Ještě k Netopýru na ČT2 16.05.2000 o České televizi a BL
Česká televize se až v poslední době občas pouští do diskusí o sobě samé přímo ve svém vysílání ( pořad Sněží, Na hraně a Přidalův Netopýr). Před dvěma lety by se člověk jen stěží dopátral veřejné diskuse o povaze veřejné služby, kterou provozuje Česká televize. V tom je třeba spatřovati pokrok.
Tomáš Pecina pohotově reflektoval Přidalovu diskusi (Co v Netopýru chybělo - BL 2000-05-17) a hned v úvodu prozrazuje svým čtenářům vlastní diváckou bilanci: „Bylo tam víc, než jsem čekal, a to nejen díky "dravosti a nesmiřitelnosti" Jana Čulíka, ale i zasvěcenému způsobu, jak diskusi - tentokrát jakoby bez obvyklé nekonfliktnosti a opatrnosti - vedl Antonín Přidal.“
Dovoluji si s hodnocením pana Peciny mírně nesouhlasit. Pořadu by zřejmě prospělo, kdyby pan Čulík naopak ubral na sebestylizaci ke „dravosti a nesmiřitelnosti". Jeho projev věčně se hlásícího a bez vyvolání glosujícího a známkujícího „třídního šprta a zároveň i kantora“, který se již dlouho dopředu těší, až svoje připravené větičky před televizními kamerami vmete do tváře ostatním účastníkům diskuse, celkem zbytečně devalvoval většinou logický obsah jeho sdělení. Velmi trapně působila jeho argumentace ve studiu na stůl pokládanými produkčními směrnicemi BBC vůči panu Hodačovi, dříve pracujícímu pro BBC. Jako by pan Čulík měl potřebu divákům ukázat, kdo z přítomných si je lépe ve Velké Británii našprtal.
Pořadu by však nejvíce prospělo, kdyby pan Přidal se na téma lépe připravil, aby nemuselo dojít na opravování jeho zmatených „citací“ z novinového textu ve studiu přítomného radního Miloše Rejchrta! I další výroky moderátora Přidala jakoby počítaly s nevyslovenými podtexty - ať si divák domyslí a čte mezi řádky. Proč? Jedná se o reziduum myšlení a veřejného projevu obvyklého z doby nesvobody nebo je to jen z důvodů nedostatečné přípravy?
Zejména v okamžicích domýšlení důsledků před volbou Rady ČT domluvené politické nominace mohl moderátor ubrat ze své i zde projevené „obvyklé nekonfliktnosti a opatrnosti“, o které píše pan Pecina. Snad bylo možno více stranit veřejnému zájmu, když radní Rejchrt si nedovedl představit zásadně veřejné zasedání Rady ČT – orgánu veřejnosti na kontrolu tvorby programu ČT.
Při diskusi o nezveřejnění platů (ale i hospodaření) v instituci veřejné služby – povinně placené koncesionáři - moderátor v zajetí českotelevizních stereotypů jakoby se neorientoval, kde je veřejný zájem.
Postrádal jsem od moderátora koncentraci diskuse k tématu „Boj o televizi“, jak zněl válku slibující a snad i zbytečně bulvární podtitul pořadu. Ze samotné diskuse není jasné kdo a jakými zbraněmi bojuje, zda nějaký boj skutečně probíhá a kdo v něm vítězí. Vojsko, existuje-li nějaké, zřejmě setrvává v zákopech. Není zřejmé ani pod jakými prapory a na které straně bojiště.
Zdá se, že dramaturgie pořadu rozdala role účastníkům diskuse tak, že na jedné straně stolu bude hodný, mlživý a jádro zaobalující moderátor a na druhé zlý, drzý, zvídavý a dokonce i soudící a známkující Čulík z Glasgow. Od ostatních účastníků „diskuse“ jakoby se předpokládalo, že přednesou své již dříve a jinde přednesené monology.
Přes mnohé výhrady však třeba souhlasit s Tomášem Pecinou: Zaplať pámbu, že se konečně veřejně o televizi veřejné služby hovoří i v programu České televize.
Poznámka Tomáše Peciny: Nejsem si jist, nakolik může moderátor někomu nebo něčemu stranit, byť by šlo o veřejný zájem. Pokud se stane, že určitý přirozený argumentační nebo názorový směr zůstane v diskusi bez obhájce, moderátor by na to měl upozornit, ale o ten případ nešlo: "veřejný zájem" obhajoval Jan Čulík a v některých bodech (zveřejnění platů) i Kateřina Dostálová. Myslím proto, že Přidalův postup byl profesionálně v pořádku.
