Falešný křišťál dědy Pinkavy a Occamova břitva
Milý pane Pinkavo,
poměrně
zajímavý článek, ačkoliv s ním ve většině závěrů samozřejmě
nesouhlasím. Co se týče bolesti, zdá se mně, že
jste vytrhl z kontextu poslední větu, aniž byste zmínil moje předchozí
vysvětlení - asi jste usoudil, že právě tato věta je
jedinou nadějí, skrz níž lze na můj text zaútočit. Přesto si myslím, že se
mýlíte, ačkoliv můj názor na tuto otázku není tak
otestován jako názor mnoha mediků, případně jako moje fyzikální znalosti. ;-)
Bolest, jak jsem psal, je nástroj, který dává organismu na vědomí tu
či onu nepříjemnost, která se s ním děje -
obeznámení se je nezbytnou podmínkou obrany. Mám dojem, že mezi řádky
chybně předpokládáte, že bolest je něco
automatického, co spadlo z nebes a čím se mohly pochlubit i
nejprimitivnější organismy - a naopak se evolučně muselo
vyvíjet nevnímání bolesti. Tenhle názor ale zkresluje podstatnou vlastnost
evoluce: primitivní organismy měly naopak
méně propracovanou nervovou soustavu a ta se musela dlouhou evolucí
zdokonalovat; vnímání bolesti v okamžiku smrti
však nebylo výhodné, a tudíž jej přírodní výběr nepreferoval.
Nervová soustava a další orgány s bolestí spojené se tedy (po
dlouhých miliardách let) pracně vyvinuly také zásluhou
přírodního výběru proto, že bolest (a hlavně hmat a další funkce
zajišťované týmiž buňkami) je užitečným nástrojem k
přežití. Kdyby byla pro přežití druhu užitečná i bolest v momentu smrti,
snad by se evolucí vyvinula i ona. Svým
způsobem říkáte totéž, jen jaksi závěr vyvozujete opačný.
V okamžiku těsně souvisejícím se smrtí přestávají různé věci
fungovat, a tudíž platí "odlišný režim" než uprostřed
života. Zajistit přenášení všech vjemů i v momentu smrti by od přírody
vyžadovalo speciální "projekt", ale jelikož
informování o bolesti v okamžiku smrti v žádném smyslu nevylepšuje naděje
druhu na přežití, schopnost vnímat bolest
ve chvíli umírání se prostě nevyvinula.
Netvrdím, že tohle je jediný a definitivní výklad vztahů mezi
bolestí na jedné straně a evolucí a biologií na straně druhé -
medici a biologové jistě znají mnohem více zajímavostí o hormónech,
biochemii a její závislosti na blízkosti ke smrti. Ti,
kteří klinickou smrtí přišli, mají také mnohem konkrétnější zážitky - a
parapsychologové jistě dokážou nabídnout velkou
sbírku vlastních interpretací umírání. Svým vysvětlením jsem jen chtěl
nahradit argument Dany Cihelkové, který se
tvářil, že téměř vyvrátil evoluční teorii. Kdyby Daniny předpoklady
platily, šlo by jinak opravdu o zajímavý
"protievoluční" argument.
Říkáte sám vlastně totéž; moc nechápu, proč nesouhlasíte s mým
tvrzením, že "Komplikovaný mechanismus pocitu
bolesti ztrácí v momentu smrti důležitost a také právě proto se organismy
evolučně vyvinuly tak, že je v posledním
okamžiku života už nic nebolí."
K otázce Occamovy břitvy. Occamova břitva - postavená na citátu
anglického filosofa Occama (anglicky "Ockhama")
"Jsoucna neměla by býti zmnožována, není-li to bezpodmínečně nutné" - je
neobyčejně významný filosofický princip,
ke kterému vědomky či nevědomky sahali přírodní vědci velmi často, pokud
chtěli uspořádat svoje vědění o světě, a bez
kterého bychom dnes jistě nebyli tam, kde jsme. Vaše přikombinování jména
Václava Klause a jeho třešničky do
diskuse o Occamově břitvě chápu tak, že jste na svých oxfordských studiích
získal důvěru ve vědecké výsledky
přinejmenším I.P.Pavlova a věříte, že (podobně jako v případě slintajícího Pavlovova psa) dokážete spojit Occamovu
břitvu s Václavem Klausem, který u většiny čtenářů vzbuzuje negativní
emoce, a tím ji diskreditovat. Ačkoliv by se
mnou šéfredaktor Occamovy břitvy Pavel Vachtl nemusel souhlasit, mám dojem,
že v myšlení Václava Klause opravdu
jisté rysy vědeckého uvažování lze nalézt. Duchaplnou Pinkavovu úvahu o
tom, že jsem spolu s Václavem Klausem
otrávil řeku Tisu kyanidem a že plánujeme, jak vyhubit lidstvo, asi přejdu
opravdu jen soucitným gestem k autorovi. ;-)
Nicméně je skutečností, že svět je v smyslu Occamovy břitvy úsporný,
jak dnes víme daleko lépe než předci. Už před
staletími lidé znali tisíce druhů organismů, látek apod. a přesto nevěděli
jako my dnes, že celá tato pestrá paleta entit je
fakticky postavena z elektronů, up-kvarků a down-kvarků (další stavební
kameny jsou rovnoprávné fyzikálně, ale téměř
nepodstatné pro život), které se řídí úspornými zákony standardního modelu
(plus gravitačním zákonem). Vedle
elektronů a kvarků byste mohl přidat další ingredience libovolného druhu -
pinkavony - ale abyste docílil shody s
pozorováním, musely by být téměř neviditelné; jejich význam byste musel
stále snižovat spolu s tím, jak by se měření
předpovědi pinkavonů zpřesňovala. Princip Occamovy břitvy nás v tomto
případě vyzývá, abychom považovali
pinkavony opravdu jen za "třešničku na dortu" a věřili tomu, že neexistují.
