Do voleb je daleko!
PSP ČR (podle očekávání) přehlasovala veto prezidenta Václava Havla a znovu
schválila novelu volebního zákona, která má zdůrazněním většinových prvků ve volebním systému posílit roli velkých stran. Novelu, kterou prosazují ODS a ČSSD, podpořilo 124 ze 129 přítomných poslanců. Poslanci KDU-ČSL, US a KSČM svůj nesouhlas s předlohou vyjádřili neúčastí na hlasování.
Zástupci menších parlamentních stran tuto legislativní úpravu pokládají za účelovou změnu, a uvažují , že se kvůli ní obrátí na Ústavní soud. Pouze se na obrazovkách TV (veřejnoprávní i soukromých) poněkud komicky dohadují, kdo dá komu přednost - "čtyřkoalice" panu prezidentovi, pan prezident poslancům. Velmi "žhavou" se může také v této souvislosti
stát nejen deklarovaná ale i podpisy stvrzená podpora komunistů. Kdo na ni přistoupí - "čtyřkoalice" , prezident ?
Václav Klaus a Miloš Zeman se předbíhají v ujišťování, že požadavek změnit volební zákon byl a je velmi racionální. Zatím si ale popis svého "racionálna" schovávají více méně pro sebe.
Nicméně jeden fakt je obecně známý.
Koalice, které u nás vládly, "sebepohlcovaly" snahy po zviditelnění ("silácká prohlášení ve "formátu VETA - a já si dupnu nožkou..." jejichž příklady denně přinášela média jak ze strany např. J.Luxe nebo J.Kalvody, tak i posléze M.Žantovského...a dalších (!) mnohdy zcela zmrazila vládní jednání. Doslova a do písmene vedla k permanentnímu stavu "bouře ve sklenici vody" na české politické scéně, bez konkrétních příkladů ztroskotání.
Faktické vyloučení KSČM z politického života přitom ve svých důsledcích zablokovávalo vytváření jakýchkoliv možných politických koalic (a mnohdy i "tichých spojenectví"...). V PSP ČR a následně i k údivu řady volebních expertů v Senátu, kde to podle úvah mnohých většinový systém téměř vylučoval, ale již téměř 11 let vyvíjí svou činnost "extremistická strana".
A boj o získání jejích "extremistických" voličů promýšlí téměř jako šachovou partii každý volební subjekt české politické scény.
A jedna nelogičnost na závěr.
Plných 10 let, z nejrůznějších politických diskusních pořadů TV či rozhlasu, jsme slýchávali odsudky toho, jak ta či ona strana hlasuje v Parlamentu s komunisty - "štítivost takového jednání" poznali na své kůži po kritice svých oponentů mnozí demokratičtí předáci "zleva i zprava". Dnes možná pomohou malým stranám, které je odsuzovaly "nejštítivěji" i "nejrozčileněji" změnit u Ústavního soudu volební zákon.
Odpor k existenci 2-3 silných politických stran, ale vlastně nemá kořeny v historii.
Zavedení prvků, které posilují vítěze voleb, může být žádoucí, pokud se chceme vyvarovat např. takového politického zklamání, které kdysi popsal, i charakterizoval, ve dnech únorové krize 1948 velice přesně prezident E.Beneš.
Podívejme se podrobněji na rétoriku odpůrců nového volebního zákona:
- Volební zákon schválený Sněmovnou značně překračuje podle "malých stran" meze nejen politické kultury, ale obecné slušnosti.
- Podle nich jde o "zákeřně vypočítaný direkt politickým soupeřům".
Nějak neberou do úvahy, že v boxu, jehož terminologii užívají existují i neméně nebezpečné údery...(!)
- Tvrzení premiéra Zemana, že zákon posiluje sebevědomí politických stran, je ve světle jeho cynické účelovosti, zejména podle expertů US a KDU-ČSL, výsměchem občanům.
"Neférovost" zákona spočívá, podle čtyřkoalice, ve třech ustanoveních:
- násobcích uzavírací klauzule pro koalice,
- změně financování stran,
- zvýšení dělitele při výpočtu mandátu.
- V politice aritmetika podle politologů US a KDU-ČSL či "hradu" často neplatí.
- Teze, že když jedna strana potřebuje 5 procent, pak dvě strany mají mít hranici 10 procent, podle jejich názoru nemůže obstát.
- Na základě této logiky se jako absurdní příklad uvádí polská volební akce Solidarita (AWS), na jejímž vzniku se podílelo 22 politických stran, a která by pak potřebovala ve volbách získat nemožných 110 procent hlasů.
