Je Oxbridge elitářský?
Příspěvek pana Maděry
reagující na článek pana Čulíka
inspirovaný medializovaným případem Laury Spence(ové),
která se nedostala na Oxford ale v zápětí na Harvard mne
inspiroval: -
Podle pravidla ex ungue leonem, pokud jde o
vyvozování dalekosáhlých soudů podle ojedinělého
případu, možná stojí za povšimnutí i moje osobní
zkušenost, neboť jsem vystudoval na Oxfordu, a dostal jsem se
tam z britské státní školy, na rozdíl od pana Maděry.
Když jsem přijel do Anglie, ve svých deseti letech, uměl
jsem anglicky velmi špatně, navzdory tomu, že jsem byl jedním
z 'krycích' jazykově nadaných žáků v pražské elitářské
škole Hanusovce v Nuslích, obklopen nomeklaturními ratolestmi
- byl to jakýsi totalitní ekvivalent soukromé školy.
'Díky své angličtině' jsem však na první pokus neobstál
v tehdejší celostátní zkoušce '11 plus' která určovala kdo
půjde na gympl (Grammar School). Dodnes si pamatuji otázku kde
jsem měl dešifrovat přesmyčky jmen asi deseti stromů, a já
znal všehovšudy tři anglické názvy stromů, "oak"
"palm" a "spruce", přičemž jeden z nich
byl použit za příklad.
Prozíravý Mr Cook, tehdejší ředitel Myland County Primary
School v Colchesteru se však kvůli mně odvolal, a tím mi
poskytl příležitost po třech měsících absolvovat
náhradní, obtížnější verzi testu, která sloužila dětem
třeba nemocným při zkouškách prvních. Údajně jsem tehdy
dostal 96%.
Ale Colchester Royal Grammar School byla už zadaná, tak jsem
šel do Sir Charles Lucas Comprehensive.
Škola byla nová, veliká - přes 1000 žáků, a vybavení
měla prvotřídní, laboratoře jazykové i přírodovědecké,
půjčovnu hudebních nástrojů, studovny a knihovnu, umělecké
ateliéry včetně pecí na keramiku, zámečnické a
truhlářské dílny, rozsáhlý sportovní komplex s bazénem i
vlastní divadlo. I obědy stály za řeč.
Tehdy měla naše Comprehensive School určité
nerovnostářské rysy. Byly tam tzv. 'streams', doslova proudy
t.j. žáci byli podle akademických schopností roztříděni a
některé třídy v každém ročníku byly pro ty
nejschopnější, některé pro děti které potřebovaly
zvláštní pedagogickou péči, a co zbylo pro ty normální
bylo - normální. Třídy byly ovšem velké, kolem 30 žáků.
Naše škola měla kvalitní učitele, většinou to byli
absolventi tzv. 'redbrick' universit - Londýn, Bristol atd, a
několik absolventů Oxfordu či Cambridge - tzv. Oxbridge
(laskavě si neplést s londýnským předměstím Uxbridge!),
Dalším později překonaným aspektem byl tzv. 'wide
catchment' čili široký sběrný obvod školy. V našem
případě sahal do okruhu několika desítek kilometrů, až k
pobřeží, a ve škole se mísili žáci chudí (bez aut) a
bohatí (s yachtami). Pokud byl znát nějaký rozdíl, bylo to v
oblečení, ve školní uniformě, neboť bohatí chodili v
chudších hadrech než chudí, kteří na výzbroj měli plnou
státní dotaci.
A tak se stalo, že škola byla snad mimořádně dobrá,
určitě dobře vybavená a to nejen mezi státními. Dobrá byla
i jako škola života, se šikanou mezi proudy a s disciplinou
(jak od koho). Byl to jakýsi mikrokosmos běžného světa. ®el
akademické klima, které v ní panovalo bylo zhoubně ledabylé.
