"Základním rysem novináře je být outsider"
Pár povelikonočních úvah
Jan Čulík
Strávil jsem velikonoční svátky v městečku Whitby, ve starobylém přístavu v severovýchodní Anglii, vlastně v hrabství Yorkshiru (jeho obyvatelé nemají rádi, když jsou označováni za Angličany - nejsou přece Angličané, jsou z Yorkshiru!). Je to malebné městečko v kotlině, spíš strži, vyryté do okolních vřesovišť řekou Esk - půda je tam velmi měkká a jílovitá a vodní toky v ní hladce vyrývají hluboké příkopy - v úzkých stržích potoků ústících do moře je tam umístěno několik starobylých přístavních vesnic. I procházkou po dramatické mořské pláži (pevnina končí útesy, tyčícími se několik desítek metrů nad mořskou hladinou, po písečné pláži je možno chodit jen za odlivu) je vidět, že tam, kde sráz není skalnatý, ale pouze z hlíny, moře velmi ostře na pevninu doráží a dochází její rychlé erozi.
Strž kolem řeky Esk ve městě Whitby je trochu širší než v okolních vesnicích, kde jsou přilepeny zděné domky většinou z osmnáctého století krkolomně na příkrých stráních nad potokem, vlévajícím se posléze do moře. Přesto je Whitby malebné město (snad každé město je malebné, vedou-li v něm příkře vzhůru křivolaké starobylé uličky) se zajímavou historií. Na jednom kopci nad přístavem se vedle kostela se hřbitovem rozkládá polorozbořené středověké opatství - jde se k němu z města podél srázu po 101 schodech, na druhém je památník mořeplavce Cooka. Whitby je město, kam se podle románu Mary Woolstonecraftové připlavil z Transylvánie Drákula.
V neděli a v pondělí bylo slunečno a teplo, takže se člověk procházkou po pobřeží skutečně opálil, v sobotu však strašně pršelo, tak jsme strávili část toho dne brouzdáním po tamějších obchodech i návštěvou blízkého letoviska Scarborough, které má sice impozantní architekturu lázeňského přímořského města z 19. století, také na nejrůznějších dramatických útesech nad mořem, ovládla ho však bulvární kýčovitá lidová zábava a kultura.
V jednom knihkupectví ve Whitby jsem našel před časem vydanou knihu Johna Simpsona, jednoho z nejvýznamnějších britských televizních novinářů Strange Places, Questionable People (Podivná místa, pochybní lidé). Se zájmem jsem se do ní začetl a jistě se k ní budu v Britských listech několikrát vracet.
John Simpson se narodil roku 1944, je mu tedy šestapadesát let. Vystudoval cambridgeskou univerzitu a od roku 1966 působí jako novinář pro BBC. V BBC zastával množství nejrůznějších funkcí, jako mladý elév byl v rozhlasových zprávách, pak působil jako zahraniční zpravodaj, politický editor a moderátor hlavních televizních večerních zpráv a prestižního zpravodajského pořadu Newsnight. V současnosti uvádí pravidelný publicistický pořad Simpson´s World (Simpsonův svět), který se vysílá jednou týdně na satelitních televizních okruzích BBC News 24 a BBC World. Simpson je mimo jiné autorem devíti knih se zahraničněpolitickou tematikou. Už celou řadu let není zaměstnancem BBC, ale je jako samostatný tvůrčí pracovník na volné noze a pro BBC pracuje na kontrakt. V současnosti žije v Dublinu (přestože každý týden vysílá svůj televizní pořad z Londýna).
Kniha Strange Places, Questionable People není pokusem o autobiografii, spíše je to na více než pěti stech padesáti stranách soubor kapitol o nejzajímavějších zážitcích a zkušenostech tohoto významného světového novináře, který se za posledních třicet let účastnil většiny světových válek a konfliktů a interviewoval většinu nejvýznamnějších světových státníků a zažil mnohé ancient regimes, chátrající režimy, včetně československého komunistického, těsně před jejich rozkladem. Kniha obsahuje i kapitolu o Čechách a Československu, k ní se vrátím.
Svazek začíná víceméně povzdechem: autor se v první kapitole nachází ve vražedném Alžírsku: obává se při každém kroku o svůj život (před nedávnem tam zrovna zavraždili francouzský televizí tým) a nadává si do hlupáků, co ho pořád vede, že ještě ve věku nad padesát let se vydává do oblastí, kde jde o krk. S určitou nostalgií vzpomíná na své spolužáky, kteří se mezitím už skoro všichni stali součástí britského establishmentu: jsou to vysocí soudci, členové vlády, rektoři univerzit. Simpson dál jak pětadvacetiletý pojíždí s kamerou po světě... Na jednom místě zaznamenává s povzdechem: Ano, jsem typický outsider, jaký právě každý novinář musí být.
