Vlastě Leporské z nového úhlu
Vladimír
Wagner odpověděl Vlastě Leporské na její článek
způsobem, pod který bych se prakticky mohl podepsat. Snad bych jen
nesouhlasil s jeho rozhodným tvrzením, že věda nemůže být v rozporu s
náboženstvím. Eticky ideální věda s eticky ideálním náboženstvím v rozporu
být nemůže, ovšem fakt, že se do rozporu může dostat reálné náboženství s
vědou, je zřejmý už třeba z trapného pronásledování Galilea, Darwina a
mnohých dalších. Stejně tak je očividné, že špatná věda se může dostat do
konfliktu s náboženstvím, míním-li špatnou vědou různé naivní snahy
vědecky vyvrátit existenci jakéhokoliv Boha.
Chtěl bych se nejprve zastavit u úvah Leporské o tom, jak nás naše smysly
klamou. Naše smysly jistě nejsou dokonalé, vzdálenou loď na oceánu můžeme
například omylem považovat za ostrov. Ale chtěl bych zdůraznit pohled v
jistém smyslu opačný: z hlediska vědy jsou naopak naše smyslové zážitky
definicí pravdy a reality, zatímco popírání zážitků, přijímání drog
a nakonec i mnohé meditační praktiky, navozující dojem fiktivní reality,
můžeme z tohoto pohledu označit za sebeobelhávání. Jestliže na voltmetru
vidíme údaj 9 voltů, potom to považujeme za experimentální potvrzení
výroku, že voltmetr naměřil 9 voltů, a pokud tedy správně funguje, napětí
mezi dvěma danými kontakty je opravdu 9 voltům rovno. Mnozí mudrlanti
tento racionální pohled na pravdu nesdílejí a jsou schopni vám ukázat
inkoustovou skvrnu a začít se s vámi hádat, že tam žádná inkoustová skvrna
není.
Co to znamená "9 voltů", je poměrně komplikovaná otázka, každý zážitek a
každý přístroj je postaven na určité naší představě o tom, jaké různé
zážitky můžeme prožít a jaká různá napětí lze naměřit. Samotný pojem
napětí je jen teoretickou konstrukcí, která nám umožňuje pochopit jisté
stránky reality, která je ve skutečnosti mnohem komplexnější. Voltmetr je
nástrojem na prodloužení našich smyslů, díky němuž můžeme vnímat věci,
které s pomocí těch smyslů, které nám dala příroda, přímo vnímat nelze.
Nic z těchto vlastností, které ukazují složitost světa a jeho vazeb na
naše myšlení, ovšem nezmění na skutečnosti, že voltmetr konkrétní napětí
naměří a správná teorie musí tuto hodnotu správně předpovědět.
Je třeba vždycky promýšlet všechna možná a přijatelná zdůvodnění našich
smyslových zážitků, není však možné popřít jejich existenci. Je to jeden z
aspektů, který vědu od jiných postojů k pravdě odlišuje. Náboženství jsou
postavena na tom, že podstatná pravda o světě byla komusi zjevena a od
okamžiku této velké události platí a je třeba pro ni hledat důkazy. Ve
vědě je třeba postupovat jinak: poznané pravdy, výsledky pokusů a smyslové
počitky z minulosti neztrácejí hodnotu úplně, ověření konkrétního tvrzení
teď a zde má ovšem větší prioritu než dogmata zděděná z minulosti a ke
smysluplnému pokusu je třeba vždy přistupovat nezaujatě.
Nyní se více zastavím u narážky Vlasty Leporské na atomisty. Filosofové
kolem Démokrita se skutečně dovtípili, že svět je vytvořen z nedělitelných
částeček, které proto nazvali atomy. Šlo tehdy asi o dvanáct druhů malých
součástek, které se na sebe napojovaly svými háčky a vytvářely tak všechny
možné děje, které na světě pozorujeme. Atomisté projevili velkou
předvídavost. O 2000 let později stále věříme (a máme pro to neustále
nezvratnější důkazy), že měli pravdu, ovšem totožnost oněch základních
stavebních kamenů prošla za tu doba mnoha změnami a revizemi. Pan Wagner
ale správně zdůrazňuje, že pro antické atomisty bylo jejich učení formou
filosofie či náboženství a že věda přistupuje k takovým hypotézám
jinak.
