Diskuse nebo týrání televizního diváka?
K nedělnímu diskusnímu pořadu V pravé poledne
Čtvrté vystoupení Antonína Zelenky potvrdilo, že přes zjevnou snahu o inovaci zůstávají základní chyby pořadu V pravé poledne (VPP) stále stejné.
Hodačův tým ignoruje dvě základní pravidla přípravy diskusních pořadů, totiž:
1. Přípravu na téma diskuse nelze nahradit improvizací
2. Od politika lze očekávat pouze politickou, ne odbornou (objektivní) oponenturu.
Antonín Zelenka opět nebyl připraven, a navíc, jak se postupně ukazuje, není schopen pružně reagovat a zasahovat s potřebnou citlivostí do proudu debaty. Jeho projev je příliš upovídaný, "kantorský" a v některých místech působí až dojmem jisté úlisnosti.
Moderátor musí být, je-li toho třeba, rázný a autoritativní, a této schopnosti se Zelenkovi kriticky nedostává. Místo toho, aby svou inteligencí a rozhledem dával diskusi řád a udržoval její úroveň (což se občas daří např. Antonínu Přidalovi), nový moderátor VPP upadá stále víc do vleku svých hostí. To samozřejmě souvisí s nedostatky v přípravě: jen dobře informovaný a připravený moderátor si může dovolit být ostřejší, protože jinak ho diskutující právem ukřičí (živě si dokážu představit, jak bych dopadl, kdybych např. při interview s ředitelem televize své téma "neuměl").
Debaty s politiky o politicích jsou morem české (i slovenské) televize. Politik má své vlastní cíle a zdaleka ne vždy bude v debatě prezentovat nestranná stanoviska. Diktum všestrannosti zjednodušila televize na všestrannost politickou, a to je zásadní chyba: život ve společnosti se neodehrává v poměru poslaneckých mandátů a Parlament není jediným místem, kde se dějí zajímavé a důležité věci.
Umím si představit celou řadu zajímavých a zároveň velmi aktuálních témat pro hodinovou nedělní debatu: "rozluštění" lidského genomu, možnost výskytu kapalné vody na Marsu, mistrovství Evropy ve fotbale a sport vůbec jako fenomén moderní doby (davová psychóza, nacionalismus, reklama...), historie a tradice sokolského hnutí atd. Pro Českou televizi je ovšem, jak se zdá, jediným legitimním námětem to, co měla v předchozím týdnu na programu vláda, sněmovna nebo Senát.
Proti politikovi - když už ČT na jeho přítomnosti trvá -
musí usednout renomovaný novinář, který svou osobní integritu nikdy nezpochybnil (ani služebností v době totality, ani stranickými postoji v pozdější době), a jeho dialog s politikem musí být veden s maximální otevřeností. Právě této otevřenosti nelze nikdy u debaty dvou politiků dosáhnout: strany často mívají společné kostlivce ve skříních (ukázala to např. kauza financování ODS nebo v poslední době krize v IPB) a především, politik-straník, na rozdíl od novináře, nemá ex definitio snahu (a ani povinnost) prezentovat nestranný názor.
To, co představitelům vlády i opozice poskytuje Česká televize, není kritická oponentura, ale propagandistický servis, skrývaný pod rouškou odborné debaty.
Velmi důležitým aspektem mediálně prezentovaného dialogu, lhostejno zda v diskusním pořadu nebo při novinovém interview, tedy v situaci "jeden na jednoho", je požadavek zodpověditelnosti pokládaných dotazů. V praxi VPP se velmi často stává, že moderátorova otázka tuto podmínku nesplňuje, ale host, aby nezpůsobil trapnou situaci, se přesto o odpověď pokusí, a v závislosti na svém naturelu a situaci buď přejde k tématu, které je mu příjemnější, nebo začne špatně položenou otázku rozvíjet a případnou banalitu tak ještě povýší.
Chyb při pokládání otázek však bylo v pořadu VPP mnohem víc. Z první části vyjímám:
1. "Jste si vědomi přece jenom nějakých nedostatků, pane Špačku?" To je stejné, jako ptát se politika, kde jsou slabiny jeho volebního programu. Novinář nesmí po nikom chtít, aby se sám vůči sobě choval jako nestranný pozorovatel; budou-li kdy Britské listy dělat rozhovor s Antonínem Zelenkou, také se ho přirozeně nezeptají, v čem vidí své hlavní nedostatky!
2. "Paní profesorko, jak byste reagovala na slova, která nám sdělil pan Špaček?" Takový dotaz, jímž moderátor dovoluje hostovi hovořit prakticky o čemkoli, nesvědčí o dobré přípravě na téma. Otázky, zejména ty úvodní, musejí být složité a dobře strukturované, odpovídající hostově postavení a odbornosti. K pouhému předání slova (a raději pouhým gestem než mluveným vstupem moderátora) může dojít až v době, kdy je diskuse v plném proudu.
3. "Jak jste byli spokojeni s médii, pane Špačku?" To byla, s odpuštěním, nejpitomější otázka celého pořadu. Ladislav Špaček je státní úředník, jehož úkolem je informovat - prostřednictvím sdělovacích prostředků - o činnosti prezidenta a prezidentské kanceláře, a nepřísluší mu ani v nejmenším hodnotit, jak média pojala to či ono téma, podobně jako návštěvníci hodnotí (a vybírají si) restaurace, ne restauratéři hosty.
4. "Pane Šponare, můžete nám říci, jaké klima vládne v Bratislavě, do jaké míry se diskutuje např. nástup nebo možnost nástupu Vladimíra Mečiara, do jaké míry jsou znepokojeni občané, novináři, politici?" Novinář by se měl snažit o nezaujatost, a nepřísluší mu takto bez bližší analýzy známkovat představitele sousední země, notabene když s tím téma debaty souvisí jen okrajově. HZDS má stabilní podporu cca. 30 % slovenských voličů, a ti nemají přece proč být znepokojeni možností, že by se na Slovensku konaly předčasné prezidentské volby nebo že by je vyhrál předseda Hnutí. Antonín Zelenka zde trestuhodně vypadl z role nestranného komentátora dění a projevil své sympatie způsobem, které velmi snížily jeho novinářskou důvěryhodnost.
5. "Mohou lidé vůbec věřit, jak se postarají lékaři o ně, když takováto úroveň se projevila při péči o prezidenta?" Otázka správná, nicméně řečnická. Při rozhovoru se zahraničním zpravodajem je třeba vyžadovat objektivní fakta, ne spekulace nebo emocemi zatížené výroky. Správná formulace by mohla být např. "Je úroveň slovenského zdravotnictví skutečně tak nízká, jak se jeví podle... atd." (samozřejmým předpokladem ale je, že Šponar - nemá-li zajímavou osobní zkušenost - nebude mluvit o svých dojmech, ale např. o tom, co si v posledních měsících o slovenském zdravotnictví přečetl v místním tisku).
6. "Jak může medicína ovlivnit přes starost o hlavu státu osud národa, osud země, případně ohrozit demokracii?" Aneb koncentrát novinářské tuposti, ignorantství a špatně předstírané snahy o myšlení v jedné větě.
Na závěr jsem si nechal perličku, kterou považuji pro celý pořad i pro momentální možnosti Jiřího Hodače a jeho týmu za velmi ilustrativní: v době, kdy komentář hovořil o zdravotních komplikacích polského prezidenta, v archívní sekvenci probíhal dlouhý záběr na gynekologický stůl...
