Jak by mohla vypadat ČT za dva roky
Prognostický sen náročného diváka
Je květen 2002, politický život v České republice se soustředí na nadcházejí parlamentní volby. Mezinárodní situace je napjatá, Evropská unie oznámila úmysl zmrazit své rozšiřování nejméně do roku 2010, v Rusku se konstituoval nový autoritativní režim a je jasné, že čím víc na východ, tím obtížněji se podaří bývalým sovětským satelitům vymanit z jeho sílícího mocenského vlivu.
V České televizi byla právě dokončena rozsáhlá reforma zpravodajství a publicistiky. Zapínám televizor - stále ještě analogový - a usedám k hlavnímu večernímu zpravodajskému pořadu. Je přesně 19 hodin.
Zpravodajství bylo zcela přesunuto na program ČT1, Jedenadvacítka, Události Plus i Události ve světě byly zrušeny, místo nich vysílá televize ve 22.15 prestižní třičtvrtěhodinový pořad zpravodajství a komentářů, podobný britskému Newsnight.
Události (název zůstal) jsou také zcela jiné: trvají (bez sportu) padesát minut, počet témat byl zredukován, důležitým událostem jsou běžně věnovány pěti- až sedmiminutové bloky.
Zahraniční zpravodajství je nyní pýchou České televize. V zemích Evropské unie, v USA, ale i v oblasti západního Pacifiku působí řada vynikajících zahraničních zpravodajů, kteří v živých i předtočených vstupech komentují evropské a světové dění. Byla to drahá investice, ale vedení televize je přesvědčeno, že se do budoucna vyplatí.
Zcela se změnilo i regionální domácí zpravodajství, jehož blok obvykle trvá celých 20 minut. Reportéři veřejnoprávní televize se naučili ukazovat obecné na konkrétním, víc se zajímají o osudy lidí, nebojí se klást nepříjemné otázky místním zastupitelům, úředníkům i policii. Informace jsou ověřené, ze spolehlivých zdrojů, podávané v logickém pořadí.
Zprávy z vlády, parlamentu a ze stranických sekretariátů se dostaly poněkud do pozadí, ale o to podrobněji se jimi zabývá druhý zpravodajský pořad ve 22.15, zaměřený tak jako kdysi Jedenadvacítka na náročnějšího a lépe informovaného diváka. Jeho pravidelní diváci mají o vnitropolitickém dění dokonalý přehled a pořad se stal postrachem politiků; ti však, díky tomu, že se před rokem zákonem o ČT vzdali možnosti dění v televizi jakkoli ovlivňovat, vedou teď se skvěle připravenými zpravodajskými týmy České televize a brilantními externími komentátory nerovný boj. V české politice mohou uspět jedině absolutní profesionálové.
Veřejnoprávní televize se stala synonymem serióznosti a etalonem nejvyšší novinářské kvality. Její chloubou je krásná čeština, občas s regionálním akcentem, ale vždy kultivovaná, prozrazující vzdělání mluvčích. Krok drží i specialisté připravující grafiku. Nikdy se nestává, že by na obrazovce vystupovali neidentifikovaní reportéři a zmizely i nepřehledné, narychlo sestavované grafy a tabulky.
Televize si váží svých zaměstnanců a projevuje to nejen výší platů, ale i špičkovým zázemím, které jim poskytuje. Svou rozsáhlou zpravodajskou databázi navíc - v rámci veřejné služby - zpřístupnila na Internetu, kde ji využívají novináři, politici i veřejnost. Ta si tento nástroj, dostupný nyní za nevelký měsíční paušál, už dávno zvykla používat.
Zpravodajství končí, teď bude na programu jakýsi zábavný pořad a po něm publicistika - půlhodinový diskusní pořad, tentokrát s ministrem financí. Proti němu usedá baterie novinářů, politologů a komentátorů. Moderátor vítá hosty, ohlašuje téma, a pak se už do debaty téměř nemíchá. Dnes je téma ekonomické. Novináři kladou ministrovi otázky, mnohdy nepříjemné, ten na ně odpovídá a ostatní novináři reagují břitkými komentáři. Rozproudila se živá diskuse, proti ministrovi je přesila, ale ten si vede docela dobře a po třiceti minutách je jasné, že ve střetu obstál se ctí.
Divácky oblíbený je i jiný třicetiminutový pořad. Vysílá se dvakrát týdně, jednou má spíše společenský ráz (tak jako kdysi Ebenova Plovárna), druhý je ovšem o politice a "natvrdo". Obávaný moderátor si zve do studia vždy jednoho politika a proti němu posadí jednoho novináře. Obstát v takovém duelu není snadné a ne všichni politici se do horkého křesla odváží.
Nedělní debaty mezi politiky ani pořady typu Přísně veřejné, kde bývali veřejní činitelé neuměle konfrontováni s "muži z ulice", televize už dávno nevysílá. Místo toho je nedělní podvečer zasvěcen politické satiře, jíž - stejně jako svou dokumentaristikou a vzdělávacími pořady - je Česká televize proslulá.
Reforma zpravodajství se zkrátka podařila. Komerční stanice pochopily, že v tomto oboru nemohou s Českou televizí soupeřit, a s notnou nelibostí se stáhly a zaměřily se na jiné žánry. Jejich zpravodajsko-publicistické pořady za poslední rok ztratily více než polovinu svých diváků, protože ti stále častěji dávají přednost kvalitě a prestiži televize veřejné služby.