(Dobří britští novináři tohle jaksi vědí. V týdeníku Observer byl tuto neděli dlouhý rozhovor s Maxem Hastingsem, bývalým šéfredaktorem deníku Daily Telegraph, nyní šéfredaktorem londýnského lidového listu Evening Standard. Zmiňuje se tam na jednom místě, že by býval byl velmi rád, kdyby dostal státní vyznamenání - tedy v britském kontextu - byl povýšen do šlechtického stavu. Poznamenává, že to bývalo u šéfredaktorů konzervativního deníku Daily Telegraph téměř automatické. Jenže pak zaznamenává rozhovor s jakýmsi tajemníkem Margaret Thatcherové: "No jo, Maxi, ale jestli chceš být povýšen do šlechtického stavu, to holt byste museli psát v tom vašem deníku daleko vstřícněji vůči vládě..." - No tak, to ne, pravil Max Hastings a státní vyznamenání si zatrhl. Za těchhle podmínek ne.
A pak padla Thatcherová a namísto ní vládl v Británii John Major. A jiný tajemník, Majorův, začal zase znovu: ""No jo, Maxi, ale jestli chceš být povýšen do šlechtického stavu, to holt byste museli psát v tom vašem deníku daleko vstřícněji vůči vládě..."
Velmi rád bych dostal nějakou cenu, uvedl Hastings v rozhovoru pro Observer, jenže to nejde - šéfredaktoři dostávají ocenění jen od vlád, jimž lezou kamsi... Ano, pravý novinář musí být outsider...)
V úvodní kapitole Simpsonovy knihy mě zaujalo, jak Simpson připravuje své reportáže. Cituji:
Brzo bude načase vyjít z tohoto hotelového pokoje, jít dolů, sejít se s vedoucím výroby a s výrobním štábem. Pak se odvážíme do ulic, za doprovodu osmi nebo ještě více ozbrojených stráží, které poskytla alžírská vláda a pokusíme se najít vysvětlení pro znepokojující jev, který tady vznikl: společnost, která se rozložila v násilí a v nenávist a v anarchii.
Bude to znamenat, tak jako včera, že se budeme muset postavit na otevřené prostranství, budeme natáčet, co se děje, a doufat, že nikdo na nás nemíří samopalem. Bude to znamenat, že se budeme muset nekonečně dohadovat s našimi dohližiteli a vyžadovat od nich souhlas, abychom směli natočit to, co považujeme za zajímavé, a ne jen to, co je pro ně pohodlné, a pokud se nám to nepodaří, bude to znamenat, že budeme muset natáčet tajně.
Pak přineseme ty videokazety do hotelového pokoje a kameraman a střihač v jedné osobě sestříhá záběry podle mého scénáře a udělá z toho všestrannou, zajímavou a dobře vypadající reportáž o tom, čeho jsme byli svědky. Naše reportáž bude asi tři minuty dlouhá: ekvivalent novinového článku o 500 slovech. Vedoucí výroby předtím vyjednal tuto délku s přepracovaným vedoucím zpravodajské směny v Londýně, který musí naši reportáž uvést spolu s dalšími zpravodajskými reportážemi.
Běžné pravidlo je, že trvá asi hodinu sestřihat minutu reportáže, vyplývá z toho, že potřebujeme tři hodiny. Ale samozřejmě, tolik času mít nebudeme. Budeme mít štěstí, jestliže budeme moci pracovat po dobu dvou hodin. Píšu komentář větu po větě, zatímco střihač stříhá na každou větu odpovídající záběry. Jak se blíží uzávěrka, proces degeneruje ve spěch a nebude už čas si to rozmyslet anebo to předělat - všechno je to pak věcí instinktu.
Dokonce i dostat se na místo, kde budeme naši reportáž střihat online a odesílat ji po satelitu bude tady těžké. Nesmíme vycházet z hotelu bez doprovodu a bude to jako obvykle obtížné najít naše ozbrojené strážce a přesvědčit je, aby nás odvezli do budovy alžírské televize. Tam budou zase jiné ozbrojené stráže, které se budou snažit nám zabránit ve vstupu do budovy a já se budu muset hněvivě rozčilovat, dokud nás nevpustí dovnitř.
