V pravé poledne s Antonínem Zelenkou: horror vacui

Probíhají intenzivní, ale dosud nepříliš úspěšné pokusy odbanalizovat hlavní diskusní pořad České televize

Jan Čulík

Pořad V pravé poledne s Antonínem Zelenkou, který se vysílal v neděli 2. července, byl dobrým příkladem intenzivního úsilí, které zřejmě za scénou vyvíjí Jiří Hodač, proměnit dosud nepříliš strukturovanou hodinovou diskusi, která občas propadala v bezbřehé žvanění, v něco konkrétnějšího, strukturovanějšího, nosnějšího a objevnějšího. Dosud se nedá říci, že by úsilí o zlepšování pořadu V pravé poledne přineslo konkrétnější výsledky, protože, jak se zdá, nejsou reformy napřeny správným směrem.

Pracovníci České televize zřejmě vědí, že největším problémem V pravého poledne byla právě jeho nestrukturovanost a hrozba úpadku do dlouhých, banálních slovních produkcí. Proto se pokusili proti tomu zasáhnout různými formálními prostředky.

Jedním z nich je rozdělení hodinového diskusního pořadu na programy v podstatě dva, na dvě diskuse s dvěma různými tématy a s dvěma skupinami se zcela odlišnými hosty. Druhým prostředkem je omezení počtu účastníků na tři osoby plus moderátor. Třetím je úzkostlivá snaha zamezit žvanění účastníků debaty různými zpravodajskými vstupy a dalšími "atrakcemi".

Nemoc slovenského prezidenta a informovanost veřejnosti

Prvním tématem včerejšího Pravého poledne byla debata o vážném onemocnění slovenského prezidenta Schustera a o tom, do jaké míry má veřejnost mít právo být informována o zdravotní situaci svého vedoucího představitele, jehož náhlá nemoc může ohrozit stabilitu státu.

Tato první diskuse pořadu V pravé poledne byla slabá. Důvodem byla nízká kvalita pozvaných hostů, stejně jako nepřipravenost moderátora.

Základním principem, na němž musí být kvalitní televizní diskusní pořad založen, je jeho příprava. Jak by Jiří Hodač snad měl vědět z BBC, každý pořad je jen natolik kvalitní, jak kvalitní má researchové zázemí. V závěrečných titulcích pořadu V  pravé poledne byly uvedeny jen dvě osoby, které pořad údajně připravily: moderátor Antonín Zelenka a jakási dáma. Pokud je to skutečně pravda, že pořad připravovali jen dva lidé, je to skandál. Jiří Hodač musí vytvořit pořadu V pravé poledne kvalitní researchové zázemí pěti až deseti lidí, kteří budou schopni na tématu pro pořad předem intenzivně pracovat. Nastudují si veškeré aspekty k dané problematice, moderátora - který se samozřejmě musí na vysílání připravovat v součinnosti s nimi - budou podrobně instruovat a tento výrobní štáb musí být při živém vysílání s moderátorem z režie propojen sluchátkem a mikrofonním linkem. Znovu opakuji snad už banální věc: moderátor musí o dané problematice vědět alespoň tolik jako pozvaní hosté, ne-li víc, a nemůže chabě pár všeobecnými slovy do větru "jaksi zkoušet zahájit diskusi". Znamená to, že otázky, které ve studiu bude přítomným předkládat moderátor, jsou produktem nikoliv jen jeho individuální práce, ale práce celého výzkumného týmu i jeho šéfa, který se na tvorbě živého vysílání musí spolupodílet z režie.

Zdá se, že moderátor Pravého poledne komunikační spojení na režii prostě nemá: že jakmile zasedne před kamerou, je sám. Toto podezření potvrzuje i skutečnost, že pozoruhodně neprofesionálním způsobem vstupuje před kamery během debaty jakási asistentka, která moderátorovi přináší zřejmě telefonní dotazy posluchačů. Působí to amatérsky a rušivě.

Dotazy posluchačů by měla moderátorovi právě komunikovat režie prostřednictvím bezdrátového spojení se sluchátkem, anebo pokud má moderátor potřebu mít otázky před sebou písemnou formou, jistě se mohou objevit na obrazovce počítače, který by měl být moderátor zabudovaný do stolu či pultu, od něhož vysílá.

Antonín Zelenka působí ve studiu korektně. Formálně je jeho zjev i vystupování uspokojivé. Problém je, že je to všechno pouze forma. Pořad V pravé poledne je stále nesmírně vzdálen skutečně profesionální televizní diskusi.

