Spisovatel Jiří Kratochvil: Svět obrazu vytlačuje svět slova. Budoucí spisovatelé budou už jen televizní scénáristi

Diskuse na univerzitě v Glasgow

28. dubna 2000

Jiří Kratochvil (1940, Brno) vystudoval na brněnské univerzitě češtinu a ruštinu (jiné obory mu nebyly povoleny), v diplomové práci se zabýval Vítězslavem Nezvalem. Po absolutoriu byl učitelem v Dobrušce a knihovníkem v brněnském rozhlase (1996 - 1969). Od roku 1970 byl nucen pracovat v dělnických profesích (jeřábník, noční hlídač v drůbežárně, telefonista), od r. 1983 jako historik v památkovém středisku, po r. 1991 působil v literárně dramatické redakci Českého rozhlasu. Od r. 1964 zveřejňoval povídky, recenze a eseje v českých literárních časopisech, v sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval s českými samizdatovými časopisy. Po pádu komunismu vydal především trojici románů Medvědí román (napsaný v polovině osmdesátých let) Uprostřed nocí zpěv a Avion. Jeho prózy tvoří vždy několik mnohoznačných a různorodých příběhů, jejichž sled je nepřetržitě zpochybňován, pozměňován a narušován. Autor vytváří román jako "otevřený systém", jako hru s vyprávěním, vyvolává dojem neukončeného, teprve vznikajícího textu. Koncem dubna 2000 navštívil Jiří Kratochvil krátce Londýn a Glasgow. Zde přinášíme transkript glasgowské diskuse. Zpočátku (kdy se bohužel pár minut nepodařilo uvést do provozu katedrální magnetofon) hovořil Jiří Kratochvil o svém vztahu k postmodernismu - za postmodernistu se původně prohlásil demonstrativně, protože proti němu v Čechách všichni nadávali. Posléze přece jen objevil ve svém díle určité "postmoderní" prvky. Diskuse pak pokračovala:

Profesor Robert Porter: Je nějaký rozdíl mezi skutečností a autentičností ?

Jiří Kratochvil: Já si myslím, že autentičnost je věc schopnosti autentického pohledu. To je prokázáno Hrabalovým dílem. Tu schopnost autentického pohledu dává Hrabal i druhým. Já si vzpomínám dodneška na své oslnění první Hrabalovou povídkou publikovanou v Literárních novinách koncem padesátých let, Automat svět. Po přečtení té povídky se svět opravdu kolem mne rozzářil. Autentičnost není přirozenou součástí světa kolem nás, ale je to schopnost pohledu, kterou buď máme sami, anebo nám ji někdo zprostředkovává, nám v tom pomůže. Hrabalův vlastní talent spočívá právě ve schopnosti dávat zážitek autenticity i druhým lidem. Tím se liší třeba od Milana Kundery, který nepřidává svým dílem autenticitu, ale je schopen svět promýšlet, svět komponovat, svět vtáhnout do mentálního systému. To je opakem autenticity. Zážitek, který máme Hrabala okamžitě, cítíme zážitek autenticity, se u Kundery okamžitě nedostavuje. Vliv Kundery přichází až později, až když jsme měli možnost nějaký čas o tom, co jsme přečetli, přemýšlet. Neříkám to přesně, ale takhle nějak o je.

Jan Čulík: Slyšel jsem z Londýna, že nechcete hovořit o svém vlastním literárním díle. Je to pravda? (Smích přítomných.)

Jiří Kratochvil: Myslím, že nejsem oprávněný o tom mluvit, protože bych tím páde omezoval vnímání toho u svých čtenářů. Někdo by měl pocit, že to, co říkám já o svém díle, je důležitější než to, co říká někdo jiný. A to právě není pravda. Moje interpretace vlastní tvorby není důležitější než interpretace ostatních, ale jestliže to říkám na veřejnosti, tak je to vnímáno, jako že by to bylo významnější. To bych právě nechtěl.

Jan Čulík: Je to spojeno s představou literárního díla jako otevřené věci?

