Americká média: příliš mnoho zasahování do soukromí

Bývalá vychovatelka dětí premiéra Tonyho Blaira se pokusila vydat v týdeníku Mail on Sunday své zápisky o životě v rodině Blairových, ale Blairova manželka, právnička, nechala okamžitě vydat soudní příkaz, který tomu zabránil. V této souvislosti se z Ameriky zamyslel v deníku Guardian dne 7. března 2000 Harold Evans, bývalý šéfredaktor listů Sunday Times a US News and World Report, nad obrovskou svobodou tisku ve Spojených státech, které však líní novináři prý v současnosti příliš nevyužívají a píší konvenčně či bulvárně.

Američané si postupně uvědomili, jak kriticky důležitý je svobodný tisk. Nestačil jim první dodatek k jejich ústavě (zaručující svobodu projevu, pozn. JČ). Americký tisk získal svobodu od předběžné cenzury - kterou polosvobodný britský tisk stále ještě nemá a předběžné cenzurní opatření bylo použito proti týdeníku Mail on Sunday znovu o minulém víkendu - teprve v roce 1931, kdy rozhodl Nejvyšší soud, že stát Minnesota jednal protiprávně, když uzavřel jeden deník, který nevybíravě útočil na "židovské gangstery". Soudce Nejvyššího soudu Hughes tehdy přesvědčivě svůj verdikt zdůvodnil slovy, že "práva nejpoctivějších lidí jsou zajištěna teprve tehdy, jsou-li ochraňována práva i nejodpornějších a nejhnusnějších osob".

Jedním z největších vítězství tisku byl v roce 1960 proces Sullivan kontra New York Times, v jehož důsledku získal americký tisk právo pomlouvat ústavní činitele. Při tomto procesu žaloval L. B. Sullivan, šéf policie v městě Montgomery, deník New York Times za to, že otiskl reklamu, obviňující Alabamu z porušování ústavy.

Od té doby dále rozšířil americký tisk svou svobodu, zatímto britský tisk v tomto smyslu buď jen přešlapuje na místě, anebo jde směrem kupředu tak, že to připomíná Berliozův pohřební pochod - zní obřadně žestě, hodně se přešlapuje, ale nikam se moc nedojde.

V Americe byl důsledkem bojů o občanská práva Sullivan. V důsledku Watergate vznikl druhý zákon o svobodě informací. V důsledku Vietnamu došlo proticenzurnímu rozhodnutí ohledně dokumentů Pentagonu. Jsou to vítězství, kterých dosáhli neohrožení novináři, ředitelé deníků a jejich právníci. Jsou to vítězství pro nás pro všechny: je to maják pro celý svět.

Avšak Sullivan bývá zneužíván, jako by poskytoval novinářům právo narušovat soukromí, což neposkytuje. Toto zkorumpování Sullivana za účelem publikace bulvární špíny vyvolalo znepokojení i mezi jeho zastánci.

Na velké recepci v New Yorku, která se konala před několika dny na oslavu Sullivana, jíž se účastnilo několik stovek právníků, specializujících se na obhajobu, vyjádřili hlavní mluvčí znepokojení ohledně vlivu tohoto zákona na bulvární tisk.

Jak využívá americký tisk v současnosti své seznační svobody? Odpovědí musí být, že v současnosti Zrovna Nijak Moc. Tisíc květin nekvete. Celostátně vládne v americkém tisku tendence vůči konformnosti, konsenzu, homogenitě názorů a přístupů, která je tak nudná jako identická nákupní střediska po celé zemi.

Naivně jsem si představoval, když jsem přijel v roce 1986 do Spojených států v redakci časopisu US News and World Report, že jsem se dostal do nějakého novinářského nebe. Pro novináře neexistovala skoro vůbec žádná omezení. Ulice byly vydlážděny informacemi. Ambice novinářů byly vysoké. Existovaly stovky příkladů, jak vysoce efektivní jsou zákony o svobodném přístupu k informacím. Pulitzerova cena a další soutěže pravidelně ukazovaly, že vzniká ve veřejném zájmu novinářská práce nejvyššího kalibru.

A přesto mé prorocké ucho zachytilo vzdálený hluk, dusot, který od té doby zesílil: stádo novinářů, kteří píší o těchže záležitostech stále jen z téhož úhlu pohledu.

Jinou nemocí, která se rozšířila v americkém tisku, je způsob, jímž podlehly seriózní noviny pokušení zveřejňovat špinavosti a nepodložené drby tím, že citují jako zdroj bulvární tisk. Je to praxe, která by byla před dvaceti lety nemyslitelná a je to neodpustitelné, pokud to znamená, že se recyklují pomluvy a lži.