Je to v důsledku dvou hlavních chyb. Zaprvé, Zelenkovy otázky jsou nepromyšlené, neobjevné, povrchní a nekonkrétní. Zdají se málo strukturované. Je to právě zřejmě neexistencí inteligentního a zvídavého výzkumného týmu. Je to bezmocný pokus "nějak" diskusi vést. Jak na to poukazuje Tomáš Pecina na  jiném místě těchto BL, moderátor v pořadu předstírá, že myslí. Některé otázky byly banální, jiné bohužel až trapně nepromyšlené: "Jak může medicína přes hlavu státu ovlivnit život státu a případně ohrozit demokracii?" zněla závěrečná otázka první debaty Pravého poledne. S  prominutím, to je pitomost: na to se nedá reagovat v podstatě nijak. Přítomný Ladislav Špaček Antonína Zelenku právem utřel: "Medicína nerozhoduje o vývoji demokracie." Druhým Zelenkovým nedostatkem je to, že jeho otázky jsou většinou zřejmě předem připravené a moderátor není schopen ústrojně rozvíjet diskusi doplňovacími otázkami, začne-li účastník debaty mluvit zajímavě.

Debata o tom, jak reagovat na náhlou nemoc hlavy státu a jak v těchto případech informovat veřejnost, byla slabá z několika důvodů. Zaprvé, téma bylo nesprávně vybráno. Není velmi důležité a jen s velkými obtížemi by bylo nosné pro diskusi na celou půlhodinu. Televizní pracovníci, kteří tuto debatu připravovali, to zřejmě podvědomě tušili, a tak debatu vlastně dál rozmělnili a neutralizovali různými "atrakcemi" - telefonátem z Innsbrucku, jak je vlastně na tom nyní slovenský prezident, dosti mlhavým telefonátem z Bratislavy a značně konvenčními reportážemi o tom, jak se starají o zdraví prezidenta a jak informují veřejnost při onemocnění hlav státu ve Francii a v Polsku (zajímavé je, že ze Spojených států či ze Švédska, tedy snad z nejotevřenějších demokracií, ČT informace neměla). Tím se řeč dostala značně daleko od původního tématu, které stejně nebylo moc pořádně probráno.

Zadruhé, skoro všichni tři pozvaní hosté byli k ničemu. Komentátor slovenské Svobodné Evropy Petr Gabal za celou půlhodinu promluvil snad jen dvakrát třikrát a jinak pořád mlčel. Skutečně děsná byla paní Haškovcová, odbornice na lékařskou etiku, která skoro celou půlhodinu zaplňovala diskusi valnou měrou banalitami. Adjektivum, které se mi vybavovalo v mysli při sledování vývodů této dámy bylo - cringeworthy - do češtiny je to z angličtiny těžko přeložitelné slovo, snad jen obyčejnějším výrazem trapnost nad trapnost. Česká televize by si měla opravdu dávat pozor, aby její pořady nepůsobily díky účastníkům trapně.

Zajímavé, jak silně paní Haškovcová hájila establishment a statut quo. Na nepříliš promyšlené otázky moderátora ve smyslu "Tak jakou vlastně povinnost mají státní orgány a lékařské instituce informovat veřejnost o nemoci čelného politika" reagovala hlavně tím, že doktoři nejsou mediální profesionálové, neměli by s médii vůbec mluvit a každá nemocnice by měla mít za tímto účelem tiskového mluvčího! A pak šlo taky paní Haškovcové o tituly: protestovala, že ČT nazvala rakouského chirurga Bodnera "univerzitním profesorem", když i český chirurg Pafko má takový titul. Jedním slovem, prkotiny.

Příjemně překvapil profesionalitou hradní mluvčí Ladislav Špaček (v celkové diskusní bídě to ale zase nebylo tak těžké) - alespoň záslužně poukázal na to, že politik, který je veřejnou osobností, musí počítat s určitou mírou omezení vlastního soukromí. Haškovcová to vůbec nevyjádřila tak jasně a když se o tom nakonec zmínila, dávala na stejnou rovinu herce i politika! Obávám se, že zdravotní stav nějakého herce na rozdíl od politika nemá naprosto nic společného s veřejným zájmem. Paní Haškovcová také znovu šířila v ČR značně akceptovanou falešnou informaci, že jaksi spolehlivé a objektivní informace mají povinnost šířit pouze veřejnoprávní média, kdežto ostatní "komerční" média (parafrázuji po paměti) si mohou lhát jak chtějí - na ta žádné nároky na jejich integritu nejsou.

Opakuji tedy: První část pořadu V pravé poledne byla velmi slabá, i když bylo znát intenzivní úsilí tvůrců pořadu čelit případnému verbálnímu průjmu konvenčních výroků od účastníků různými vedlejšími triky. Potíž je, že toto úsilí rozbilo už tak velmi chatrnou tematickou strukturu této první části pořadu V pravé poledne. Od otázky etičnosti pronikání médií do soukromí prezidentů se diskuse brzo dostala velmi daleko - až ke stavu slovenského zdravotnictví. Ani tady však nebylo nic objevného: řeč sklouzávala po konvenčních banalitách. Nepřipraven byl moderátor, nepřipraveni byli účastníci diskuse a v podstatě nepřipraveni byli i reportéři. (Na moderátorovu otázku reportérovi na Slovensku, jak je to tedy vlastně se slovenským zdravotnictvím, neřekl reportér v Bratislavě skoro vůbec nic konkrétního.)