Jiří Kratochvil: Jistě. Já si ale myslím, že v textu by to mělo být - pokud se mi to podařilo - obsaženo natolik, že v těch interpretacích by už mohli pokračovat čtenáři. Včera jsem také říkal, že mám rád literární kritiku, na rozdíl od spousty jiných autorů i tu, která je vůči mně nepřátelská. Vždycky je to interpretace, vždycky mě to zajímá. Někdy vynalézavá, někdy třeba i méně vynalézavá, hloupoučká, ale vždycky zajímavá.

Jan Čulík: A co vám literární kritici vyčítají?

Jiří Kratochvil: Přílišnou složitost. Někdy literárnost. Nečtivost.

Jan Čulík: A souhlasíte? (Smích)

Jiří Kratochvil: No, já se k tomu nemíním vyjařovat. (Smích)

Jan Čulík: Tak to se nepovedlo.

Profesor Bob Porter: Je takový názor, že nejlepší kritikové jsou sami spisovatelé. Je to pravda?

Jiří Kratochvil: Ale nikoliv svých vlastních děl. Děl někoho ostatního. Tvorby jiných spisovatelů . Ten odstup, kterého dosáhne autor při maximálním snažení, aby vůbec mohl psát, mizí po dopsání. V té chvíli autora přestane ten text zajímat. Všimněte si, že nemluvím ani o sobě. Mně opravdu přivádí do rozpaků i mluvit o svém psaní, tak mluvím jako obecně. Není věc autora mluvit o svých textech. Obecně o literatuře ano o tvorbě ano, ale o vlastních textech ne.

Pavel Mistrík: Řekl jste, že vaše literatura je vždycky otevřená. Že vyzývá čtenáře, aby ten příběh nějak dál prodloužil. Máte taky sám nějaké své vlastní pokračování toho příběhu? Říkal jste, že vás zajímají interpretace ostatních lidí. Zajímá vás i jejich pokračování vašeho příběhu, jestli se bude od vašeho nějak lišit?

Jiří Kratochvil: Samozřejmě, že mě zajímá čtenářská interpretace. Neřekl bych, že jde pouze o pointu, o dokončení příběhu. Otevřenost spočívá v otevřenosti závěru. Otevřenost literárního textu je vždy v tom, že ho můžeme různým způsobem vnímat a že jedno vnímání neuzavírá cestu dalšímu vnímání. Není to v konci, že konec by byl otevřený. Rád bych si o tom psal se čtenáři, o jejich interpretacích, respektive vyzýval je k tomu, ale je mi to trapné, čtenáře vyzývat k interpretaci svých příběhů. Jednou za rok se mi stane, že mi dojde čtenářský dopis, kde je toho nějaký náznak. Jinak se musí spokojit s profesionálními interpretátory, to jest recenzenty.

Jan Čulík: Co považujete v současnosti za nejzajímavější vývoj v posledních deseti letech v české literatuře?

Jiří Kratochvil: Nejzajímavější není zároveň to mi nejsympatičtější. Rozhodně dochází k podstatné změně, a sice že svět obrazu vytlačuje svět slova. Takže úspěšnými se mohou stát pouze autoři, jejichž tvorbu, jejichž knihy, jejichž romány, jejichž příběhy je možné převést snadno ve filmové nebo televizní scénáře. A kteří jsou vlastně také jakýmisi budoucími scénáristy. Protože budoucnost literatury ve velkém: v budoucnosti dojde ke změně většiny spisovatelů na scénáristy.

Vrátil bych se na začátek devadesátých let. To hlavní, co se u nás, v Československu, tehdy ještě, stalo, bylo, že literatura byla najednou naprosto svobodná, a to nejen od cenzury, ale i od všech společenských povinností, úvazků, vlasteneckých, politických, národních, a tak dále. Jak to břemeno česká literatura vlekla od českého národního obrození.