Před několika málo staletími si lidé povšimli pevných poměrů slučovacích
při chemických reakcí a dovtípili se tak, že se chemické látky skládají z
"nedělitelných" částic, které po vzoru antických filosofů nazvali "atomy".
Z dnešního pohledu víme, že šlo o pojmenování chybné, jelikož atomy lze
přinejmenším rozdělit na elektrony, protony a neutrony, ale atomová
hypotéza sehrála v dějinách vědy velkou úlohu. Termodynamické jevy
(související s teplem) byly vysvětleny pomocí statistické fyziky, která
studuje chování velkých souborů vibrujících atomů a molekul: větší
teplota například odpovídá tomu, že atomy plynu létají rychleji po
místnosti a atomy pevných látek sebou více třesou.
Vědečtí odpůrci atomové teorie v podstatě vymřeli v roce 1905, kdy
Einstein vysvětlil na základě atomové hypotézy Brownův pohyb, což je
chaotický pohyb zrnek pylu ve vodě, který jako první pozoroval pod
mikroskopem před několika staletími biolog Brown (a zprvu jej považoval za
důkaz "živosti" pylu). Einsteinovo vysvětlení bylo jednoduché: do zrnka
pylu náhodně vrážejí molekuly vody. Einstein dokázal spočítat, jak daleko
se přibližně ta či ona malá částice za čas t dostane.
Už v minulém století byl také pozorován elektron, postupně se lidem
vyjasnilo více detailů anatomie atomu a začali pozorovat a produkovat i
nové částice - a částicová fyzika se stala jedním z prestižních vědeckých
oborů. Je snad ale jasné, že metody nezbytné k tomu, abychom mohli na
vědecké úrovni cokoliv tvrdit o struktuře hmoty, se přece jen od
filosofických úvah starých atomistů liší.
Jak jsem již zmínil, ukázalo se, že atom se skládá z elektronů a z jádra,
které je samo složeno z protonů a neutronů. Na přelomu 60. a 70. let
20.století vycházelo na povrch, že protony a neutrony samotné se skládají
ze tří kvarků. V principu může tento proces pokračovat, ovšem podle všeho,
co víme, jsou elektrony a kvarky opravdu nedělitelné. Existují vědecky
dokazatelná a velmi přísná omezení toho, jak by musely vypadat částice, z
nichž by se třeba mohl skládat elektron, a vedou nás k celkem jasnému
přesvědčení, že elektron se z dalších bodových částic neskládá. Elektron
je snad místo toho jednorozměrnou smyčkou, vibrujícím vláknem, které
provádí charakteristický pohyb; kvark je struna kmitající jiným způsobem.
Technické detaily teorie strun (či obecněji jakékoliv teorie, která jde za
rámec dnešního "standardního modelu" kvarků a elektronů) nejspíše ještě
přinesou mnoho nových překvapení a je od Vlasty Leporské velmi naivní
myslet si, že osud částicové fyziky spočívá v neustálém dělení částic,
které bude pokračovat navždy (mimochodem takto si částice představoval
Voloďa Uljanov). Fyzika je místo toho velmi dynamická věda, v níž občas
dojde ke skutečné revoluci, po níž se ukáže, že se pod povrchem věcí, o
nichž jsme si mysleli, že je známe, skrývá zcela nový a překvapivý
svět, a poznávání často namíří novým směrem, o němž nikdo do té doby
netušil.
Vlasta Leporská také napsala zajímavou větu "Jaký div, že věda dochází k
různým paradoxům". Věda je od toho, aby paradoxy řešila, a teorie je
obecně akceptována jen v momentu, kdy všechny zdánlivé paradoxy objasní.
Ujišťuji Vlastu Leporskou i ostatní, že pilíře dnešní vědy, jako třeba
standardní model částicové fyziky, žádné podstatné paradoxy neobsahují.