Nelze se usilovně učit ve škole, kde skoro nikdo neprahne po
akademickém úspěchu, neboť nachází v životě spoustu
jiných zajímavostí a zálib. A kdo navzdory tomu šprtá, je
prostě šprt, dvojrozměrná osobnost.
Soudě podle "trofejí", které si soukromé školy
zlatým písmem píší na zeď, byla to škola špatná,
alespoň do té doby, než jsem se já jediný dostal na Oxford.
Bylo to na popud otce, navzdory absenci zvláštní výuky,
předčasně, čili v druhém předmaturitním ročníku. Byla
cítit i nervozita a nelibost kantorského sboru, který se
obával že je to meta příliš vysoká, že se škola ztrapní,
že je lepší Oxbridge bagatelisovat. (Až dnes, v Čechách,
cítím ozvěnu tohoto racionalizování úspěchu, závisti, a
hledání pohodlí v průměrnosti.) Vedle mne či kvůli mně se
přidala ješte jedna žákyně, která zažádala na Cambridge.
Písemné zkoušky, které se podobaly co do náročnosti
tehdejším maturitním A-levels, měly dost odlišný tematický
okruh než byl náš syllabus (např ve fyzice to byla samá
otázka o varhanních píšťalách, o šíření zvuku).
Zkoušky obsahovaly navíc jakýsi 'General Paper', prý
rozhodující právě tam, kde šlo o žáky z méně
biflujících prostředí. V General Paper šlo o schopnost
logicky a srozumitelně uvažovat a vyjadřovat se na otázky
typu "Is there any intrinsic value to Art?" (má
umění nějakou vlastní, niterní hodnotu?) Tyto písemné
zkoušky jsem zdárně uhrál a dostal tak pozvání na ústní
pohovory, které měly zabrat tři dny. Kolegyně měla smůlu.
Jel jsem tedy do Oxfordu vlakem s pocitem, že je to
přinejmenším dobrodružství, a že po svém pravděpodobném
neúspěchu budu moci alespoň proklamovat jako vtip "I went
to Oxford (for three days)" - na Oxfordu jsem byl (tři
dny).
Pohovory probíhaly vždy nejprve v té které College, kterou
si kandidát vybral jako svoji preferenci ze seznamu, pak teprve
došlo na ostatní Colleges a na příslušnou fakultu. Převis
studentské poptávky nad nabídkou byl zjevný. Dlužno
podotknout, že kam žádat, kam ne, souvisí s tradicí škol a
měst, rodičů atp. Ale je to jen začátek.
Pohovory bývají skutečně zvláštní, soudě podle
apokryfálních příběhů. Koho to zajímá, ať si koupí
nějakou knížku pro turisty, kde najde například příběh
jak jistý profesor zpoza novin pronesl na adresu dalšího
uchazeče "impress me, young man" (zaimponujte mi,
mladíku) a mladý muž mu směle zapalovačem podpálil noviny.
Místo prý dostal...
Já jsem sice nic tak barvitého nezažil, ale šlo vesměs o
náročné otázky, které zkoušely schopnost nezávisle
uvažovat a průbojně prosazovat vlastní názor pod palbou
polemiky. V počítačové hantýrce bych řekl že nešlo o
databanku, ale o výkon procesoru, a komunikační rozhraní.
Oxbridge totiž neprodukuje přednostně úzké specialisty,
monotematické absolventy podivných oborů, ale především
zakulacené sebevědomé mladé lidi, kteří si uvědomují co
lidstvo ještě neví, kteří rozlišují mezi pravdou a
domněnkou, mezi důkazem a tvrzením, kteří nepodléhají
populistickým trendům ani ve svém oboru, ani v občanském
životě. Kteří umějí stát na svém, jít za svým.
Paradoxně je tento tzv. elitářský systém ta skutečná
škola života.
