Nezávislost české televizní žurnalistiky

Pomluva pojmu politika

Potřeba konsensu

Miloš Štěpánek

Za poslední půlrok věnovalo ”veřejné mínění” značnou pozornost postavení televize v životě české společnosti. Jak ukázal i poslední Netopýr a první ohlasy v Britských listech (Tomáš Pecina, Petr Sulovský), zatím nepozoruji – tak jako, bohužel, u příliš mnoha ”přísně veřejných” témat – ani významný procedurální pokrok, za který bych považoval alespoň inventuru problémů, raději pak jejich hierarchiza ci a určení priorit. Nejhorší je, když se tvrzení míjejí, diskutovaná otázka není na konci alespoň strukturovanější než byla na začátku. A přece teprve to umožňuje vést o každém z uzlů ”pyramidové sítě” rezultativní disputaci. Ta přímo vyžaduje stavět argument proti argumentu, shodu alespoň v diplomatickém smyslu ”dohodli jsme se, na čem jsme se nedohodli”. Optimální je ovšem konsensus. Jedině po něm může následovat dlouhodobě nenapadávané samotné řešení.

V souladu se svým Internetovým Kredem (BL 22.4.2000) věřím, že postupně dojde k soustřeďování pozornosti na klíčová témata a jejich důkladné ”promrskávání”. Mezi ně na předním místě jistě patří zpravodajsko-publicisticko-dokumentaristické pořady, úplnost jejich vějíře i profesionalita zpracování i prezentace, jakož i metody řízení (corporate governance) apod.

Proč má politika špatnou pověst

Sama tato kritika především nasvědčuje, že renomé politiky je v naší vlasti špatné. Jak došlo k tomu, že označení potřebné, zásadně počestné a dokonce čestné občanské činnosti může sloužit jako nadávka, dehonestace? Politická scéna česká (a v podstatě ovšem kterákoli) je vzdálena ideálu, ale jejímu vyčištění je na překážku, když se počestné slovo politika zneužívá pro označení špíny, či alespoň špinavé pěny, pro kterou čeština disponuje opomíjeným, ale výstižným slovem politikaření, politikářství či dokonce politikánství, partajnické machrování, handrkování, hudlaření, handlování a pod.

Kde-kdo si stěžuje na rostoucí nechuť české veřejnosti k politice: ”muž na ulici”, politici i novináři. Bodejť ne, když se veřejnost zneužívám tohoto výrazu mate. Větší vinu tu kladu na žurnalisty (ty neúnavné honící psi demokracie). A víte proč? Politik má být sice podle teorie také vrcholně čestný a mravný, ale je vázán mandátem svých stoupenců, kteří mu lecjaký blafák v jejich zájmu odpustí. Proč ale nezávislí žurnalisté tyto chybné užití slova politika v souvislosti s kde-kterými mocensko-partajnicko-politikářskými hrátkami nekaceřují? Proč sami při takovém kažení (korumpování!) češtiny a politické kultury přinejmenším sekundují? Či proč sami veřejnost takto klamou.

Čemu se říká ”politika” právem

Definice hesla politika např. v Encyklopedii Diderot ve dvou prvních větách správně poukazuje na to, že to je (1) Správa veřejných věcí, oblast obecných státních záležitostí, umění řídit stát a (2) Oblast společenské (veřejné) činnosti spočívající v účasti politických subjektů (politických stran, hnutí, skupin, jednotlivců) na státních záležitostech. V třetím příznaku slovníkář stále ještě věcně - i když poněkud tautologicky uvádí, že (3) Nástrojem k prosazování politických cílů je politická moc. Nedostatečné je, že vedle cílů nemluví o zájmech různých socio-demografických uskupení, kvůli nimž hlavně boj o moc probíhá.

Domnívám se, že i tato jednoduchá definice může posloužit každému (a komentátoři mají patrně mnohem detailnější pomůcky) jako sui-generis lakmusový papírek. Laskavý čtenář s občanským cítěním nechť sám soudí, ve kterém případě jde (spíše náhodou) skutečně o politiku, a naopak, kdy - ke škodě věci - bylo pojmu zneužito pro označení pokleslého politikaření, mocenské (a možná i pekuniární) partajnické tahanice, na něž občané (ty skutečně masové politické síly) jen znechuceně zírají.

Čemu se říká ”politika” neprávem

Politikaření pro částečnou porážku soudní reformy

Jako první ilustraci beru nejnovější kauzu: odmítnutí sněmovnou návrhů novely trestního řádu a pasáže ústavy o soudní moci a následné výroky ministra spravedlnosti Otakara Motejla (v interview pro Právo 18. 5. 2000). Nepočítáme-li epiteton v termínu politický klub - je slovo politika použito v pravém slova smyslu jen dvakrát: Ministr říká … (nyní) bych potřeboval nějaké politicky únosné zadání, ale já neznám jiný model…je obtížné hledat politickou dohodu…ani jsem ji nehledal, protože v tom žádnou nevidím.