Jan Čulík: Ale Mácha ne, že? (Smích)

Jiří Kratochvil: Jistě, byly výjimky. Právě vždycky ti nejlepší, ano. - Jenomže taky se to jevilo, jakoby náhle byla literatura osvobozena od čtenářů. To jsem říkal před chvílí, že nápor videokultury vytlačuje literaturu na okraj. Neříkám, že ji likviduje, ale prostě ji tlačí na okraj. Přesto si myslím, že hlavní a nejvýraznější proud české literatury devadesátých let, jak je reprezentován jmény Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Jáchym Topol, například, a k nimž už mám tu čest náležet i já, je velice vzdálen téhleté literatuře scénáristické. Tohle je literatura, která se pokouší obnovit původní funkci příběhu. Původní funkce příběhu spočívá v tom, že příběhy jsou vlastně mýty. Že se nějakým způsobem dotýkají onoho takzvaného jungovského kolektivního nevědomí tak, jak to známe z pohádek, z legend z mýtů, tam všude, kde vystupují archetypy. Česká literatura na to dosud neměla čas. Měla zaměstnaná jinými povinnostmi, politickými a vlasteneckými. Teď teprve - samozřejmě, existují ty výjimky, konkrétně Mácha - hlavní proud české literatury se dosud s tímhle míjel, kdežto teď je tohle hlavní proud. Příběhy, mýty.

Profesor Robert Porter: Takže nemáte obavy z budoucnosti?

Jiří Kratochvil: Myslím, že se to týká celku světové literatury. Že literatura nezanikne, ale bude nějaký čas na okraji. Bude mít velice omezený okruh vnímatelů, ale o to sympatičtějších, inteligentnějších a tvořivějších. Budou si uvědomovat ohrožení. Stejně jako to bývalo v časech samizdatu. Dojde zase k novému ohrožení. Ale uplyne takových sto roků a ten proud videokultury nutně odpadne, unaví se. Když tedy mám být prorokem. A znovu se vrátí éra slova. Takže se nebojím o budoucnost. Spíš tu nejbližší, ta nebude příjemná.

Jan Čulík: Na čem to zakládáte, toto proroctví?

Jiří Kratochvil: Na své víře. (Smích)

(hlas z pléna): Proč vybočuje jen Mácha? Co například Vančura?

Jiří Kratochvil: Tak ne pouze Mácha. Devadesátá léta minulého, - pokud je už tohle nové století, tak předminulého - století mají spoustu autorů, kteří šli proti tomu hlavnímu proudu společensky služebné literatury, básníků i počínajících prozaiků. Spíš tedy básníků. Samozřejmě, po roce 1918 tenhle proud sílí, tam je zároveň i potřeba vytvořit literaturu, která by reprezentovala novou československou skutečnost a která by se vyrovnala literatuře světové.

Jan Čulík: A není nutné něco podobného udělat teď? Vy říkáte, že se to děje.

Jiří Kratochvil: Ovšem to vzniká spontánně. To nevzniká z nějaké programové potřeby. Za první republiky to opravdu byla programová potřeba. Z toho vznikly taky všechny avantgardy, to jsou vlastně kolektivní umělecká hnutí. Kdežto dneska není avantgarda. Když tady dávám některé autory jako Ajvaze, Hodrovou, Topola, dávám dohromady, tak oni by s tím stejně nesouhlasili. Neexistuje žádný náš společný program a oni se každý cítí jako individualita, která jde svou cestou. S mým výkladem by nesouhlasili. To je právě charakteristické, že to už není kolektivní avantgardní hnutí, které by programově tvořilo literaturu, příběh, mýtus. Je to spontánní vývoj, charakterizující každého z těch autorů, které jsem jmenoval.

Katie Murphy: Marginalizace literatury není úplně špatná věc, je dobře, že ustaly sociální tlaky a literatury, protože jsou možné inovace.

Jiří Kratochvil: O tom jsem taky mluvil, to, že se literatura nyní zužuje jen na malý prostor vnímatelů, je možná pro ni zároveň zisk. V pocitu ohrožení, v marginalizaci, získává literatura na naléhavosti pro ten malý okruh. Je to nevýhodné pro existenci spisovatelů, kteří se musejí něčím živit. Tahle profese už není lukrativní. V šedesátých letech se dalo literaturou, solidní literaturou, takřka zbohatnout. To teď nepřipadá samozřejmě v úvahu, alespoň ne v České republice.

