pondělí 3. dubna O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Politika a média: Poslední útok za účelem podmanění České televize? V úterý bude parlament jmenovat novou Radu ČT (Jan Čulík) Radiožurnál: Ozvěny plus o televizním pořadu Intolerance a o zásazích politiků do práce České televize (Jan Čulík) Historie a státnost: Výročí státní vlajky (Ivan Hoffman) Sdělovací prostředky: Česká média a politická kultura (Miloš Štěpánek) Fejeton o soudnictví: Peníze a spravedlnost či také zeštíhlet nebo ztloustnout? (Karel Čermák) Česká společnost: K neslušnosti funkcionářů Syndikátu novinářů ČR a zároveň žádost o vyjádření kompetentních osob (Daniela Macháčková) Reakce: Skauti jsou nepolitičtí (Milan Pavlík) Vydávání Hitlera: Útok Petra Jánského na Milana Šmída byl nepřiměřený (Milan Krejčiřík) Vydání Mein Kampfu nebylo správné (Lydie Junková) Věda a náboženství: O vědě a náboženství: moc povedený článek v BL (Václav Pinkava) Vlastě Leporské z nového úhlu (Luboš Motl) K diskusi o Bohu: Walschova kniha je nebezpečná (čtenář) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Chybí shoda, jak reálně dosáhnout nápravy. Ani soustavnější dílčí praktické kroky (natož pak soustavnější proces) ke zlepšení se mi nedaří vysledovat. Většina novinářů má sklon jakoukoliv kritiku (zejména se strany politiků) považovat za útok na svobodu tisku, slova či na svobodu vůbec. Nemnohá sebeočistná opatření k prosazování etických standardů (kodexy, panely, komise) se zaměřují spíše jen proti zúženě chápané korupci (jako přímému střetu zájmů nebo úplatkářství) a ani zde na veřejnost nepronikly přesvědčivější výsledky (podobně jako je tomu při projednávání pochybení lékařského stavu). A přece zřejmě jediné možné řešení je ve slovu do vlastních řad - jakkoliv toto heslo chňoupkovsko-fojtíkovští normalizátoři zprofanovali.

Zatím jsme v tomto směru svědky značného zaostávání lidského faktoru za hmotnými možnostmi. Dnes technický pokrok (i ekonomické podmínky) umožňují souběžné vydávání nejméně dvou "jednomužných" deníků (počítám-li vedle Britských listů i Neviditelného psa). O takové periodicitě (a nákladu!) nemohl při své olbřímí editorské činnosti snít Kramerius. Ale ani celkem "nedávno" Masaryk v Času, Šalda s Tvorbou, Peroutka s Přítomností nebo třeba i jen Nejedlý s Varem. Dovedeme při dnešním ohlédnutí reálně ocenit autoritu těchto osobností a jejich tiskovin, nebo předválečných Lidovek? Jaký byl jejich dobový ohlas, skutečný vliv na společnost? Zářil tehdy jejich maják skutečně tak jednoznačně jasně, jak si to dnes představujeme? Nebo jen probleskoval v jinak málo přehledné aktuální životní vřavě a veřejné mínění bylo rozkolísané jako dnes? Možná se můžeme utěšovat, že mezi námi již velké novinářské osobnosti už vyrůstají jen z blízka nejsou tak patrné, jako na úpatí nám málo významné kopečky zastiňují ty pravé velikány. Může kvalifikovaná debata v internetových sítích (pokud se opravdu rozvine) mít kultivační vliv na média tradiční? V každém případě se nabízí otázka, proč v mnohem různorodějších a bohatších hmotně technických podmínkách dnešních papírových i elektronických mediích se nedaří vést mnohem účelnější dialog o správě věcí veřejných (což to je přece základní definice politiky).

Zlepšení politické kultury našich médií (jako příspěvek k zdravému rozvoji naší společnosti a její kultivaci) jistě nenastane automaticky, ani bezbolestně, ale bude se muset odpracovat. Na otázku jak konkrétně odpovídám: důsledným sledováním žurnalistické práce, zpětnou analýzou (pitvou?!) rozpoutaných kampaní a stavěním "teček nad i" také nad těmi, kde investigativní (?) záměry nevyšly. Předpokladem úspěchu je především přechod od efemérních politikářských kampaní k soustředěnému zkoumání reálných, věcných problémů společnosti a u každého z nich naplňování zájmů socio - demografických skupin občanů na jejich různých řešeních, na odvěké cui prodest. Což je teprve skutečná politika!

Odstrašující případ nepřipravenosti významných publicistů (pamatuji si, že vypovídali mj. M. Fendrych, F. Gál, I Hoffman) na řešení problému obrany vlastního žurnalistického stavu (a dokonce i sebe sama) zveřejnilo 29. března 2000 ostravské studio ČT v pořadu Klekánice. Na kameru si téměř plačtivě stěžovali, že jejich kolega a vlastně profesní představitel (zástupce syndičky!) Petr Žantovský vylákal bez autorských smluv snad na dva tucty příspěvků pro nadační mezinárodní konferenci a její sborník Média a moc, který pak vydal v nakladatelství Votobia komerčně. Pořad ve formě "slovo proti slovu" vyzněl sice v jednoznačný odsudek neetického postupu - ale bez rezolutních opatření - např. rázné soudní dohry i rozhodného kroku samotného Syndikátu (odstranění kozla ze zahradnického týmu). Jak možná věřit, že žurnalisté mohou účinně působit na problémy společnosti, třeba jen v prioritní oblasti vymatelnosti práva, když nedokáží promptně vyřešit křišťálově jasný (jak byl v Klekánici prezentován) problém vlastní?

Miloš Štěpánek