Nabídku jsem posléze dostal, ač ne od University College,
kterou jsem si jen tak vybral (kvůli jménu), nýbrž od Queen's
College, přes ulici. Když mi rodiče předali zalepenou
obálku, s logem Queen's College, nijak mne to nevzrušilo, bylo
mi hned jasné, že mi nabízejí místo. (Rodiče se nejprve
zalekli, že jsem je načapal při podlém činu rozlepování
obálky nad parou o několik desítek minut předtím.) Ale bylo
mi to jasné zvenčí, neboť odmítnutí by mi bývala poslala
University College, že? Dostal jsem tzv. "unconditional
offer", což znamenalo, že jedinou podmínkou přijetí
bylo dostat ve třech A-level maturitních předmětech
dostatečnou, ne obvykle požadované Áčka, 'jedničky'.
Možná, že to bylo právě kvůli mému handicapu 'třídního
původu'.
A moje škola se mohla zbláznit z mého úspěchu, který se,
pokud vím, dodnes neopakoval.
Proč byl tak ojedinělý? Nejspíš se úspěch neopakoval
proto, že záhy comprehensivní školy zúžily svou sběrnou
oblast na nejbližší sídliště, zrušily 'streams', a vůbec
si začaly zahrávat s rovnostářstvím a sociálním
inženýrstvím. Zcela objektivně se dá zjistit, jak dopadla
všeobecná gramotnost studentů v Británii od počátku
osmdesátých let...(špatně) - ale k teoretizování se ještě
vrátím.
Šel jsem studovat psychologii a fysiologii v rámci triposu
PPP, kde se ovšem studují jen dva hlavní předměty
(zřídkakdy filozofie s fyziologií), a k tomu patřila
statistika a v mém případě, výpočetní technika jako
úplně vedlejší dobrovolný předmět.
Moje tehdejší přítelkyně šla o rok později studovat
psychologii na nedalekou University of Reading, takže jsem mohl
trochu srovnávat naše pracovní vytížení.
Zatímco trimestr na Oxfordu má osm týdnů, její trimestr
měl týdnů deset. Ona však musela za trimestr odevzdat dvě
písemné práce v rámci studia na titul BSc (bakalář věd),
přičemž já a moji kolegové v rámci studia téhož oboru ale
pod zavádějícím titulem BA (bakalář umění) jsme psali
každý týden písemky 2 až 3, neboli o řád více
prokazatelné studijní činnosti.
A tak si z toho odvoďte co chcete, hlavně že v Anglii je
příliš studentů uměleckých disciplin (!), nebo že
"anglické státní školy v kvalitě výuky nyní
zřetelně zaostávají za soukromými" a že jejich
chronický nedostatek finančních prostředků, potažmo
orchestrů a divadel má za důsledek relativně nízké procento
úspěšných uchazečů na Oxbridge. Ex ungue leonem. Ať mi pan
Maděra však vysvětlí, proč se jeho kamarádi ze soukromé
školy nedostali na Oxbridge jako on?
Jinak to je, pravím Vám.
Co ta moje škola, tehdy, s veškerou
výbavou? Proč ona neměla tyto hmatatelné
"úspěchy"?
Především proto, že byla rovnostářská duchem a
ohrnovala nad tím vším nos (jako pan Čulík), protože své
žáky vedla k jiným, možná zdravějším metám, protože
nebylo uchazečů na Oxbridge z jejích řad vůbec. Nesnažili
se o to, stejně jako se afroameričtí studenti evidentně
nesnaží zářit v testech SAT, ale vzhlížejí k jiným
vzorům, sportovním, uměleckým či hudebním.
Pro všechny, kteří to vzdávají předem, kteří hledají
chybu v systému a ne v sobě, je každá Laura důkazem. Je to
alibismus hodný České republiky.
Kam to vede?
Dnes se v Anglii na každém kroku nacházejí
"university" zvučných jmen, které vyrostly jak houby
po dešti. Místo South Thames Polytechnic máme třeba
University of Greenwich. Ústupky průměrnosti a
přenálepkování téhož jinak, nic neřeší. Nestačíte na
zkoušky? Asi jsou příliš náročné. Vypusťme je.