- Na druhé straně se poměrně úspěšně zapomíná, že protipólem úvah by ale mohla být Dzurindova SDK, která porazila Mečiarovo HZDS - ale pravda, tam šlo o volební vítězství koalice pouze na jednou jedinou politickou stranou... .
- Změna financování postihuje strany také výrazně:
- příspěvek za hlas se snižuje z 90 Kč na 30 Kč, to je na pouhou jednu třetinu původní částky,
- na druhé straně příspěvek za poslance se zdvojnásobuje na milión Kč ročně.
Čtyřkoalice argumentuje následující "matematickou" konstrukcí:
- když by tedy koalice čtyř stran získala 19 % hlasů, tak by tedy z důvodu nepřekročení zákonem stanovené hranice neměla svého poslance,
- na druhé straně - když by 19 % získala jediná politická strana, mohlo by to teoreticky odpovídat zhruba 40 poslancům,
- koalice "čtyř stran" by ale takto přišla nejen o poslance, ale i o peníze za ně,
- eníze by si totiž pak rozdělily "jiné" strany,
(V tuto chvíli se ale tak trochu účelově zapomíná na to, že dokonce i zaslouženě (!), vždyť by ty ostatní strany měly na rozdíl od "čtyřkoalice" zvolené poslance...)
- tedy konkrétně koalice by za poslance nedostala ani korunu (ostatní strany by si rozdaly zhruba 40 miliónů Kč ročně navíc),
- za hlasy voličů by koalice dostala místo 102 milionů jen 34,
- za čtyřleté období by tedy přišla o 220 miliónů,
- soupeři by si polepšili o 160 miliónů.
(Zkrátka a dobře - na tomto konkrétním příkladu se ukazuje, že politika je přece jen především o penězích...!)
- Podle expertů "čtyřkoalice" jde údajně o snahu zardousit politické soupeře penězi.
- V následujících volbách by koalice byla u konce s dechem, na kampaň by prostě neměla finanční prostředky.
- Konečně dělitel, jímž se přidělují hlasy, je nastaven skoro likvidačně: dělitel a počet obvodů reálně posunuje hranice získání mandátu z pěti procent na víc než dvojnásobek.
- Pokud by se podle čtyřkoalice tato ustanovení, evidentně namířená ne na racionalizaci volebního systému, ale na likvidaci politických soupeřů, ze zákona vyškrtla, volební zákon by i tak zajistil stabilnější vlády.
-
V tomto bodu, i z hlediska jisté "nevyzkoušenosti" zmíněného ustanovení, mohou mít sice menší strany pravdu, na druhé straně to ale může vést k již poznané "politické vyrovnanosti", která se v období 1992-98 neosvědčila, a vedla k výměně pozic ČSSD a ODS.
Výše napsané argumenty ale neobsahují i několik významných pozitivních změn:
- O nominacích poslanců ve II. skrutiniu již nebudou rozhodovat součty zbytkových hlasů ze všech krajů, a především nebude docházet k přímému jmenování držitelů mandátu ze strany stranických sekretariátů... , které z Prahy dosadí své "aparátu milé" kandidáty do konkrétních krajů podle svého uvážení, třebaže tam např. vůbec nekandidovali...
- Kandidát, který v malém volebním kraji obdrží např. pátý nebo šestý absolutně nejvyšší počet hlasů ( při smůle, že kandidáti, kteří obdrželi ještě více hlasů, jsou ze stejné volební strany jako on !!!), bude na rozdíl od předcházejících voleb
fakticky zvolen, a nebude "přeskočen" prvním kandidátem strany, která např. "tak tak" překročila kvórum 5%, při výrazně nižším zisku absolutního počtu hlasů pro své kandidáty, ale na základě poměrného principu dostali někteří její kandidáti přednost.
- Strany budou muset obezřetněji, a na základě přesnějších demokratických pravidel nominovat své kandidáty ve volebních okrscích ( např. na nominačních konferencích atd.), méně časté bude "dosazení" leadra z centra (čti z Prahy!)
do příslušného kraje...
Úplně na závěr. Zatímco poměrný systém spíše zvýhodňoval stranické sekretariáty a jejich nominace, ale nebral ohled na skutečnou volební úspěšnost jednotlivých kandidátů, nabízí nový model úspěch kandidátům, kteří povedou svou kampaň zodpovědně a možná právě i jinak než jejich vlastní strana. A
může se stát, že přinese do našeho politického života i nové osobnosti, na které stále čekáme.
Poslanci, kteří si vytvořili ze svého mandátu desetiletý "živnostenský list", anebo z kolektivu své strany malé "s.r.o." se zajištěnou státní podporou máme podle původního volebního zákona již několik
...!
