Jak by mohla vypadat ČT za dva roky
Prognostický sen realistického diváka
Je květen 2002, politický život v České republice se soustředí na nadcházejí parlamentní volby. Mezinárodní situace je napjatá, Evropská unie oznámila úmysl zmrazit své rozšiřování nejméně do roku 2010, v Rusku se konstituoval nový autoritativní režim a je jasné, že čím víc na východ, tím obtížněji se podaří bývalým sovětským satelitům vymanit z jeho sílícího mocenského vlivu.
Česká televize má nového ředitele, už třetího za poslední dva roky. První byl odvolán, další dva odstoupili, když se ukázalo, že nejsou schopni odolat politickým tlakům, a snižující se reálný rozpočet jim nedovoloval realizovat jakékoli změny. Mezi politiky se diskutuje o kompletní privatizaci ČT. Zapínám televizor - samozřejmě analogový, digitální vysílání je v nedohlednu - a usedám k hlavnímu večernímu zpravodajskému pořadu. Je 19.15.
Zpravodajství se příliš neliší od toho, které bylo vysíláno před dvěma lety. Pro naprostý nezájem diváků byly sice zrušeny Události ve světě, ale struktura ostatních pořadů ustrnula, nebo jak v televizi s oblibou říkají, definitivně se stabilizovala.
Začínají Události. Moderátoři se klopotně prokousávají nemotornými větami na čtecím zařízení, příspěvky jsou krátké, nelogicky řazené a plné chyb. Reportéři jsou ještě mladší než v roce 2000, evidentně v důsledku snižování mzdových fondů redakce zpravodajství. Vystupuje Pavel Bouda, mezi těmi, kdo v České televizi zbyli, poslední hvězda. Reflektory žhnou naplno, v pozadí je jakési skladiště. Bouda dlouhými větami hovoří o připravovaném cvičení NATO.
Musím se soustředit, abych dokázal zpravodajský pořad vůbec sledovat. Několikrát se přistihuji, že ztrácím nit. Nakonec jsem se přece jen dočkal. Je 19.30 a přepínám na konkurenční komerční stanici.
Nástup nové Rady ČT v dubnu 2000 znamenal výraznou změnu k horšímu. Všichni se bojí o místo, pro politiky není těžké prosadit do vysílání jen taková témata a ty osoby, které jsou jim vhod. V listopadu 2000 se objevily první absolutní televizní zákazy: postiženými byli Jan Ruml, Vladimír Mlynář a Jiří Pehe. Počet nežádoucích osob ale teď dostoupil už několika desítek: každý ví, že stačí jedno kontroverzní vystoupení v Jedenadvacítce (která se nakonec pro jistotu začala předtáčet) a Kavčí hory jsou mu navždy uzavřeny.
O zahraničním zpravodajství se už dlouho nedá mluvit. Nedostatek financí donutil zredukovat počet zpravodajů na dva, takže se většinou pouze přebírá materiál zahraničních agentur, který redaktor znuděným hlasem okomentuje.
Regionální zpravodajství je popelkou, zato přibyly zprávy z Parlamentu. Rada ČT si přála víc pozornosti schvalovaným zákonům a zahraničním cestám vládních představitelů, v Událostech je teď proto věnována největší pozornost právě těmto zprávám. Stále častěji se televize omezuje na mechanické přenosy z tiskových konferencí dvou velkých politických stran.
V takové atmosféře je jasné, že do organizování debatních pořadů by se pustil jen sebevrah (Roman Prorok byl propuštěn v listopadu 2000, poté, co se zeptal předsedy vlády, proč utajuje určitou citlivou informaci). Politické strany to vyřešily po svém: do každé debaty dodávají nejen účastníky, ale i vlastního moderátora.
Ve společnosti sílí frustrace. Nadcházející volby budou těžkou zkouškou české demokracie: komunistické preference se blíží třiceti procentům, sílí hlasy po znovuznárodnění vytunelovaných podniků. U moci je stále ještě sociální demokracie, ale ta se rozštěpila na tři frakce, které spolu bojují o ovládnutí funkcí ve vedení strany.
Největší pravicová strana vyhlásila izolacionistický program národního kapitalismu, ale ani ona není schopna získat ve volbách tolik hlasů, aby sestavila vládu bez komunistů. Všichni vědí, že neuváženě přijatý nový volební zákon je k poraženému ve volbách nemilosrdný, a s obavami hledí k sídlu komunistické strany, která se mezitím v poklidu připravuje na převzetí moci.
Vypínám televizi a ještě jednou kontroluji, jestli mám sbaleno vše, co budu potřebovat. Jdu spát - ráno musím vstávat brzy: letadlo do Sydney odlétá ještě před svítáním.
