Nekrolog za "V pravé poledne"
Miloš Štěpánek
Nejspíš zásahem potměšilého boha médií se v Lidových novinách dne 4. července 2000 sešly
a) zajímavý pohled na besedu V pravé poledne z poslední červnové neděle na téma IPB z pera Petra Příhody (Nový styl politické rozpravy?), který výstižně označil její styl (údajně náročnější na diváky) jako augurský, na rozdíl od populárnějšího a prý oblíbenějšího stylu šermířského,
b) a současně prakticky parte o skonu tohoto pořadu v dosavadní podobě, složení i místu ve vysílacím schématu, ohlášeném vedením ČT na poslední červencovou neděli.
Sláva! Konečně!! Ale pozor, nenechme se ukolébat! Jednak dvě komerční televize nás neděli co neděli krmí podobným politikářským gulášem. Jednak ČT slibuje od září "jiný diskusní pořad s novou strukturou i vysílacím časem", který bude nadále moderovat tajemně nadějný Antonín Zelenka. A zkušení Čechové odedávna vědí, že zdaleka ne všechny změny jsou k lepšímu.
Chléb se bude podle mne lámat na tom, zda se podaří vybudovat pořad skutečně diskusní. Dramaturgům, redaktorům a jiným televizním organizátorům a tvůrcům na pomoc zformuloval Petr Příhoda dosti přesně (i když se zaváháním, vyvolavším moje dva otazníky), jak má vypadat směřování rozpravy, která si bezelstně (?) vytkla naivní (?) cíl dospět k nějakému poznání. Ano! Opravdu zajímavé a přínosné mohou být jen debaty bezelstné (tedy podřízené zásadě padni komu padni). A co by to bylo za směšný tyátr, kdyby beseda si nevytkla za cíl dospět k nějakému poznání! To by šlo jedině o agitpropáckou "nalejvárnu".
Plodná (soukromně tomu říkám "rezultativní") beseda by měla mít (podle P. Příhody, jen s mírnou úpravou) tyto etapy: skutečnost (událost) - její poznávání - zachycení (myšlenkou, pojmem, slovem, větou) - sdělení druhému - porozumění a reagování atd. - společné pátrání po smyslu. Jedině takový sled má šanci dá vyvážený výsledek. Není nezytné dojít k jednomu závěru, ale alespoň vypreparovat stanoviska, která odpovídají rozložení názorů ve společnosti, podle skutečných politických zájmů reálných sociálně-demografických skupin, vrstev potažmo tříd.
Je to tak prosté a současně tak složité. Jde ovšem také o prostředí v ateliéru, množství, složení a kvalitu publika v něm, dramaturgii i režii, rozsah a možnosti rešeršního zázemí i znalosti, obratnost a charisma či šarm (je to nakonec z jednoho kořene) moderátora. V rozhodující míře jde o složení panelu (co do počtu i kvality).
Pokud nepřijmeme maximalistická měřítka, která každému umožňují (či ho dokonce nutí) prostě zlomit nad úrovní čehokoliv v Česku - a zejména v ČT - hůl, a pokud si volně vyložím meze publicistiky, dospívám k závěru, že řada moderátorů se s tímto teoretickým rámcovým scénářem dokáže vypořádat, i když třeba ne "bez ztráty hvězdičky". Ačkoli mnohé programy patrně všechny zákony a kánony televizní profese naplňují, vstávám občas od televizoru s dojmem, že jsem se o tom tikání světa něco nového dozvěděl. Abych se držel blízko typu talk-show", stává se mi to často po Netopýru či Z očí do očí Antonína. Přidala, Ještě jsem tu Terezy Brdečkové, Plovárně Marka Ebena nebo (pro mne překvapivě) po Prokopových Krásných ztrátách.
Při své neprofesionalitě se ještě jednou hlásím k tomu, že podobné uspokojení (že jsem zas "trochu chytřejší") u mne vyvolávala větší část nyní již ukončené řady Přísně veřejné! Jana Pokorného (u jehož osoby jsem příznivě ovlivněn jeho výkonem - spolu s Hoffmanem, někdy i Němečkem a Klusákovou - z Radiofóra a čtvrtečního poledního, rovněž rádiožurnálového O kom se mluví). Užil jsem obrat, že se ještě jednou hlásím ke svému mírnému uspokojení s Přísně veřejného, protože jsem tím již dříve vyvolal nelibost Jana Čulíka; a také tím, že jsem v programu V Pravé poledne Romana Proroka shledal jistý vývoj k lepšímu (viz).
I nadále zastávám názor, že V pravé poledne se (od sklonku roku 1999 a začátkem letošního) vydalo co do výběru protagonistů (váhavě) správnou cestou (viz kvarteto s bývalým ministrem zahraničních věcí J. Zielencem a režisérem J. Svobodou, se čtveřicí politických komentátorů, nebo bývalých studentských vůdců a řada pozdějších tématických sezení, kde byl vedle tři odborníků jeden politik spíše na tapetě a ne v roli komentátora). Tento obrat nastal paradoxně kolem právem skandalizovaného pořadu s prezidentem republiky, bez "oponentů" jen náznakově kritických. A spočíval v tom, že program přestal být výhradní kořiští politiků. Recidiva pak zlomila Prorokovi krk, ačkoliv asi rozhodování o složení panelu a jeho zajišťování patrně nebylo v jeho výhradní pravomoci a odpovědnosti.
Kvalita besedy (i podle Příhody) závisí na velkém množství okolností. A podle stařičkého, jinak nemoderního Hegela, všechno - naneštěstí - souvisí se vším, což umožňuje, že pravou příčinu problému lze dlouho zakrývat, či se ona sama skrývá. K dnešku však již bylo z nejrůznějších zdrojů (od A. J. Liehma přes Vladimíra Justa v Literárních novinách č.28 až po úvahu mé maličkosti citovanou ve vloženém odkazu) zcela neprůstřelně objasněno, že politik v roli komentátora je chucpe. Je to možná přímo ten příslovečný Archimedův pevný bod. Je sporné, zda zneužívání politiků v této roli škodí více médiím, nebo samotné politice. Kloním se spíše ke druhé alternativě, na které však větší část viny nesou média. Doufejme, že tato anomálie se již do České televize nevrátí. A že tento způsob politikářských exhibicí se začne v zápětí zdát poněkud podivným i televizím komerčním.
Miloš Štěpánek
5. 7. 2000