Technici ve studiu nebudou rozumět tomu, co po nich vlastně chceme. Našich deset minut, objednaných pro přenos na satelitu, už bude probíhat, když konečně nasadíme kazetu do přehrávacího videopřístroje. Tento videopřístroj nebude dobře udržován a možná nebude ani fungovat,. V místnosti bude jen jeden telefon a bude neobyčejně obtížné se dovolat do zahraničí. Ale budeme to muset dokázat, neboť nahrávací technici v BBC nás do Alžírska nezavolají. Bude to boj o každou vteřinu.
Nakonec naše reportáž dorazí do Londýna, většinou se to podaří. Ale vzhledem k tomu, že se reportáže přehrávají po satelitu do londýnského studia co nejpozději, abychom mohli do reportáží zahrnout i ty nejposlednější zprávy, naše reportáž dorazí přibližně ve 20.55, přičemž se hlavní večerní zprávy na BBC 1 vysílají v 21 hodin. A tou dobou bude ve zpravodajském studiu přijato zároveň pět šest dalších reportáží z celého světa pro hlavní večerní zprávy. Znamená to, že šéfredaktor vydání zpráv už nebude mít čas si naše reportáže před vysíláním pustit. Bude nám prostě muset důvěřovat, že je reportáž férová, přesná a jasná: jako ve všech osobních vztazích, i práce pro televizi nakonec znamená, že je všechno otázkou důvěry.
Ale přestože to šéfredaktor vydání předem neuvidí, uvidí to obrovské množství lidí po celém světě: možná sto milionů, možná víc. Většina těchto lidí se vůbec o Alžírsko nezajímá a mnoho z nich ani nebude umět příliš dobře anglicky: jemnější odstíny v naší reportáži, slovní podtext, to všechno si většina našich diváků ani neuvědomí. Za minutu, nebo za pět minut nebo za padesát minut, všech těch sto milionů diváků naši reportáž zapomene. A už zítra si ani moji přátelé či příbuzní dost dobře nebudou pamatovat, kde to vlastně jsem: v Nigérii? V Albánii? Nebo možná v Alabamě?
Jinými slovy, dnešek bude typickým dnem v mém životě. Budu dělat to, co v podstatě jen s málo obměnami dělám od to doby, kdy jsem začal pracovat v BBC v roce 1966, kdy byl svět úplně jiný.
Srovnávám Simpsonovy životní zkušenosti s mými: je o osm let starší než já a je to znát. Narodil se do úplně jiného světa, nejde jen o to, že on v "kapitalismu" a já v "komunismu", že on si dobře pamatuje raná padesátá léta, potraviny na lístky a neproniknutelný londýnský smog a že já jsem začal nabírat rozum vlastně až začátkem šedesátých let, kdy československý komunismus ztrácel svou nejkrutější tvář a proměňoval se v dost tolerantní, liberální režim.
Ne, ze Simpsonova svědectví vyplývá, jak tvrdě rigidní a stratifikovaná byla britská (a ano, i americká!) společnost ještě začátkem šedesátých let. Vyplývá z toho to, co si člověk v britské společnosti, která se za posledních dvacet let radikálně zliberalizovala, jen tak neuvědomuje:že lidé nad padesát jsou nutně ještě velmi silně poznamenáni rigidními zvyklostmi někdejší silně stratifikované britské společnosti, jak je zažili ve svém mládí.
V tomto smyslu má pravdu John Dunn, můj šéf na Glasgow University, který poukazuje právem na to, že někdy netrpělivě kritizujeme nedostatky postkomunistických společností, ale neuvědomujeme si přitom, že tyto společnosti nemohou zrychleně absorbovat to, k čemu se západní demokratické společnosti bolestivě a postupně propracovávaly dlouhá desetiletí.
V šedesátých letech Simpson začínal v BBC ve zpravodajské redakci rozhlasu. Škrobená a upjatá atmosféra ho tam dusila. Mimo jiné zazamenal i tuto epizodu. Už se chystal odejít po směně z práce, když přišla nenadálá zpráva, že náhle zemřel slavný tvůrce rozhlasových programů pro děti, jakýsi "strýček Dick". Simpson dostal za úkol, aby zatelefonoval "tetě Gladys", aby nekrolog obsahoval i její reakci. "Ale dej si pozor chlapče, abys jí nešokoval."
Simpson dále píše:
Na druhém konci drátu bylo dlouhé mlčení. Panebože, řekl jsem si, já jsem jí šokoval. Ale pak se ginem prosáklý hlas znovu ozval:
"Ta stará svině," řekla konečně teta Gladys. "Doufám, že umřel v bolestech."