Ilona Bílková: Hrdina Kočka v románu Avion říká, že jeho hlavní metodou psaní je bezohledná pravdivost a exploatovaná bolest. Je to také vaší metodou psaní?

Jiří Kratochvil: Řekl jsem, že to je přesvědčení a názor té postavy, která se jmenuje v tom románu Kočka, nikoliv moje přesvědčení. Fakt je, abych k tomu něco dodal, nikoliv osobně, ale třeba o Michalu Vieweghovi, že mám pocit, že v jeho knihách chybí jeho vlastní krev, jeho vlastní bolest. Že je to příliš jenom literatura. On má ovšem jiný názor, on si myslí, že to tam je.

Jan Čulík: Ale Viewegh nadává ve svých románech svým kritikům.

Jiří Kratochvil: Já mám naopak kritiky strašně rád kvůli tomu, že s kritiky je to obrovská zábava. Ale myslím, že už Viewegh je taky už jiný, už nenadává. Už to taky pochopil.

John Bates: Existuje nějaké střední teritorium mezi vysokou literaturou, kterou zřejmě reprezentujete, a tou nízkou? Třeba v anglické literatuře je něčím takovým le Carré. Ten vložil do určitých žánrových formátů určitý intelektuální obsah. Anebo někteří američtí autoři. Tyto romány mají značně rozsáhlou čtenářskou obci. Některé ty romány byly zfilmovány. Zajímalo by mě, zda v české literatuře existuje něco takového středněproudého, co by bylo čtené a ne úplně blbé. (Smích)

Jiří Kratochvil: Začnu výjimečně od sebe. Mně se včera stalo v Londýně na semináři, že tam byl syn jedné mé postavy z toho románu Avion. Nebudu říkat samozřejmě které, ale řeknu pro zajímavost tohle, že jsem se v tom románě pomstil své první platonické lásce na gymnáziu, která dala přednost někomu jinému, tak jsem ji nechal sežrat obludou (smích) a netušil jsem, že se jí ten román dostane do ruky (smích). Byl tam její syn. Vracím se k té otázce: říkali mi, že jeho maminka vzkazuje, že si vzpomíná i na Silvera. Silver, to byl můj pseudonym, který jsem používal na gymnáziu při psaní kovbojek a indiánek. Jsem zaplavoval gymnázium kovbojkami a indiánkami, které si kluci a dokonce i holky opisovali a dodneška si myslím, že leckterá má kniha je zakamuflovaná indiánka. Takže si nejsem tím rozdílem - velká literatura - co to je velká literatura? - jist. Jsem nepřítelem videokultury. Ale jinak bych nerozlišoval mezi literaturou nízkou a vysokou. Ale to přece neříkám nic nového, to se prostupuje už v Shakespearovi, že.

Ale tedy, tu druhou otázku, kdo tedy z české literatury momentálně není tak úplně blbý a spojuje oboje dvoje - možná ten Petr Šabach, ne? Já bych řekl, že občas to dělám i já...

Jan Čulík: Jak jsou vaše romány čteny? Protože jsem slyšel nějaké kritiky, že třeba nejsou moc čteny.

Jiří Kratochvil: Mám zkušenost ze čtení na gymnáziích, z dopisů čtenářských i ze čtení v Německu, že to čtou především studenti, středoškoláci a vysokoškoláci. Nemám skoro žádné čtenáře z mé vlastní generace. S těmi študáky je to asi tak, že to čtou a nekupují. Nechají kolovat jeden svazeček, takže se prodá mých knih tak 1500 výtisků, to bez problémů, ale vychází to v nákladu 2000, většinou, a ta zbývající pětistovka už zůstává viset.

Mary Heimannová: Když něco píšete, máte na mysli ideálního čtenáře?

Jiří Kratochvil: Bývaly časy, kdy jsem byl absolutně svoboden. To jsem byl úplně nejšťastnější, v sedmdesátých letech. Tehdy jsem dělal pomocného dělníka a po večerech psával. Já píšu především pro své potěšení, to se přiznávám. Ne že by samotný proces psaní byl potěšením. Předělávám a někdy mám pocit, že mi to strašně nejde, ale jsou šťastné okamžiky, spíš okamžiky, při tom psaní.