Život je možná paradoxů plný, ale ve vědeckých teoriích hodných toho jména
nemají místo (pokud mluvíme v kontextu obecně přijímané vědecké teorie o
"paradoxu", míníme tím jen něco, co se jako paradox jevilo v době, kdy
tomu lidé pořádně nerozuměli); v matematice nepřipadají paradoxy do úvahy
vůbec. Výjimkou potvrzující pravidlo byl snad jen Russellův paradox, který
odhalil, že do té doby užívaná pravidla práce s axiomy o množinách byla
rozporuplná. Dnešní matematici již pracují s axiomy, v nichž žádné podobné
paradoxy nalézt nelze.
Ona prastará moudrost o třech slepcích a slonu se dnes většinou
užívá jako
názorné vysvětlení toho, jak fungují duality v teorii superstrun, z nichž
plyne, že teorie, které se zdály být v osmdesátých letech "různé",
fakticky popisují jen jeden "královský" fyzikální zákon z několika různých
pohledů. Není úplně jasné, co touto bajkou chtěla vyjádřit Vlasta
Leporská, snad kromě zakukleného tvrzení, že jsou vědci tupí a neschopní
pitomci. Vědci mají jen určité nástroje, kterými mohou zkoumat realitu,
ale je otázkou jejich zručnosti a inteligence, jak si i s těmito omezenými
nástroji dokážou poradit. Šikovný slepec je schopen pomocí hmatu získat
představu o tvaru slona. Stejně tak šikovní vědci dokázali zjistit
chemické složení Slunce, aniž by k němu museli létat, a stejně tak
pochopili složení atomu a atomového jádra, aniž by je svými zraky přímo
zahlédli, jakož i statisíce dalších vědeckých poznatků. Věda není jen
tupým osaháváním a civěním na ocas slona: způsoby (často nepřímé), kterými
dnešní věda dokáže realitu studovat, jsou pestré jako dnešní moderní doba
samotná.
Přistupme nyní k názorům Vlasty Leporské o důvodech napětí mezi vědou a
náboženstvím. Zastávám názor, že se Vlasta Leporská v klíčových tvrzeních
mýlí. Kupříkladu tvrdí, že nesoulad mezi církví a náboženstvím pramení ze
snahy raného křesťanství distancovat se od všeho pohanského, kam byl
zařazován i antický odkaz. Ačkoliv přesně nevím, zda středověk zapomněl
mnohé pradávné poznatky z astronomie proto, že to byla těžká doba, nebo
prostě kvůli hlouposti lidí, kteří tehdy ovládali společnost, vím celkem
dobře, že středověká církev velmi stavěla na názorech antických filosofů,
zvláště Aristotela. Křesťanství se přiživilo na jiných kulturách i v
jiných ohledech: například je obecně známo, že datum Vánoc není odvozeno
ode dne, kdy se skutečně narodil Ježíš Kristus, nýbrž ho rané křesťanství
odvodilo ze starého pohanského svátku slunovratu, což pomohlo křesťanské
kultuře se rozšířit i do "pohanských" národů. V Bibli samotné lze
vystopovat mnoho jasných vlivů starších, zvláště orientálních textů, a
proto tvrzení o tom, že rané křesťanství chtělo se vším začít na zelené
louce, je jemně řečeno velmi jednostranné.
Chci také akcentovat to, že dnešní vědci se setkávají se zástupci
dnešních
náboženství, kteří mají na vztah mezi vědou a vírou přece jen větší vliv
než nějaké příhody z koncilu v šestém století. A jak jsem již řekl, mezi
dnešní vědou a dnešním náboženstvím to z mnoha pohledů jiskří. Není třeba
chodit daleko, abychom nalezli příklady důvodů, proč to občas zajiskří.
Vlasta Leporská třeba píše, že objevy v astronomii (heliocentrismus apod.)
