Pocta neznámému zesnulému básníkovi
V pondělí jsem byl na kremaci jednoho protifašistického odbojáře a veřejnosti neznámého básníka, který kdysi inspiroval svého bratrance a mého otce, Jana Křesadla, k básnictví. (Nebýt tohoto, neboť poté otec na básnění ulovil mou matku, nebyl bych ani já.)
Říkejme mu Jan Gregor.
Zemřel před týdnem v neděli, brzy ráno, oběť otravy krve, která vznikla v nemocnici zanedbáním po zlomenině, a navzdory pozdější pečlivé lékařské péči v jiné nemocnici. <>p
Jak už jdou světem ty zvláštní souvislosti, zemřel právě v den, kdy se po nějakých čtyřiceti letech zpívala glagolská mše mého otce, tentokrát v neobvyklém hvězdicovém poutním kostele Sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře ve Žďáře nad Sázavou, jako předzvěst vernisáže jeho souborné výstavy atd. A tak jsem na něj při té mši vzpomínal, a vzpomínám dál.
Poté co mu za celý život vyšla (s velkým zpožděním) osamělá básnická sbírka Žízeň, básně z jiného času 1945-1949 (Pražská imaginace 1994, ISBN 80-7110-135-4), napsal můj otec básnickou recenzi (v jednom z Gregorova oblíbených stylů). Jeho báseň "Janu Gregorovi" ze sbírky Instrukce, Insinuace a Invektivy, končí strofou:-
Ve světě, který vyprahl a zšedl
a v kterém básníci již téměř nežijí
tvůj nečasový verš mne divně opíjí
hudbou, již dneska víc by nikdo nedovedl.
Poslední řádek zní bezesporu jako nadsázka, ale rytmičnost veršů bez pevné časomíry, tak typická pro Jana Gregora, je prazvláštní. Připomíná mi chůzi nejistým terénem, například skalnatou horskou stezkou do výšin, až se člověku točí hlava z širokého rozhledu či jemné hypoxie. Každopádně tato vlastnost dodává jinak klasicky laděnému básníkovi Janu Gregorovi na neotřelosti. Je však i tématicky a obrazově neotřelý a jeho čas teprve přijde, soudím.
Dnes jsem si opět zalistoval v jeho sbírce, a hned ta první báseň mi přijde jak hymna pro každého, kdo pátrá po pravdě, třeba na internetu:-
Úzkost hledání
Svět pevně stmelený v drtivém lisu otázek puká,
na drobná jádra se drolí a strží v neznámo zapadá,
tisíci odpověďmi zní ozvěna tisícizvuká
jak po ránu zpěvem rozkvetlá zahrada.
Která však, která z těch odpovědí je jistotou stálou,
v kterém z těch květů semeno pevné pravdy dlí,
čeho se zachytit v rozpadu všeho ničivou škálou
pochyb, jež mě jak šelmy hladové napadly?
Sněhové vločky slunečních soustav mizejí dálí,
z jádřince země v oblacích páry stoupá tíž',
půda se rozvírá pode mnou v průplav tmy nenadálý,
jímž proplout k hladinám jasu nemohu již.
Zdymadlem tajemna ticho mě spouští a zvedá
jak koráb přetížený nákladem marnosti
a nadarmo čekám, až ruka zázračná, měsíčně bledá
mě ze štol slepoty do světla poznání vyprostí.
Vichrem neznáma rozechvělý, mrazem vesmíru zkřehlý
do svého bytí se choulím, hledám alespoň ždibec potravy ...
A krutá jistota mě bodá děsem jak řeřavé jehly,
že sousto nalezené mě novým zklamáním otráví.
Pokud v tomto vidím nějakou podobnost s občasnými pocity čtenáře Britských listů, bude to asi náhoda, co myslíte ?
