Životně důležitá role veřejnoprávních médií v demokracii
Pane Čulíku,
V poznámce k
příspěvkuVlasty Leporské připouštíte možnost, že by se muselo
respektovat, kdyby si občané přáli zrušit veřejnoprávní sdělovací
prostředek, protože v demokracii přece sami rozhodují.
S výhradami, které tady nebudu rozvádět, lze připustit, že občané snad
tu a tam nějaké to slovo mají, takže teoreticky máte pravdu.
Říkáte ovšem jen její polovinu, čímž věci vlastně neprospíváte. Takže
dovolte, abych se pokusil Váš výrok doplnit o tu druhou část.
Předpokládejme krajní situaci, to je referendum o veřejnoprávních
sdělovacích prostředcích, v němž má občan zaškrtnout políčko ano/ne.
Předpokládejme dále, že občanova volba není náhodná (aby to měl za
sebou), ale že vyjadřuje jeho názor na věc, tak jak ji v daném okamžiku
rozumí. A tady je právě jádro celého problému.
Občan je totiž neustále
zpracováván - neváhám říct ohlupován - politiky, kteří dělají vše možné,
aby posunuli veřejnoprávní sdělovací prostředky do roviny jakéhosi
luxusu, který je třeba zlikvidovat (soukromníci to přece umějí dělat
taky a laciněji).
Budete-li se v pomyslném referendu ptát občana na to, zda souhlasí s
tím, aby stát za peníze vydřené z daňových poplatníků vydržoval jakousi
televizi nebo radio, kterou sleduje jen menší část populace, a ještě to
je samý Bouda před nějakým skladištěm, může se stát, že občan odpoví, že
o veřejnoprávní sdělovací prostředek nestojí.
Jenže taková otázka je podvodná stejně jako jsou podvodné přípravné akce
vedoucí k jejímu položení.
Veřejnoprávní sdělovací prostředek je jedním z nástrojů, jímž lze udržet
jakous takous demokracii. Kvalitativně jde o stejnou protiváhu k
výkonné moci jakou jsou například nezávislé soudy. Definovat je jakkoli
jinak, je podle mého názoru podvod.
Politikové se ovšem tohoto podvodu dopouštějí a snaží se dosáhnout toho,
aby si občan podřízl sám pod sebou větev a ještě se při tom (mylně)
radoval, jak si demokraticky zavolil.
Poslání veřejnoprávního sdělovacího prostředku je svrchovaně politické.
Má-li je plnit, nesmí mít křídla přistižena nesprávně interpretovanou
zásadou vyváženosti.
Podle mého názoru je povinností veřejnoprávního sdělovacího prostředku
přicházet s otázkami zásadní důležitosti (celospolečenské, chcete-li) a
žádat na ně od politiků patřičnou odpověď. V mém pohledu se vyváženost
nepoměřuje časem, který před kamerou stráví ten který politik, ale tím,
jak se odpověď, kterou občan prostřednictvím sdělovacího prostředku
dostává, poměřuje s otázkou.
Veřejnoprávní sdělovací prostředek musí mít možnost učinit vlastní
politický závěr a předložit jej občanům, je-li nejhůř i formou zcela
otevřené výzvy, aby odmítli danou věc (řešení, politika, stranu)
podporovat do té doby než budou otázky řádně zodpovězeny.
Byla-li řeč o luxusu, domnívám se, že jediný luxus, který si společnost
nemůže dovolit, je odkázat žurnalisty zastupující obecné zájmy (v ČR by
se jistě našli lidí se znalostmi i potřebným morálním kreditem)
vybalancovávat pravé a levé blekotání.
Tahle myšlenka není až tak revoluční, jak by se mohlo zdát. Soukromé
sdělovací prostředky takové právo mají a denně uplatňují. Problém je v
tom, že tyto sdělovací prostředky vcelku pochopitelně slouží politickým
zájmům svých vlastníků (často zahraničních). Tedy zájmům, které mohou
být velmi úzké.
Veřejnoprávní sdělovací prostředky představují velké nebezpečí pro
politiky. Proto se je politikové snaží dostat pod kontrolu a nejraději
by je úplně zlikvidovali. Tento podvod se odehrává jak v ČR, tak třeba
v Kanadě.
Pokud tedy chcete celé věci prospět, zaměřte se právě na tu definici a
na manipulace politiků s ní.
Jiří Jírovec
PS Jen tak na okraj - ontarijský premiér Harris někdy v polovině
května 2000 řekl (volně citováno), že není důvod ji (veřejnoprávní CBC)
nezprivatizovat, když to soukromý sektor umí dělat lépe a laciněji.