"Každý má nárok na universitní vzdělání!"
hlásají populisté. Dobrá. Nemáte li na víc, pověste si na
boudičku na zahrádce nápis Univerzita a choďte si tam jednou
denně. A máte to.
Neznám případ Laury Spence(ové) nijak podrobně, nicméně
žasnu z principu. Vždyť není žádná hanba dostat se na
Harvard, ani na jinou universitu, když náhodou ne na Oxford.
Prostě člověk méně asertivní, nekecálek se na Oxford
nehodí. Je to kvalitativní rozdíl, ne ve smyslu hodnoty
člověka, ale jeho typu jednání, osobnosti, jak se mu tam bude
líbit mezi těmi "schopnými cokoli okecat". Co když
je ten člověk skutečně schopný v nějakém oboru, ale
nedokáže to dát přesvědčivě najevo. Jak se prosadí v tom
oboru? Posílí tím prestiž té své university? Není tohle
vlastně o co tu jde - jádro výběru do jakékoli prestižní
instituce?
Hanba je, dělat z neúspěchu jedné dívky v otevřeném
konkursu rozsáhlou politickou kampaň, nebo si myslet, že Laura
má mít nárok na úspěch ve výběrovém řízení ve skupině
přinejlepším stejně schopných konkurentů, neboť za ní
stojí snaživí rodiče či političtí lobbyisté. To je pusté
vydírání.
To že Lauru přijali na Harvard z ní nedělá hvězdu
Oxfordem přehlídnutou, ani neplatí, že kdyby Lauru na
žádný Harvard nepřijali, dalo by to zapravdu oxfordskému
výběrovému systému, který by-ji "odhalil" jako
méně schopnou.
V životě je třeba nejen schopností, ale i průbojnosti,
diplomacie a štěstí - a sebereflexe, do jaké lidské smečky
se jakým způsobem zařadit a co je dnes podstatnější, zdali
databanka, CPU, nebo komunikace, a zdali vůbec prahnout po
oxfordském titulu, když chci být lékařem. Pachtění za
uznáním, na straně nohsledů zklamané uchazečky, to jsou
kyselé hrozny vlastního elitářství.
Takhle nějak bych odpověděl na příslušnou otázku v
rámci vstupního General Paper. Quod erat demonstrandum.
A dost možná bych podruhé neuspěl. Ale díky Oxfordem
pěstovanému sebevědomí bych nepotřeboval odvolávat se k
médiím.
Šel bych třeba na Harvard, s odhodláním to těm elitářským
bastardům - alepoň po odborné stránce - pořádně natřít.
Poznámka JČ: Laura Spencová z toho žádný politický kapitál sama nevytloukala, má asi dost starostí se závěrečnými zkouškami na střední škole, které právě podstupuje. O tom, že byla (podmínečně, podle dosavadních výsledků a podle očekávaných výsledků závěrečných zkoušek na své škole) přijata ke studiu na Harvard a nikoliv na Oxford, napsal do místních novin ředitel její školy, protože se to stalo už podruhé a ředitel - nikoliv nepřesvědčivě - argumentuje, že je to ekonomicky pro Británii nevýhodné, odcházejí-li nejnadanější lidé studovat do zahraničí. Tohoto článku pak využila britská labouristická vláda a vznikla z toho docela silná celostátní diskuse. Zcela zjevně jde o něco, co Brity docela pálí. Náměstek ministerského předsedy John Prescott včera oznámil, že vláda bude poskytovat větší finanční prostředky těm univerzitám,které budou přijímat více studentů ze státních škol. To se stalo terčem kritiky konzervativců, kteří - nikoliv úplně nepřesvědčivě - argumentují, že labouristická vláda trestá britské vysoké školy za selhání vlastní školské politiky na nižších stupních, že je totiž vinou právě labouristů, že jsou státní školy horší než školy soukromé.
