pondělí 28. února

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká média pod vlivem soukromých zájmů a PR agentur?
  • Slyším trávu růst? Na okraj diskuse o druhém programu ČT (Milan Šmíd)
  • Jak média přicházejí o nevinnost (Milan Šmíd)
  • "Cestovatelská" skrytá reklama v sobotním Právu (Štěpán Kotrba)
  • ČT: Válka policistů, postižená husa a jak to vlastně je... (Štěpán Kotrba)
  • Na Cibulce byly stromy pokáceny a PR agentura činila nátlak na novináře, aby o tom nepsali (Děti Země) Demokracie:
  • Dobrý odborník se pozná podle toho, že obhájí svůj názor i proti laikovi (Daniel Tomek)
  • Nechme fyziku fyzikům, zdravotnictví lékařům, banky bankovním úředníkům a politiku politikům (Juliana) Česká politika:
  • Odpověď Zbyňkovi Pešťákovi: Není pojem jako dojem aneb proč je dobré učiti se logiku (Jiří David) Smějí vlády financovat pořady ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích? (A co to udělá s jejich věrohodností?)
  • Právo vědět (bez uvozovek!) nebo povinnost řešit? (Miloš Štěpánek) Oznámení:
  • Biomasa v Peklově
  • Vychází 117. titul nakladatelství Audiostory: kniha Františka Kožíka "Za trochu lásky"
  • Výzva: Protestujme proti tiskovému zákonu (Společnost pro občanskou veřejnou aktivitu)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Odpověď Zbyňkovi Pešťákovi: Není pojem jako dojem aneb proč je dobré učiti se logiku

    Jiří David

    Je mi to líto, ale nemohu pochopení, o němž se Zbyněk Pešťák zmiňuje v úvodu své kritiky mého předcházejícího článku o Unii svobody, opětovat. Ne snad proto, že by se mi nedostávalo jisté míry porozumění nebo dokonce proto, že je pro můj případ autor implicitně odvolává; to mne příliš netíží. Jde o to, že svůj text vyhrotil způsobem, na nějž nemohu reagovat jinak než s určitou zarputilostí.

    Vede mne k tomu především první odstavec jeho reakce a logická úvaha obsažená v třech úvodních větách: Chápu, že ne všichni máme k Unii svobody pozitivní vztah. A jistě se také najdou chyby, které jí lze vyčítat. Ale takové množství nesmyslů nashromážděných v poměrně krátkém článku jsem už dlouho neviděl. První věta je zajisté pravdivá, druhá je potěšující v ochotě přiznat, že tu a tam se něco dá vytknout. Problém je v té třetí.

    Nikoli v jejím obsahu; pan Pešťák má na takové tvrzení právo a mně je celkem jedno, co si myslí; podstatnými shledávám důvody proč. Ony tři výroky ovšem ve svém celku vytvářejí logickou vazbu, kterou tak jednoduše přejít nelze.

    Můj oponent vlastně říká, že existují dva typy kritiků: jedni kritizují jen proto, že svůj objekt nemají rádi (což sice není hezké, ale ještě pochopitelné), druzí proto, že je věcně co kritizovat (a to je to správné). Je otázka, do které kategorie by zařadil sám sebe, ale to nechme stranou.

    Dále totiž naznačuje, že existuje ještě jedna zcela výjimečná odrůda kritiků, a tou jsem já - zavilý nepřítel, jehož posedlost se vymyká veškerému chápání. Této figuře se říká argumentatio ad personam a používá se nikoli k otupení argumentů, nýbrž ke snížení důvěryhodnosti osoby, která je pronáší.

    Nevím, co pana Pešťáka vedlo k domněnce, že nemám rád Unii svobody. Snad příkrost mých argumentů. Ale ať už si to myslí pro cokoli, musím jej vyvést z omylu. Nejen že nejsem jejím protivníkem, jsem nejen jejím sympatizantem, jsem dokonce jejím členem.

    Snad se tímto konstatováním vyviňuji z podezření, že má kritika je odvozena od negativního emociálního zaujetí. A také doufám, že tím svého oponenta zbavím nešvaru zaměňovat fakta za pocity a že jej přivedu ke sledování logiky svých argumentů, nikoli k jejich poměřování libostí.

    Následující výhrady ke Zbyňkovi Pešťákovi předkládám v očíslovaných bodech - daný text nesleduje ucelený logický postup a mně nezbývá než se tomu přizpůsobit.

    1. K tvrzení "ve straně není obecně sdílené přesvědčení, že nadcházející celorepublikové shromáždění v osobě nového předsedy zvolí budoucího českého premiéra". Připouštím, že každé zobecnění může být zavádějící. Toto riziko je v nepřímé úměře k množství prozkoumaných exemplářů příslušných do skupiny, o níž je zobecňující soud vynášen. Připouštím také to, že nenavštěvuji diskusní fórum Unie svobody.

    S otázkou, nakolik je právě ono závazné pro směřování US ovšem podotýkám, že jsem byl účasten mnoha jednání strany samé na různých úrovních, znám názory jejích členů napříč hierarchií. A jsem nucen tvrdit, že agrumentuje-li někdo ne příliš reprezentativním fórem US, je můj závěr přece jen více oprávněný.

    Ale o to koneckonců nejde. I kdyby uvedená věta byla skutečně příliš generalizující, byla použita nikoli jako argument, ale jako příklad obsahu tohoto argumentu, a tudíž je její zpochybnění nepodstatné pro celkové vyznění článku.

    Kdyby je chtěl můj oponent opravdu zpochybnit, musel by doložit, že se mýlím nikoli v obecném sdílení uvedeného přesvědčení, ale v argumentu samém (tedy v optimistických očekáváních US), jehož je napadené věta pouhým exemplářem.

