Odpověď Zbyňkovi Pešťákovi: Není pojem jako dojem aneb proč je
dobré učiti se logiku
Je mi to líto, ale nemohu pochopení, o němž se Zbyněk Pešťák zmiňuje v úvodu
své kritiky mého předcházejícího článku o Unii svobody, opětovat. Ne snad
proto, že by se mi nedostávalo jisté míry porozumění nebo dokonce proto, že
je pro můj případ autor implicitně odvolává; to mne příliš netíží. Jde o
to, že svůj text vyhrotil způsobem, na nějž nemohu reagovat jinak než s
určitou zarputilostí.
Vede mne k tomu především první odstavec jeho reakce a logická úvaha
obsažená v třech úvodních větách: Chápu, že ne všichni máme k Unii
svobody pozitivní vztah. A jistě se také najdou chyby, které jí lze
vyčítat. Ale takové množství nesmyslů nashromážděných v poměrně krátkém
článku jsem už dlouho neviděl. První věta je zajisté pravdivá, druhá je
potěšující v ochotě přiznat, že tu a tam se něco dá vytknout. Problém je v
té třetí.
Nikoli v jejím obsahu; pan Pešťák má na takové tvrzení právo a mně je
celkem jedno, co si myslí; podstatnými shledávám důvody proč. Ony tři
výroky ovšem ve svém celku vytvářejí logickou vazbu, kterou tak jednoduše
přejít nelze.
Můj oponent vlastně říká, že existují dva typy kritiků: jedni kritizují jen
proto, že svůj objekt nemají rádi (což sice není hezké, ale ještě
pochopitelné), druzí proto, že je věcně co kritizovat (a to je to správné).
Je otázka, do které kategorie by zařadil sám sebe, ale to nechme
stranou.
Dále totiž naznačuje, že existuje ještě jedna zcela výjimečná odrůda
kritiků, a tou jsem já - zavilý nepřítel, jehož posedlost se vymyká
veškerému chápání. Této figuře se říká argumentatio ad personam a používá
se nikoli k otupení argumentů, nýbrž ke snížení důvěryhodnosti osoby, která
je pronáší.
Nevím, co pana Pešťáka vedlo k domněnce, že nemám rád Unii svobody. Snad
příkrost mých argumentů. Ale ať už si to myslí pro cokoli, musím jej vyvést
z omylu. Nejen že nejsem jejím protivníkem, jsem nejen jejím sympatizantem,
jsem dokonce jejím členem.
Snad se tímto konstatováním vyviňuji z podezření, že má kritika je odvozena
od negativního emociálního zaujetí. A také doufám, že tím svého oponenta
zbavím nešvaru zaměňovat fakta za pocity a že jej přivedu ke sledování
logiky svých argumentů, nikoli k jejich poměřování libostí.
Následující výhrady ke Zbyňkovi Pešťákovi předkládám v očíslovaných bodech
- daný text nesleduje ucelený logický postup a mně nezbývá než se tomu
přizpůsobit.
1. K tvrzení "ve straně není obecně sdílené přesvědčení,
že nadcházející celorepublikové shromáždění v osobě nového předsedy zvolí
budoucího českého premiéra". Připouštím, že každé zobecnění může být
zavádějící. Toto riziko je v nepřímé úměře k množství prozkoumaných
exemplářů příslušných do skupiny, o níž je zobecňující soud vynášen.
Připouštím také to, že nenavštěvuji diskusní fórum Unie svobody.
S otázkou, nakolik je právě ono závazné pro směřování US ovšem podotýkám,
že jsem byl účasten mnoha jednání strany samé na různých úrovních, znám
názory jejích členů napříč hierarchií. A jsem nucen tvrdit, že
agrumentuje-li někdo ne příliš reprezentativním fórem US, je můj závěr
přece jen více oprávněný.
Ale o to koneckonců nejde. I kdyby uvedená věta byla skutečně příliš
generalizující, byla použita nikoli jako argument, ale jako příklad obsahu
tohoto argumentu, a tudíž je její zpochybnění nepodstatné pro celkové
vyznění článku.
Kdyby je chtěl můj oponent opravdu zpochybnit, musel by doložit, že se
mýlím nikoli v obecném sdílení uvedeného přesvědčení, ale v argumentu samém
(tedy v optimistických očekáváních US), jehož je napadené věta pouhým
exemplářem.
A konečně: říkám-li, že Unie je až po okraj naplněna optimismem, nerozumí
se tím, že každý její příznivec takový pocit skutečně sdílí; znamená to, že
ve stranickém prostředí existuje převládající trend uvažování vzhledem k
týmž kategoriím. Ostatně - Zbyněk Pešťák to nevědomky dokládá sám: cožpak
jeho poslední věta nezní, že Unie právě svou nynější činností nám dává
naději, že po příštích volbáchŠ a tak dále?