Tenkrát jsem si psal spoustu románů v sedmdesátých letech, které jsem vycizeloval, dotáhl do definitivní podoby a pak spálil. Nevěděl jsem o existenci samizdatu až do roku 1977. Takže jsem neměl motivaci to někomu dávat. Ale psal jsem si takové věci pro sebe, jako třeba, uvádím příklad, snad nejbizarnější: příběh parazita v trávicím systému velryby. To byl rozsáhlý román a bylo mi jasný, že tenhle román bych nemohl nikdy vydat, to by mě všichni považovali za šílence. A tyhlety příšerné věci mě strašně bavily a v okamžiku, kdy jsem začal publikovat, tak jsem musel svoji fantazii omezovat .

Jan Čulík: Mám kontroverzní otázku. (Smích) Jestli princip otevřenosti vašich textů nevytváří určité problémy. Normálně když píšete něco, musí to být založeno na sadě určitých očekávání, nebo zákonů, možná, a napětí vzniká z toho, když ty zákony - mírně - porušujete. Ale jestliže povolíte úplně prostor své imaginaci a je dovoleno všechno, jestli vás někdy někdo nenapadl, že napětí zmizí, jestliže se hrdina na další stránce může proměnit v cokoliv, třeba v parazita v žaludku velryby.

Jiří Kratochvil: Tak to samozřejmě není. Každý z těch příběhů má své vlastní zákony. Když vytváříte fiktivní svět, tak mu musíte dát i všechny fyzikální zákony. Tedy musíte ho omezit. A každý můj román má své vlastní zákonitosti a tím se liší od těch ostatních románů. Takže když postava z mého románu přejde do jiného mého románu, tak se může stát, že na to doplatí, protože se octne v jiném světě, kde platí jiné fyzikální zákony a může být třebas nějakým způsobem zploštěná. Chci zdůraznit, že to není svět, ve kterém se může stát všechno. Tam se může stát pouze něco. Něco jiného zase v jiném.

Pavel Mistrík: Jak vzpomínáte na život v období normalizace. A druhá otázka: Jaký je váš pohled dnes na českou společnost?

Jiří Kratochvil: K té první otázce. To, když jsem říkal, že jsem byl šťasten, to se týkalo pouze a výhradně svobody při psaní. Byl jsem naprosto svobodný, nemusel jsem se ohlížet na čtenáře. Pouze tohohle jediného se to týkalo. Byl jsem plný vzteku vůči tomu, v čem tady žijeme. Psaní mi skýtalo jakousi kompenzaci. Utíkal jsem do naprosto svobodného světa. Znovu opakuju, tato svoboda nespočívala v tom, že by se tam mohlo dít naprosto všechno, ale že jsem si vytvářel svoje zákony. Pokud jde o současnou českou společnost, já jsem těch, co zdůrazňují, že spisovatel má být svobodný od politických názorů, jestliže žije ve svobodné demokratické společnosti. Navzdory tomu spousta lidí tvrdí, že mé romány jsou romány politické. Na můj poslední román Noční tango vyšla v Lidových novinách rozsáhlá recenze, která ten román obviňuje z výrazné političnosti. Dokonce, že to je to hlavní, co v tom románě je. Takže to je taková příjemná interpretace, která mě potěšila a pobavila. Ale opravdu, pro mě je politika totéž jako sexualita. Vím, že patří k životu. Pro někoho důležitá, pro někoho méně důležitá. Přiznám se, že pro mě je sexualita důležitější než politika. Pro někoho třeba naopak, že pro naše politiky. Nepovažuju politiku za tu nejdůležitější věc.

Jan Čulík: Ale myslím si, že pan Mistrík se vás neptal na politiku, ale na to, jak vypadá česká společnost.

Jiří Kratochvil: Dobře, ale to je politická otázka. Já to, co o té společnosti asi chcu říct, říkám v těch románech a říct to politickým sloganem bych nechtěl, shrnout to do něčeho velice zjednodušujícího, to bych si netroufal. Rozhodně cítím devadesátá léta jako nejšťastnější léta nejen svého života, ale celé české společnosti. I když začínám být v tomhle pocitu čím dál osamělejší.