"zcela neoprávněně" pasovaly přírodní vědu do role tvůrce nové kosmologie,
konkurenční vůči náboženským systémům. Není jasné, jestli si Vlasta
Leporská dělá legraci, ale jelikož vím, že plno lidí dodnes ve středověku
žije a Vlasta Leporská může být příkladem, raději tuto větu okomentuji.
Přírodní věda je na přelomu druhého a třetího tisíciletí nejen zcela
oprávněně tvůrcem nové kosmologie: "kosmologie" dnes totiž označuje v
podstatě výhradně jednu z přírodních věd, jejímž úkolem je zkoumat
historii vesmíru a jeho vlastností na nejdelších vzdálenostech, a z
tohoto titulu se pěstuje na fyzikálních a astronomických fakultách. Nevím,
v jakém smyslu má dnes "kosmologie" co společného s náboženstvím. Možná
někdy církevní mocipáni cítili, že jim kosmologie patří, ale takové doby
jsou, Vlasto Leporská, již dávno pryč a měla byste se s tím smířit.
Kdybych chtěl být na náboženství zlý, řekl bych, že výroky svou trapností
srovnatelné s tím Vaším o kosmologii ukazují, že věda musí proti
náboženství vést jakousi bitvu. Jelikož ale na náboženství zlý být nechci,
přiznám, že si uvědomuji, že ta Vaše věta není žádným autentickým obrazem
náboženství, nýbrž jen Vaší osobní "neinformovanosti", eufemisticky
řečeno.
Teď k Vaší zmínce o Rudolfu Zahradníkovi: vědci nebo teologové jsou
příklady lidí, pro které je důležitá pravda. Ekvivalentně řečeno, pro
vědce nebo teologa je ctností a snad i povinností stát proti lži. Vědec od
teologa se liší jen v "drobnosti", totiž v metodách, jakými se pravda
poznává. Stejně tak přírodní věda se liší od středověkého náboženství jen
v "detailu", že (většinou) má skutečně pravdu, zatímco církev ve
středověku mnohem častěji pravdu neměla. Z prvních vět tohoto odstavce je
jasné, že s Vámi souhlasím, že existuje jistá podobnost mezi vědcem a
zástupcem církve - tkví totiž v důležitosti, jakou pro ně hraje "pravda",
pod níž ovšem míní něco trochu jiného. Na rozdíl od Vás pozitivní vztah k
pravdě (tedy negativní vztah ke lži, což je totéž), který Vy však nazýváte
"omezeností, nesnášenlivostí a dogmatismem" považuji za veskrze pozitivní
vlastnost. A pochopitelně Rudolfa Zahradníka si cením také proto, že se
dokáže srozumitelně ozvat proti takovým nesmyslům jeho oboru se
dotýkajícím, jako je třeba homeopatie, a to i přesto, že sklidí kritiku
nejrůznějších lidí, kteří jsou z nejrůznějších mentálních či osobních
důvodů přesvědčeni, že homeopatie funguje. Není divu, že s Vámi
nesouhlasím ani v tom, že velké procento šarlatánů a podvodníků mezi
homeopaty není důvodem k jejímu odmítání. Jestliže podvodnost nějakého
způsobu obživy (který z nepochopitelných důvodů nazýváte metodou poznání)
není důvodem k jeho zamítnutí, co pak může být důvodem k zamítnutí?
S Vlastou Leporskou souhlasím obecně v tom, že křesťanství není zárukou
dobré morálky, ale lehce najdu i formulace, v nichž s ní nesouhlasím.
Kupříkladu pro ní je z křesťanství nejdůležitější osobní vztah s Jéžou
Kristem. Tím sama projevuje netoleranci uvnitř křesťanství samotného:
jakkoliv s Václavem Pinkavou nelze souhlasit v tom, že je křesťanství
nezbytná podmínka mravnosti, myslím si, že pokud křesťanstvím mám mínit
cosi pozitivního, jistý mravní standard (zakotvený v desateru) k němu
nepochybně patří. Křesťanství, které se redukuje na pouhý vztah ke Kristu,
se od fanatické záliby v heavy-metalu liší pouze symbolikou. S dalším
odstavcem o tom, jak má smysl být dobrým kvůli dobru samému a jak má být
člověk v konání dobra důsledný (a že jinak se mu to snad i vymstí),
v hrubých rysech souhlasím, a také ve výkladu Leporské o tom, že přechod
od orientálních náboženství přes judaismus a křesťanství k islámu
představuje jisté degenerativní přibližování obyčejným lidem, pro které je
každodenní život cennější než principy kosmu, nacházím mnoho prvků, s
nimiž lze vyjádřit souhlas.
