Chirurgický zákrok - a co dál
Právo 22. června 2000
Nucená správa IPB a její pondělní převzetí ČSOB byly - doufejme - jedním z posledních chirurgických zákroků, který našemu notně nemocnému bankovnictví vdechne naději na návrat zdraví. Byl to zákrok nepochybně velmi obtížný. Bravura, s jakou ho Česká národní banka a vláda provedly, zaslouží vysoké ocenění. Rozdíl proti zpackanému převzetí Agrobanky je skutečně propastný.
Operace IPB byla zákrokem jiného řádu. Proč? To se musíme vrátit do minulosti. V minulém režimu banky v pravém slova smyslu neexistovaly. Neexistovalo podnikání, tak nebylo třeba umět oceňovat podnikatelské záměry. Investice se přidělovaly na plánovací komisi, ne v bankách.
Na začátku transformace se tak ze státní banky "narodilo" několik velkých bank, které měly fungovat jako skutečné komerční banky, tj. měly financovat podnikatelské projekty. Mezi ně patřila i IPB. Tyto banky stály před obrovsky obtížným úkolem: v prostředí, kde nikdo neměl podnikatelskou minulost a kde se drasticky měnily ceny, směnné kursy, orientace trhu, vlastnická práva atd., měly umět oceňovat podnikatelské projekty. Musely si přitom zařizovat sítě poboček, informační systémy, vychovávat personál a mnoho dalších věcí.
Je tedy zřejmé, že bankovnictví nemohlo obdobím transformace proplout bez ztráty květinky. Velmi by pomohlo, kdyby se na počátku transformace stát rozhodl banky privatizovat - vlastník, tedy zahraniční banka, by podstatně urychlila proces učení. To se však nestalo: veřejnost vnímala vstup cizího kapitálu, zejména do bank, velmi nelibě, a téměř všichni politici jí vyšli vstříc. Klaus a spol. pro to měli dobré důvody: věděli, že by soukromé banky nedonutili k politicky motivovaným privatizacím.
Důležité je tedy mít na paměti, že problémy bank nezpůsobilo jenom "tunelování", i když poskytování úvěrů bylo na počátku transformace tou nejvýnosnější živností. Banky se však vyvíjely velmi odlišně. Česká spořitelna a Komerční banka zobaly vládě z ruky. ČSOB a Živnobanka si udržely nezávislost. IPB budovala "říši".
Stát ztratil kontrolu nad IPB už v roce 1993 typickou "divokou privatizací". Trik, který k tomu byl použit, je klasický: IPB navýšila základní jmění a Fond národního majetku se na tom nepodílel. Nikdo dosud nedokázal vysvětlit, proč. V tisku se rojily dohady, že oficiální spoluvlastníci IPB (např. Charouz holding) jsou ve skutečnosti ovládáni nebo jednají ve shodě s managementem banky, který kontroluje až 49 procent jejích akcií.
Proč se to už asi nedovíme? Jak se kulantně říká, IPB spolupracovala s ODS ke všeobecné spokojenosti. Dodejme, nejen s ODS. Právě proto, že IPB měla (mimo jiné) úzké vazby na obě hlavní politické strany, byla mimořádně vážným problémem. Je dobré si připomenout, že původní plán ministra Grégra spočíval v nalití 60 miliard do bank - a ten plán byl vehementně prosazován IPB. S ředitelem Tesařem konzultoval Miloš Zeman finanční otázky už jako premiér.
IPB se "privatizovala" dávno předtím, než stát prodával svůj menšinový podíl japonské Nomuře. Nikdo jiný o banku s tak málo průhlednou vlastnickou strukturou nestál. To je samozřejmě odpovědnost Václava Klause. Mečiar na Slovensku anonymní vlastnictví bank nepřipustil.
IPB však nebyla "jenom" bankou. Budovala finanční impérium, do kterého patřily specializované banky, pojišťovna, penzijní fond, ale zejména řada podniků spravovaných fondy IPB a také média. Právě zacházení s aktivy podniků vlastněných IPB bude jednou námětem románů o počátcích "budování kapitalismu" v Čechách.
Doslova hysterickou reakci, jakou na nucenou správu a následný prodej reagovala ODS, si lze lehce vysvětlit. ODS přichází o mocenskou bázi, která je pro ni téměř nenahraditelná. Pochybuji, že problémem je minulost. Kdyby management IPB začal mluvit, položilo by to celou politickou scénu. Na tom bude malý zájem. Ale v šanci ovlivňovat budoucnost přichází ODS o mnohem víc než ČSSD.
Pro nás, voliče, je rozbití impéria modrého lva tou nejlepší zprávou v posledních letech. Konečně přestaneme být IPB-land, jak se o nás psalo v zahraničním tisku.