Elwira Grossmanová: Do jaké míry je pro vás proces psaní kognitivním procesem?

Jiří Kratochvil: Myslím, že je tam přítomné vše, tedy i tohle. Mně je blízký jak Hrabal, tak Kundera. To jsou právě ty dva protipóly. Snažím se - ještě jsem to charakterizoval kdysi v nějakém rozhovoru takovým nápadem: od té doby, co nás vyšly první překlady z Borgese, tak to pro mě znamená nesmírně moc, Borgesovo dílo. Na druhé straně mám nesmírně rád Isaaca Babela. Tyhlety dva povídkáře. A přitom je mezi nimi propastný rozdíl. Borges umí vymýšlet příběhy, je to ten kognitivní typ, a přitom zachytit detaily, skutečnosti babelským způsobem, takovou tou silnou sugestivitou, to on neumí. Tak jsem si říkal, že ideální by byl autor, který by spojil schopnosti Borgese i Babela dohromady. I kdybych na to měl ten talent, tak bych tím autorem chtěl být já.

Elwira Grossmanová: Dochází k tomu, že si, jak píšete, hlouběji uvědomíte určité skutečnosti, které byste nevěděl, kdybyste nepsal?

Jiří Kratochvil: Samozřejmě, jeden ze základních důvodů, proč píšu, je, abych porozuměl sobě a světu kolem sebe. Zvláště v těch sedmdesátých letech jsem psal příběhy parazitů v trávících systémech velryb. Psal jsem to proto, abych porozuměl komunistickému systému a tomu, co se dělo kolem nás. A pak důležitým důvodem je také potěšení. Myslím, že se to navzájem spojuje, poznávání i potěšení.

Elwira Grossmanová: Ptám se kvůli některým našim studentům, kteří neustále tvrdí totiž, že literatura nemá nic společného s životem.

Jiří Kratochvil: Má společného s ním všechno ostatní: je to jedna z možností poznávání, nebo, řekněme, jedna z možností interpretace reality. Ale myslím si, že je to možnost nezastupitelná ničím jiným. Nevím jak důležitá možnost, to nevím, ale rozhodně nezastupitelná.

Elwira Grossmanová: Jestlipak znáte to polské pořekadlo, že jestliže se člověk snaží něčemu porozumět a je scéna, která je naprosto nesrozumitelná, tak se polsky říká: "Je to jako v českém filmu".

Jiří Kratochvil: (Smích.) To je reakce na tu novou filmovou vlnu ze šedesátých let, že.

Elwira Grossmanová: Je to velmi časté pořekadlo. Říká se to v Polsku od sedmdesátých let.

Jiří Kratochvil: Na tom je tedy zajímavé, přece, ta inspirace vzešla v Polska. V Polsku začala ta filmová nová vlna, my jsme ji pouze převzali. Ale zřejmě dotáhli do dimenzí, které už jsou Polákům nesrozumitelné.

(otázka z pléna): Proč protestujete proti kinematografii?

Jiří Kratochvil: Proti dobrému filmu nic nemám, mám filmy strašně rád. Možná jsem to neřekl přesně. Pokud jsem nepřítel něčeho, tak rozhodně televize. A filmů, které jsou televizí ovlivněny. Čili kompozice některých filmů je ovlivněna kompozicí televizních seriálů. Jinak patřím k těm, kteří - přestože jsou vstupenky do kin strašně drahé - tak každý týden jsem v kině. Samozřejmě, dávám přednost filmovým klubům. Ale i některé americké filmy mně připadají dobré. To je spíš odpor k televizi a k její poetice, která se přenáší do některých filmů. To je ta videokultura.

Jan Čulík: Dobrá televize podle vás neexistuje?

Jiří Kratochvil: Myslím, že televizní publicistika může být dobrá. Ale televizní umění - to neexistuje.

Mary Heimannová: Myslím si, že v britské televizi televizní umění existuje.

Jiří Kratochvil: Co například?