2. K tvrzení odmítnutí už jen jednání o Zemanově více než
velkorysé nabídce vládních postů po volbách 1998 bylo pouze naplněním
předvolebního slibu daného voličům mám tři výhrady:
Za prvé: Pan Pešťák si vybral pouze jeden ze čtyř příkladů "zásadovosti",
která je mnou kritizovanou částí volební strategie US, po hříchu ten
nejsnáze obhajitelný.K ostatním třem neuvádí žádný komentář, ačkoli jsou
stejně podstatné. Jeho námitka je tudíž jen dílčí a není k meritu věci.
Za druhé: Předmětem mé kritiky Unie není ani tak to, že nevstoupila do
vlády, ale to, že odmítla o vstupu vážně rokovat. To je důležité rozlišení.
Nevstoupení do vlády po vyjednávání o koalici není ničím výjimečným. Takové
věci se prostě stávají.
Druhý případ je ale politicky nebezpečný. Budeme-li chápat volby jako
způsob delegování moci a ne jako anketu typu "kdo se nám víc líbí", znamená
odmítnutí US jednat s ČSSD fakticky odmítnutí uznat oprávněnost jejího
mandátu. Pokud by na to ČSSD přistoupila a netrvala na svém nároku jednat o
vládě, dobrovolně by se nechala ostrakizovat a sestoupila by do klatby
podezřelých stran, v níž se nachází KSČM. Tvrdím, že to se demokratické
straně po svobodných volbách ve slušné společnosti nedělá.
Za třetí: Těší mne, že oponent spolu se mnou pochybuje o prozíravosti
dotyčného unionistického předvolebního slibu (mimochodem: byl skutečně
vysloven? Marně pátrám ve své paměti, ale mohu se mýlit.) Škoda jen, že se
neshodneme na důsledcích tohoto tvrzení. Pan Pešťák se domnívá, že slib je
třeba dodržet, i když zjevně poškozuje zájmy dotyčné strany a jejích
voličů. Já tvrdím, že její vůdcové naopak musí mít odvahu ke změně a být
připraveni tuto změnu veřejně obhájit.
3. K tvrzení strana tehdy existovala jen několik měsíců, a
potřebovala se nějak rychle vyprofilovat, aby byla vůbec volitelná
nemohu dodat než otázku, proč se tedy z pragmatického rozhodnutí obětovat
účast ve vládě za udržení holé existence strany postupem doby stalo
dogmatické tvrzení o zásadních rozporech? Nebo snad by ztráta pomyslného
věnečku i dnes straně hrozila zánikem? To z ní příliš důvěryhodného
pretendenta vládnutí nedělá.
4. Pokud můj kritik ve větě ve sněmovně potřebujeme také
demokratickou opozici naznačuje, že příčinou neúčasti US ve vládě je
programová snaha naplnit roli jediné demokratické opozice, pak zmatení je
už úplné: když Unie ukázala dveře ČSSD, usilovala přece o vládu s ODS (a
bez ČSSD), pokud by vstoupila do vlády s ČSSD, byla by v opozici ODS. Chce
snad autor tvrdit, že toto nejsou strany demokratické?
Opoziční smlouva je důsledkem nevzniku vlády, o opaku zatím nikdo nepodal
důkaz. Aktualizace rakouským příkladem je proto sice působivá, ale analogie
nemá žádnou oporu ve faktech.
5. Stejně nepochopitelný je mi logický přemet o tom, že poražené s
trany (přece) nemohou ovlivňovat vládu. V poměrném volebním systému je
přece vítězem nejen ta strana, která získá nejvíce mandátů, nýbrž i ta,
která má největší koaliční potenciál.
To znamená, že v okamžiku vyhlášení volebních výsledků v roce 1998 US
vlastně nebyla poraženou stranou, i když skončila s nejslabším ještě
parlamentním volebním výsledkem. Stala se jí dobrovolně v okamžiku, kdy
odmítla vyjednávat s ČSSD a nepodařilo se jí ODS vmanipulovat do vlády.
Porážka není důvodem neúčasti ve vládě, ale naopak. Oponent opět zaměňuje
příčinu a důsledek a to je pro argumentaci neřest opravdu
zavrženíhodná.
6. Nakonec malou poznámku k úspěšnosti této vlády. Nechci jí dělat
advokáta, svými úspěchy se holedbá sama. Nicméně: prokazatelně se drží
svého programového prohlášení. Má více než 90% úspěšnost v přijímání svých
návrhů zákonů. Výrazně přispívá k evropské integraci a víceméně dostála
českým závazkům vůči NATO (jak by to dopadlo, kdyby ve vládě seděl Václav
Klaus a jeho ministr Zahradil?) . Za této vlády dochází k prokazatelnému
ekonomickému oživení a k masivnímu nárůstu zahraničních investic. Tato
vláda po letech plkání (čtenář promine) privatizuje banky. Přijala návrhy
na zásadní zreformování soudnictví. Její ministři vedou vážné debaty a
dokonce prokazatelně už podnikají kroky k jistému typu reformy důchodového
systému.
Říká se mi to těžko, sám jsem tuto vládu nevolil. Považoval bych ale za
nepoctivé dovolit emociálním výlevům zatemnit výsledky racionální a logické
analýzy.
|