Docházelo k tomu dávno před aférou Lewinsky-Clinton, která se stala jednou z nejpolitováníhodnějších epizod v historii svobodného tisku - včetně celostátní, kabelové i místní televize. Celá historie této ságy, jejímž účelem bylo sesadit prezidenta Clintona, dosud nebyla napsána, ale už je jasné, že v bezprecedentním frenetickém záchvatu ztratil americký tisk veškerou disciplínu a opustil dlouhá léta dodržovanou úroveň - a v důsledku toho utrpěl rozsáhlou škodu, protože ho veřejnost přestala brát jako seriózní zdroj informací.

Důvodem pro vznik této hysterie, která přinesla vlnu zlovolných, falešných informací, bylo, že aféra Lewinsky-Clinton byla atraktivním a důležitým tématem. Avšak tyto strukturní změny byly velmi nebezpečné. William Paley jednou konstatoval, že to bude velmi špatný den pro televizi, jestliže začne být redakce televizního zpravodajství posuzována podle toho, zda zpravodajství vydělává. No, stalo se to a Paley měl naprosto pravdu. A konurencí celostátních televizních okruhů se stala kabelová televize. Celodenní kabelové zpravodajské okruhy a diskusní televizní kanály musejí udržovat oheň v peci, i když není nic jiného k pálení než odpadky. A taky to dělaly, nekonečně spekulovaly a šířily nepodložené pověsti. Zprávu o poměru Lewinská-Clinton první přinesl internetový časopis, a tak měla tradiční média ještě větší strach než jindy, že zůstanou pozadu.

Byla to doba panikářského zveřejňování všeho, co přišlo pod ruku. Slavné, seriózní deníky se nechaly zmanipulovat lidmi, které stravovala touha svrhnout Clintona, a také osobami, které chtěly vyvolat takové palcové titulky, jaké by pro ně vedly ke smlouvě na knihu s mnohamilionovým dolarovým honorářem. Reportéři, kteří se považovali za budoucího Woodwarda nebo Bernsteina, nebyli schopni si jít získat či ověřit od zdrojů základní informace tak, jak to dělali v případě Watergate tito novináři. Jejich šéfredaktoři nevykonávali svou práci efektivně.

Podle zásad deníku New York Times se nemají tisknout pejorativní výroky od nejmenovaných zdrojů, ale přesto se do vydání dostávají a tak se tento čelný deník ve Spojených státech stává obětí manipulací tvůrců různých politických spiknutí. Tento mor existuje i v Británii.

A samozřejmě, neexistovala žádná omezení. Nikdo nemohl americký tisk pohnat k soudu za pomluvy či za pohrdání soudem. Nepořádná práce šla ruku v ruce s ubohostí, v jejímž důsledku tiskly noviny "informace" přímo tak, jak jim je sdělovali prokurátoři a Clintonovi nepřátelé, ale bez udání zdrojů, takže si čtenář nemohl uvědomit, že jsou tyto výroky předsudečné a zaujaté. Palcovými titulky vyšlo mnoho lží, které nikdy nebyly opraveny.

Vzpomínám si, jak mě ujistil kdosi velmi blízký úřadu prokurátora Starra, že bude v onom týdnu Hillary Clintonová obžalována v souvislosti s jednou údajnou dohodou z Whitewateru. Usoudil jsem, že je celá zpráva na vodě, a tak jsem ji neotiskl. Jiné noviny ji otiskly. Ukázalo se, že na zprávě nebylo naprosto nic pravdivého. Informace byla podvrh, jehož cílem bylo vyvolat tlak na Clintonovou a na jejího manžela, což je ve Spojených státech oblíbeným trikem prokurátorů, a noviny se na to nechávají nachytat znovu a znovu. New York Times, Wall Street Journal a Washington Post, všechny tyto noviny otiskly informace o původním "skandálu" Whitewater, do něhož měli být zapleteni Clintonovi. Žádné tyto noviny už pak neotiskly, že skandál ve Whitewateru nikdy neexistoval.

Existují však určité důvody pro naději. Zneužívání svobody, přechod od investigativního žurnalismu k inkvizičním metodám, úpadek do špinavosti a do hlouposti byl tak obrovský, že nyní v Americe pracuje množství vynikajících novinářů, kteří mají vlastní integritu a vášnivě usilují o to, aby došlo k zvýšení úrovně americké novinářské práce.

Zdá se mi, že přicházíme k bodu obratu. Ve veřejnosti i v profesionální novinářské obci vzniklo takové množství znepokojení, že to bude stimulovat nepotlačitelnou schopnost Ameriky k obnově.

Dokáže tisk kontrolovat moc pravdou a celkově respektovat ducha svobody - ducha, který usiluje o pochopení myslí jiných lidí, ducha, který dokáže zastávat nejen vlastní zájem, ale i zájem jiných lidí, a to bez předsudků?

Odpověď na tuto otázku je důležitá pro celý svět mimo Ameriku, který argumentuje, že by novináři měli mít více svobody a větší přístup k informacím.