Napsal jsem si to pečlivě, i když jsem měl pocit, že tohle člověk tak často v rozhlasových nekrolozích neslyší. A pak mi začala vykládat celou záležitost. Každý týden vyhrávaly děti soutěž strýčka Dicka, a vítězové pak směli navštívit BBC. Dick je přivítal, ukázal jim všechno, vzal je na oběd, pak je vzal na pánský záchod a tam je osahával či zneužíval (Simpson to nespecifikuje, opisuje to eufemismem "he interfered with them"). Když si rodiče posléze stěžovali, odepsal jim úřad generálního ředitele BBC s tím, že by národ nebyl schopen přijmout takové obvinění, vznesené proti tak populární veřejné osobnosti.
"Je to pozoruhodná věc," řekl jsem šéfredaktorovi a vylíčil jsem mu celý příběh.
Vyslechl mě mlčky.
"Ty blbe, ty nemyslící, destruktivní pitomče," řekl tiše.
Pak se obrátil k písařce a začal diktovat spatra:
"Dlouholetá partnerka strýčka Dicka, teta Gladys, sdělila dnes večer BBC, že ji jeho úmrtí hluboce zarmoutilo. Uvedla, uvozovky dole, S dětmi to senzačním způsobem uměl, uvozovky nahoře, tečka. Tak se píše nekrolog," podíval se na mě zuřivě.
To bylo v roce 1966.
A když John Simpson unikl ze zprávařské redakce BBC a stal reportérem, při jeho první reportáži mu dal pěstí do břicha ministerský předseda Harold Wilson. Stalo se to v roce 1970. Wilson s doprovodem jel kamsi vlakem:
Reportéři na sedmém nástupišti se úslužně usmívali, jak se usmívali vždycky, když kolem procházel někdo mocný. Pohlédl jsem na ně a uvědomil jsem si, že neplánují dělat nic jiného než se usmívat. Nikdo se premiéra nehodlal na nic zeptat. Tak dobře, řekl jsem si, udělám to já.
Vstoupil jsem mu do cesty, mikrofon vztyčený na bajonetu, magnetofon běžel.
"Promiňte, pane premiére."
Celý můj svět explodoval. Wilson chytil mikrofon levou rukou a pokusil se mi ho vykroutit z ruky. Pravou rukou mně dal obrovskou ránu pěstí do břicha. Něco mi říkal, ale nemohl jsem tomu věnovat pozornost, protože jsem se bolestí zkroutil. Wilson možná nebyl moc čestný politik, ale bít pěstí uměl dobře.
Pak pustil mikrofon a šel dál. Jeho tiskový tajemník Gerald Kaufman mi zasyčel cosi výhružného do ucha. Oba nastoupili do vlaku a civěli pak přímo před sebe, aby se na mě nemuseli podívat.
Novináři se shromáždili kolem mne a smáli se.
"Takhle synáčku premiéra nemůžeš jen tak zastavovat," řekl jeden starší reportér a poklepal mi útěšně na rameno.
"Měl jsi vidět výraz na tvé tváři, když tě praštil," řekl reportér z televizního zpravodajství BBC.
"Teď budeš mít průšvih," řekl kameraman BBC, otráven, protože jsem mu vlezl do záběru.
(...)
Jak říkám, byl to úplně jiný svět. Všechny britské noviny a všechny televizní stanice i zpravodajské agentury měly záběry, jak mi britský ministerský předseda dal pěstí, ale nikdo to nezveřejnil. V roce 1970 se takové věci ještě nepublikovaly. Vysokým politikům tehdy prošel - možná nikoliv vražda, ale v každém případě fyzický útok ano.
Když jsem nahrávku přepsal, rozdal jsem kopie přátelům:
Přepis rozhovoru, 4. května 1970
John Simpson: Promiňte, pane premiére.
Harold Wilson: Co si to dovolujete? Kdo jste? Vy jste z BBC? Váš generální ředitel ví, že tohle nikdy nedělám.
(Hluk mikrofonu)
John Simpson: Ale -
Harold Wilson: Budu si na vaše ostudné chování co nejostřeji stěžovat, jakmile dojedeme do Huytonu.
(Hluk mikrofonu)
Wilsonův tiskový tajemník Gerad Kaufman: Tímhle to zdaleka neskončilo!
John Simpson: Grrh.
(Wilson si nestěžoval.)