Ve všech ostatních případech je zneužito. Není řeč o politice, ale jen o pokleslém hudlaření Cituji: …(v souvislosti s úvahami před pěti týdny o demisi) Tenkrát moje znechucení pramenilo z politických handrkovaček kolem složení vlády. To mi přišlo jako velice podivné politické klima…(Po iracionálním rozhodnutí sněmovny) teď zjišťuji, jak podivně se politicky posuzují věci. …Přístup poslanců byl většinou politický a mechanický. Nevhodně toto slovo použily i redaktorky v otázce Takže Vás politika dostala na lopatky? Ráznou lidskou odpovědí se ministr od této charakteristiky distancoval: Takže jsem dostal po hubě.

Politikaření a politika v soudním řízení o financování ODS

Jindy závisí oprávněnost užití výrazu pro konkrétní situaci na kontextu.

a) Nechce se mi souhlasit s Václavem Klausem, když na začátku soudního řízení s J. Novákem varuje, že se případ pochybných dárců nemá politizovat a (protože v něm vystupují politici i on sám jako svědek) označuje ho za ”politický proces” – což je zřejmá narážka na padesátá léta, s dalekosáhlými pochybnosti o stavu našeho právního stavu, či dokonce právního státu. Proč se velikým slovem politika zaštiťuje kritika možného politikaření, partajničení? Snad proto, že by se v dané souvislosti muselo teprve dokazovat. Stejně jako když M. Macek namítá, že z kauzy Knižního velkoobchodu se nemá vytloukat politický kapitál. Nebo že z české cesty privatizace se stalo politikum. Ono to totiž politikum vždy bylo, jen se veřejnosti presentovala jako technokratická lapálie.

b) Co však, když použije téměř totožný obrat Jaroslav Hutka (Masarykova cihla – Lidové noviny 18. 5. 2000):. V současné době probíhá důležitý politický proces. Politický proto, že se jedná o politickou stranu a její financování. Není to kriminální proces s bandou mafiánů, kteří pouze nechtějí vydělané peníze zdaňovat. Tady je slovo politický na svém místě. Opravdu tu přece jde (cituji z druhé věty slovníkového hesla) roli, neboli účast politických subjektů (politických stran,…, skupin, jednotlivců) na státních záležitostech. A to účast velmi nevábnou.

Pomluvy slova ”politika” dnes a denně

S příklady nepřesných užití dobrého slova politika se setkáváme i u významných osobností. Co asi podle slovníkového hesla myslela Jiřina Šiklová (Radioforum 17. 4.) slovy, že setkání čtyřkoalice s Impulsem bylo informativní, ale nebyl to politický akt. O čem mluvil Stanislav Gros, když řekl, že projednávané zákon neměly politický náboj, ale byl o ně střet mezi politickými stranami. Co znamená, že kancléř Schröder podpořil stavební firmu z politických důvodů - šlo o získávání bodů pro partaj, nebo přece jen o těch potenciálních 70000 nezaměstnaných. Nebo když Bohumil Doležal (v článku Goebbelsovský tón české politické propagandy LN 17.4.2000) píše, že se pravicová koalice díky (sic!) vlastním politickým chybám dostala do potíží. Jaká škoda, že blíže nespecifikoval jakých socio-demografických, tedy politických sil a jak se její neobratnost dotkla Nebo když Václav Klaus prohlásil, že nechtěl s ČSSD projednávat rozpočet, ale vést politická jednání. A co myslel Igor Chaun, když v Nedělní partii prohlásil, že v hnutí Děkujeme, odejděte! se nejedná o politickou akci.

Závěry

Příkladů jsem uvedl myslím spíše víc než dost. Co je ještě třeba, abychom odhalili kažení dobré pověsti slova politika? Jaké vyvodit závěry?

Jeden všeobecný. Doporučuji každému, při setkání s tímto výrazem vždy zkusit si za něj dosadit = demokratická správa věcí veřejných. Když dosazení nepasuje, není vina zpravidla na čtenáři – nechť se má vůči jeho uživateli (novináři či politikovi) na pozoru. Ale pozor na konflikt vlastního zájmu a objektivní skutečnosti. Správa věcí veřejných spočívá v řešení (převážně) věcných problémů na základě slaďování konfliktních zájmů jednotlivců i různých socio-demografických skupin, vrstev či tříd. Společný zájem není vždy jen to, co se hodí do krámu mně. A vyslechnout je třeba i opačnou stranu.

A jeden závěr jako příspěvek do diskuse o ČT a médiích vůbec. Objasňování zájmového jádra v pozadí půtek politických subjektů (včetně třeba Impulsu 99 či hnutí Děkujeme, odejděte!) je po vlastech českých– na rozdíl od přemíry ideologizujících floskulí - spíše žalostně málo. Kolem televize skutečně potřebujeme méně politikaření. Ale pro vpravdě politickou vyváženost ve zpravodajsko-publicistické rubrice - v popsaném smyslu – toho chybí ještě nemálo

Miloš Štěpánek