Na velmi zajímavou otázku,do jaké míry se na vážném onemocnění prezidenta Schustera mohl podílet nynější výskyt tzv. "superbugs" v nemocnicích, bakterií, které se v nemocničním prostředí staly odolné vůči antibiotikům, se nedostalo - nikdo ji nevznesl. Stejně tak nikdo nerozvinul jiné zajímavé téma, o němž se krátce zmínila paní Haškovcová - že totiž v zavedenějších demokraciích mívají sdělovací prostředky reportéry, kteří se systematicky věnují jednomu společenskému či vědnímu oboru a jsou s jeho problematikou profesionálně obeznámeni.

Nikdo se ani nezeptal, kdo vlastně léčení Václava Havla či prezidenta Schustera v Rakousku platil, a jestli by měl na obdobné léčení v zahraničí měl nárok i řadový občan a kde je hranice důležitosti občana, jemuž má být ještě poskytována kvalitní zahraniční zdravotní péče a kterému občanu už ne.

Diskuse o zavádění víz proti Ukrajině a Rusku a debata o stavu české ekonomiky

Druhá část pořadu V pravé poledne byla podstatně profesionálnější a živější. Moderátor byl sice stejně špatně připraven jako při první půlce pořadu, ale organizátoři měli tentokrát šťastnou ruku a byli schopni pozvat do studia lidi k dané problematice informované, kteří promluvili konkrétně a inteligentně a nežvanili. Pozvanými do studia byli Miroslav Ransdorf z komunistické strany, Jiří Schwarz z Liberálního institutu a Jan Mládek, náměstek ministra financí nynější sociálnědemokratické vlády.

Ransdorf i Schwarz shodně odsoudili zavedení víz proti Ukrajině, Jiří Schwartz velmi výmluvným a přesvědčivým extempore o tom, jak lidé z Ukrajiny musejí dva dny vlakem cestovat do Moskvy k podání žádosti o české vízum a jak se při tom stávají obětí mafií. I Ransdorf přesvědčivě konstatoval, že zavádění víz proti Ukrajině vytvoří v některých ohledech potíže českému hospodářství. Jan Mládek s oběma debatéry v podstatě souhlasil, ale uvedl, že se prý vláda zavedením víz víceméně podrobila požadavkům Evropské unie. Otázka ovšem je, zda opravdu musela - moderátor se na to nezeptal.

Ransdorf předvedl překvapivě kvalifikovanou informovanost ohledně ekonomických otázek (jestlipak je to v tradici komunistů, že všude házejí statistikami) a byl schopen dobře v diskusi doplňovat Mládka i Schwarze. Překvapivě se také všichni účastníci (včetně přítomného komunisty) shodli na nutnosti otevření České republiky mezinárodnímu kapitálu - Mládek konstatoval, že éra "národního kapitalismu" z první poloviny devadesátých let v ČR už skončila, neboť "národní kapitalisté" už zkrachovali. V souvislosti s Velkou Británii řekl Ransdorf jednu velkou hloupost: deregulace podniků veřejných služeb a telekomunikací tam prý vedla ke zhoršení těchto služeb. To je naprostý nesmysl: naopak tam deregulace vedla k tomu, že jsou v Británii jedny z nejkvalitnějších a nejlevnějších telekomunikačních služeb po celém světě: soukromé firmy v důsledku deregulace zadrátovaly celou zemi prostřednictvím obrovských investic optickými kabely. Tyto investice byly vyšší než v devatenáctém století investice do výstavby celé britské železniční sítě. I deregulace prodeje plynu a  elektřiny vedly k podstatnému snížení spotřebitelských cen.

Antonín Zelenka nedovedl v této kvalifikované diskusi držet s účastníky krok. Ani zde nebyl schopen rozvíjet zajímavě linii argumentu, kterou nastolili účastníci - moderátor má přerušovat účastníka debaty, když žvaní, nikoliv však, když říká něco opravdu zajímavého. V tom případě má jeho linii argumentu podpořit a posléze doplnit dalšími podnětnými otázkami. Moderátor je přece facilitator: jeho úkolem je ulehčovat komunikaci nových myšlenek a odstraňovat z  diskuse vatu a prázdná místa. Vyskytne-li se tedy nová myšlenka, moderátor ji musí podpořit, nikoliv přerušit, aby dal najevo, že je ve studiu pánem.