Nesouhlasím ovšem v otázkách, v nichž se Vlasta Leporská s Václavem
Pinkavou shodla. Odklon vědců od náboženství nemá přímo za následek
cynismus a neúctu k životu. Snad i pravý opak je blíže pravdě. Pro různá
náboženství má lidský život pramalou hodnotu - člověk je jen hříšníkem,
kterého Bůh může kdykoliv obětovat. Tuto neúctu lze vystopovat nejen ve
Starém zákoně, kde Židé ve jménu Božím vyvražďovali jeden sousední národ
za druhým, ale často i v postojích dnešních křesťanů ke smrti (nedávno
jsem slyšel celkem šokující reakci jednoho křesťana na smrt Josefa Luxe).
V protikladu k tomu je moderní věda spojena s humanismem, pro který je
úcta k člověku snad tím hlavním. Co se týká zvířat, podle Bible byla
zvířata člověku darována a člověk si s nimi od té doby mohl dělat cokoliv.
Věda naopak stále jasněji chápala, že jsme jedním z živočišných druhů a k
ostatním tvorům nás váže velké množství společných znaků a společný původ.
Příklad s laboratorními králíky je poměrně směšný: podobný výzkum často
vede k objevům, které mohou zachránit velké množství lidí (a člověk je asi
přece jen výše na žebříčku než králík).
Vlasta Leporská naříká, že vědci (?) snad téměř vyhubili život na Sibiři,
když z jednoho jezera vylovili - a teď se držte - šestnáct ryb. Také nemám
rád smrt a zabíjení zvířat, ale tomuto nářku se prostě zasmát musím.
Dalším tématem je klonování. Leporská vysvětluje, že se prý v článcích o
klonování ovcí dočetla, proč příroda od tohoto způsobu rozmnožování
upustila. Asi ty články nečetla moc dobře, případně o nich nepřemýšlela.
Nehledě na důvody, proč příroda sama tento způsob reprodukce opustila, k
pochopení možných aplikací klonování není třeba dávné historii života a
evoluční teorii příliš rozumět. Pokud si Saddám Husajn naklonuje armádu
miliónu Rambů, výhodnost takového počinu bude asi každému zjevná. Stejně
tak je každému jasné, k čemu asi mohou být dobré orgány, které na každého
z nás někde mohou čekat. Ze všech podobných vyjádření Vlasty Leporské je
jasné, že nerada o věcech přemýšlí. Někde se dočte, že příroda opustila
klonování, to pro ní znamená znaménko "minus", a toto znaménko už přičte
klonování v každém kontextu (a o genetických inženýrech řekne, že jsou
"pošetilí" a "snaží se o nesmysl"), aniž by se trápila nad hledáním
pravého důvodu, proč genetici (nepochybně úspěšně) usilovali o
klonování.
Článek Vlasty Leporské končí reklamou na duchovní techniky; příkladem
duchovně vyspělého člověka je Páral, který už několik let preferuje
meditaci před recepcemi, a fotograf Drtikol, přičemž Leporská pro Julianu
speciálně zdůrazní, že známá mystička Míla Tomášová je mikrobioložkou.
Jelikož si myslím, že každý člověk by si měl správný postoj k životu
nalézt sám, a jelikož jsem svým článkem neměl v úmyslu šířit mlhu a
mystiku, nýbrž naopak věci vyjasnit, rozloučím se jen přáním hezkého dne.
Zájemci o články nejen o fyzice si je jistě na stránce come.to/lumo najdou
sami.