Vaše tvrzení, jak "neobyčejně neúsporný" je vesmír, jen dokládá, že
jste asi nikdy v momentu duchovního rozjímání
nepohleděl na působivý obraz světa, který vytváří dnešní věda. Nejde tu o
rozmanitost a rozsáhlost přírody: každý z nás
vidí, že je příroda rozsáhlá a rozmanitá - a tento fakt je jedním z
nejúžasnějších divů vesmíru. Jde o to, že za všemi
těmito rozmanitými věcmi se skrývá velmi omezená a úsporná množina
základních objektů, principů, pojmů a zákonů.
To lze těžko vysvětlit člověku, který o fyzice "ví" jen to, že
existují tachyony (tachyony jsou fiktivní částice, pohybující
se nadsvětelnou rychlostí, které naopak existovat nesmí, jelikož by
narušily poznatky speciální relativity o kauzalitě), a
který si představuje "šarm" a "vůni" kvarku jako opravdový půvab a odór. ;-)
Píšete, že za důkaz existence elementárních částic nepovažujete to,
že zajímají mě (spolu s nějakými těmi osobními
útoky). Zajímavé, v tomhle s Vámi souhlasím. Důkazem existence
elementárních částic je třeba to, že si jejich dráhu
můžete prohlédnout na urychlovači. Dovolil bych si Vám také naznačit, že
odpověď na otázku, zda existuje daná
elementární částice, vůbec nesouvisí s tím, jestli jsou částicoví fyzici
přejícní, pokorní, ani na tom, jak dobře se uživí v
Kalifornii nebo na tom, jestli je tam právě mlha, jak říkáte. A už vůbec
nezávisí na tom, co si o fyzicích myslí pan
Pinkava. :-D
Ve fyzice nelze měnit pravdu podle svých osobních sympatií a
antipatií - jak to asi můžete činit v případě vztahu s
Bohem. Fyzika a její pravda na Vaše sympatie nehledí. Je jen otázkou
šikovnosti a férovosti, zda pravdu poznáte a
přijmete.
Ve svém "Ex ungue leonem" (podle pařátů poznáš lva) už jen
bagatelizujete Occamovu břitvu a div přírody, v níž se
vyvinulo tolik úžasných věcí. Velmi "racionálně" dedukujete, že z toho, že
"máme nebo nemáme subjektivní stavy
prožívání vlastní smrti" plyne buď za a), že Bůh je, nebo za b), že Bůh je.
Říkáte "proč by ne" ve smyslu, že na tom či
onom zázraku života a přírody vlastně nic není, všechno je možné (jak
říkají postmodernisté, "anything goes") a nic to
nestojí. Možná jste tak vychovaný: Bůh může cokoliv a Vy můžete mít také
cokoliv, protože Váš dědeček na prodeji
falešného křišťálu vydělal dost pro celou rodinu. ;-)
V přírodě a ve vědě to ale funguje jinak. K složitým a pozoruhodným
věcem jsou třeba důmyslné mechanismy, teorie,
případně dlouhý čas a úsilí.
V tlustě psané pasáži popíráte svoje předchozí výroky o bolesti,
jelikož tvrdíte, že zážitky v momentu smrti velmi
ovlivňují život před smrtí (stroj času?), přičemž se snažíte čtenáře
přesvědčit o tom, že bez náboženství jsou lidé zákonitě
bestie, zatímco věřící jsou nutně svatoušci. Ve svém "PS" jste nastínil,
jak taková okultní morálka může vypadat. Víra a
strach z okamžiku smrti náš život ovlivnit dokáže, ovšem pravda o tom, co
se v okamžiku umírání děje, už život zpětně
neolivní, na to je pozdě.
Dále mně přejete, abych se věnoval "povrchnějším věcem", čímž
pravděpodobně míníte fundamentální fyziku, které jde
o poznání nejhlubší podstaty přírody. Na přesvědčení, že je hledání teorie
všeho povrchní, vám sahat nemusím, pokud
mně dokážete, že je pro Vaše duševní zdraví vyzrazení skutečnosti o Vaší
nekulturnosti opravdu nebezpečné. ;-)
Nezlobte se na mě, odvěkého lidského hledání nejhlubší pravdy o
přírodě si vážím více než okultních sil, které ve snu
vedou lidi k falšování křišťálu, a sotva mě výroky o "povrchnosti fyziky"
přesvědčíte o tom, že bychom se na Boha,
který všechno tohle vydávání skla za křišťál (v původním i přeneseném
smyslu slova) zaštiťuje, měli zálibně usmívat. ;-)
Měl bych Vás také navést na správnou stopu, kdo byl ten Váš vzdálený
předek, přesněji odkud pochází "Váš" latinský
citát, který je "Vaším" rodinným stříbrem. Můžete se podívat na
tuto
stránku
, konkrétně na třetí řádku zdola. Rád se
dozvím, že Jan Křesadlo okopíroval "Scire nefas quod mens tua humana capere
non potest" od předka Vašeho dědečka.
Vážit si předků je hezká věc, ale věřit tomu, že podvodník se sklem sype z
rukávu vlastní latinské citáty, je poněkud
nerozumné. :-)
Vyprávění o podvodech ve Vaší rodině celkem dobře ilustruje, jak
může etický standard za Bohem se skrývající
vypadat. Zlaté české ručičky byly inu vždycky šikovné v tom, jak si
bezpracně vydělat nějaký ten peníz. Každopádně
přeji Vám i Vašemu dědovi v okultním lahvovém skle, prodávaném jako
křišťál, hodně radosti nejen z boje proti
"povrchnostem". ;-)