    A konečně: říkám-li, že Unie je až po okraj naplněna optimismem, nerozumí se tím, že každý její příznivec takový pocit skutečně sdílí; znamená to, že ve stranickém prostředí existuje převládající trend uvažování vzhledem k týmž kategoriím. Ostatně - Zbyněk Pešťák to nevědomky dokládá sám: cožpak jeho poslední věta nezní, že Unie právě svou nynější činností nám dává naději, že po příštích volbáchŠ a tak dále?

    2. K tvrzení odmítnutí už jen jednání o Zemanově více než velkorysé nabídce vládních postů po volbách 1998 bylo pouze naplněním předvolebního slibu daného voličům mám tři výhrady:

    Za prvé: Pan Pešťák si vybral pouze jeden ze čtyř příkladů "zásadovosti", která je mnou kritizovanou částí volební strategie US, po hříchu ten nejsnáze obhajitelný.K ostatním třem neuvádí žádný komentář, ačkoli jsou stejně podstatné. Jeho námitka je tudíž jen dílčí a není k meritu věci.

    Za druhé: Předmětem mé kritiky Unie není ani tak to, že nevstoupila do vlády, ale to, že odmítla o vstupu vážně rokovat. To je důležité rozlišení. Nevstoupení do vlády po vyjednávání o koalici není ničím výjimečným. Takové věci se prostě stávají.

    Druhý případ je ale politicky nebezpečný. Budeme-li chápat volby jako způsob delegování moci a ne jako anketu typu "kdo se nám víc líbí", znamená odmítnutí US jednat s ČSSD fakticky odmítnutí uznat oprávněnost jejího mandátu. Pokud by na to ČSSD přistoupila a netrvala na svém nároku jednat o vládě, dobrovolně by se nechala ostrakizovat a sestoupila by do klatby podezřelých stran, v níž se nachází KSČM. Tvrdím, že to se demokratické straně po svobodných volbách ve slušné společnosti nedělá.

    Za třetí: Těší mne, že oponent spolu se mnou pochybuje o prozíravosti dotyčného unionistického předvolebního slibu (mimochodem: byl skutečně vysloven? Marně pátrám ve své paměti, ale mohu se mýlit.) Škoda jen, že se neshodneme na důsledcích tohoto tvrzení. Pan Pešťák se domnívá, že slib je třeba dodržet, i když zjevně poškozuje zájmy dotyčné strany a jejích voličů. Já tvrdím, že její vůdcové naopak musí mít odvahu ke změně a být připraveni tuto změnu veřejně obhájit.

    3. K tvrzení strana tehdy existovala jen několik měsíců, a potřebovala se nějak rychle vyprofilovat, aby byla vůbec volitelná nemohu dodat než otázku, proč se tedy z pragmatického rozhodnutí obětovat účast ve vládě za udržení holé existence strany postupem doby stalo dogmatické tvrzení o zásadních rozporech? Nebo snad by ztráta pomyslného věnečku i dnes straně hrozila zánikem? To z ní příliš důvěryhodného pretendenta vládnutí nedělá.

    4. Pokud můj kritik ve větě ve sněmovně potřebujeme také demokratickou opozici naznačuje, že příčinou neúčasti US ve vládě je programová snaha naplnit roli jediné demokratické opozice, pak zmatení je už úplné: když Unie ukázala dveře ČSSD, usilovala přece o vládu s ODS (a bez ČSSD), pokud by vstoupila do vlády s ČSSD, byla by v opozici ODS. Chce snad autor tvrdit, že toto nejsou strany demokratické?

    Opoziční smlouva je důsledkem nevzniku vlády, o opaku zatím nikdo nepodal důkaz. Aktualizace rakouským příkladem je proto sice působivá, ale analogie nemá žádnou oporu ve faktech.

    5. Stejně nepochopitelný je mi logický přemet o tom, že poražené s trany (přece) nemohou ovlivňovat vládu. V poměrném volebním systému je přece vítězem nejen ta strana, která získá nejvíce mandátů, nýbrž i ta, která má největší koaliční potenciál.

    To znamená, že v okamžiku vyhlášení volebních výsledků v roce 1998 US vlastně nebyla poraženou stranou, i když skončila s nejslabším ještě parlamentním volebním výsledkem. Stala se jí dobrovolně v okamžiku, kdy odmítla vyjednávat s ČSSD a nepodařilo se jí ODS vmanipulovat do vlády. Porážka není důvodem neúčasti ve vládě, ale naopak. Oponent opět zaměňuje příčinu a důsledek a to je pro argumentaci neřest opravdu zavrženíhodná.

    6. Nakonec malou poznámku k úspěšnosti této vlády. Nechci jí dělat advokáta, svými úspěchy se holedbá sama. Nicméně: prokazatelně se drží svého programového prohlášení. Má více než 90% úspěšnost v přijímání svých návrhů zákonů. Výrazně přispívá k evropské integraci a víceméně dostála českým závazkům vůči NATO (jak by to dopadlo, kdyby ve vládě seděl Václav Klaus a jeho ministr Zahradil?) . Za této vlády dochází k prokazatelnému ekonomickému oživení a k masivnímu nárůstu zahraničních investic. Tato vláda po letech plkání (čtenář promine) privatizuje banky. Přijala návrhy na zásadní zreformování soudnictví. Její ministři vedou vážné debaty a dokonce prokazatelně už podnikají kroky k jistému typu reformy důchodového systému.

    Říká se mi to těžko, sám jsem tuto vládu nevolil. Považoval bych ale za nepoctivé dovolit emociálním výlevům zatemnit výsledky racionální a logické analýzy.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|