Mary Heimannová: Zfilmování Johna le Carrého bylo daleko inteligentnější a jemnější, než to bylo v knihách.

Jiří Kratochvil: To neznám. Znám ty romány, ale televizní zpracování neznám. Nemám tuhle obdobnou českou zkušenost. Všechna literatura, co se převedla do televizní podoby, dopadla katastrofálně

Mary Heimannová: Normálně ano. Ale mohu jmenovat některé konkrétní příklady, například román od Evelyna Waugha, Brideshead Visited (Nečekaný návrat) je v literární verzi je docela nevyrovnaný a v televizní verzi byl naprosto senzační. Ale souhlasím, že je málo televizního umění.

Jiří Kratochvil: Tak to neznám.Znám ten román, ten mám taky pocit, že je nevyrovnaný, navzdory tomu zajímavý, ale to televizní zpracování neznám. Myslím, že dobrá může být televizní publicistika a reportážní okamžitý přenos něčeho, co se právě děje. Ale zase pochybuju o objektivnosti. Televize má nepříjemnou moc v publicistice a v reportážích manipulovat.

Mary Heimannová: Nejsem si jista, zda je důležité médium, které určuje, jestli něco je či není umění.

Jiří Kratochvil: Podle mé dosavadní zkušenosti je vidět, že televize je nepřítel umění. Takové monstrum. To je ta obluda, která pohltila tu mou spolužačku z gymnásia.

John Bates: V britské televizi existoval seriál Play for Today, Hra pro dnešek, která bývala velmi kvalitní. V polské televizi je Teatr telewizyjny. To je zlatý standard vysokého umění.

Jan Čulík: Ale vždyť ČT2 také není špatná...?

Jiří Kratochvil: Tam běží dobré dokumenty, někdo tomu říká umělecké dokumenty anebo klubové filmy. Každopádně ani na Č2 nejsou dobré televizní inscenace nebo dobré televizní filmy. Snad ještě přenosy divadelních her. Je zajímavé, že si na tom člověk uvědomí, že se nedá nahradit návštěva divadla. Televizní přenos je pouze informace o divadelní hře.

(otázka z pléna): Co si myslíte o Kunderových esejích Umění románu, těch druhých?

Jiří Kratochvil: Těch, co dosud nebyly o češtiny přeloženy? No, s Kunderou je tohle velice zlé, že on sám nemá čas, aby přeložil své francouzsky psané věci do češtiny a nikomu jinému to nepovolí, takže já na rozdíl od všech jiných, kteří ovládají světové jazyky, Kunderovo Umění románu celé neznám, znám z toho pouze fragmenty. Takže se k tomu nemohu vyjádřit. To jsme my, kteří žijeme v České republice, jejichž mateřštinou je čeština, takhle poznamenaní, že nikdy nebudeme číst Kunderovo dílo ve své mateřštině, zatímco vy ho můžete číst ve své mateřštině. Já jsem se mu sám několikrát pokoušel psát na tohle téma, přesvědčovat ho, že je to důležité. On říkal, že jeho dílo není důležité, že ho přeceňujeme, že pro něho je důležité psát nové věci a ne překládat staré a že se česká veřejnost bez jeho díla obejde. A už samotná formulace těch odpovědí napovídala, že to nemyslí tak zcela vážně. Něco jiného je cítit, že má málo času. To chápu.

Jan Čulík: Má někdo úplně poslední otázku?

John Dunn: Co přijde po postmodernismu?

Jiří Kratochvil: Postpostmodernismus. Jinak je to samozřejmě hloupá otázka, to nikdy nevíme předem, co přijde, že. Dobře víte, že to nikdo nemůže vědět předem.

Jan Čulík: Ale vy víte předem, že literatura za sto let ožije.

Jiří Kratochvil. Jo, to vím, ale jak se bude jmenovat ten směr, to nevím.

(otázka z pléna): Myslíte si, že všechno je cyklické

Jiří Kratochvil: Nejsem si tím jistý. Je to jedna z možných interpretací skutečnosti. Nemám nic proti tomu, těší mě to, ale nejsem si tím jistý. Což je postmoderní, že.