root cause
- ta základní, pravá příčina - byla jinde. A jak známo,
chceme-li vyřešit problém, musíme odstranit právě tu pravou
příčinu. Na to bylo ale v případě Kosova značně pozdě - a
ještě je, jak dokazuje nynější situace. Válka možná
další střetnutí odsunula o deset, dvacet let, ale situaci
permanentně nevyřešila. Vsaďte se, že to jednou začne znova a
to nejen proto, že se jedná o Balkán, onen sud naplněný
střelným prachem. Také přesouvání celoevropské viny z
větší části na Američany je jen další kouřová clona.
Evropané mají svoji část viny a měli by ji přijmout, už
proto, aby poznali, co udělali špatně. A těmi Evropany
pochopitelně míním i Srby a Kosovany.
Také srbská strana argumentovala zcela nesprávně,
pravděpodobně s úmyslem klamat své vlastní lidi: nešlo totiž
jen o nějaké území, na které díky jedné bitvě (kde
tuším ještě navíc dostali na frak) získali nějaké
posvátné právo - rozuměj to srbské - likvidovat jeho obyvatele.
Ani akce kosovské povstalecké armády, která by samotná mohla
sotva odolávat regulérnímu a dobře vyzbrojenému srbskému
vojsku, mohla být důvodem k srbskému masovému řeznictví,
které zcela nepochopitelně dostalo už v Bosně jemný
voňavkářský název "etnické čištění".
A ani třetí strana, kosovská, nemá pravdu, když
vysvětluje srbské akce jen nenávistí Srbů proti Kosovanům.
Hlavním důvodem vražedných akcí Srbů byl totiž strach, docela
sprostý lidský strach, který se pak snažili přenést zpět na
Kosovany. Hlavní omyl kosovské strany totiž tkvěl v jejich
populační politice, populační explozi. Není to novinka:
tak už získali převahu v muslimských republikách bývalého
Sovětského svazu i jinde. Mí muslimští přátelé v Kanadě
se tím nijak netajili: "My se tam rozmnožíme, " říkali, "a pak to
vyhrajeme našimi hlasy ve volbách. Mírovými prostředky,
rozumíš."
Marně jsem jim vysvětloval, jak kontraproduktivní taková politika
je: každá akce totiž budí reakci (to mimochodem neobjevili
dialektici, ale předtím už i fyzici) a celá věc nutně eskaluje
do stadia, kde se druhá strana začne bránit zuby-nehty.
Neříkám, že to v Kosovu bylo tak plánováno, ale přesto tam
byl nárůst etnických Albánců opravdu markantní: z původních
čtyřiceti procent (možná ještě míň, čísla se liší)
obyvatelstva, kolik jich bylo dříve, narostli na celých devadesát
procent. I tak to ale nefungovalo: buď ta teorie opravdu neplatí, nebo
ani 90 procent na "mírový" přechod moci nestačí - a tak ke slovu
přišla povstalecká armáda.
Výsledek už známe. Pravidlo, že ty, kteří rozumí jen síle,
můžeme přesvědčit zase jen silou, je pravdivé - ale jen tam,
kde neexistuje rozum. Situace se nevytvořila přes noc a nevšímavost
světa způsobila, že se vyhrotila natolik, až došlo k zásahu.
Válka je podle definice vlastně jen selhání diplomacie a na
začátku se možná ještě něco dalo udělat a to jistě
chytřeji.
Co ale teď? Co se stalo, stalo se; jediné co zbývá je se z toho
správně poučit. První krok k tomu je přiznání viny všemi
stranami. Jak se říká: ukazuji-li na někoho prstem, ostatní prsty
mé ruky přitom ukazují na mě.
