Vanitas vanitatum aneb Kavčí hory uprostřed radostného putování z bláta do louže
Páteční událost, resignace ředitele zpravodajství Jiřího Hodače, bude mít v českých médiích patrně jen nevelký ohlas. Na rozdíl od Zdeňka Šámala nebyl J. Hodač součástí místní mediální lobby a také, což je neméně důležité, novináři podstatě sporu mezi ředitelem televize a jeho šéfem zpravodajství nerozumějí; Hodačův odchod je provázen jen "středně velkým" skandálem, utajenou koncepcí reformy zpravodajství, z níž je veřejnosti znám pouze kuriózní název obsahující řadu čtyř po sobě následujících genitivů, a tak nemají dost dobře o čem psát.
Jak Britské listy uvedly už krátce po Chmelíčkově nástupu do funkce, vytvoření nové funkce ředitele zpravodajství mělo původně jasný taktický záměr, totiž odstranit z televize málo schopného Zdeňka Šámala. Jakmile bylo cíle dosaženo, Jiří Hodač se - spolu se svou funkcí - stal přebytečným článkem a byl Chmelíčkovi, jak BL napsaly o něco později, pouze koulí na noze.
Hodač selhal jako manažer, protože své podřízené neuměl motivovat a nepovažoval za potřebné s nimi komunikovat. V tom má Dušan Chmelíček pravdu. Ředitel zpravodajství si navíc nevedl příliš dobře ani v prestižní kauze moderátora nedělní debaty: jeho "kůň", rozhlasový moderátor Zelenka, svými výkony určitě nedosáhl standardu, jaký měl jeho předchůdce Prorok v době svého moderátorského vrcholu v roce 1998, a přestože se Zelenka pořad od pořadu zlepšoval, nedokázal "Polednici" zachránit před potupným koncem.
Dušan Chmelíček ovšem udělal při Hodačově odchodu dvě velice vážné chyby, které ho ve svém důsledku mohou stát místo.
Za prvé bylo zásadní taktickou neuvážeností odcházejícího manažera veřejně kritizovat. Kdyby se ředitel omezil na stručné konstatování "Je to věc jeho osobního rozhodnutí" nebo jinou frázi, která se při takových příležitostech užívá, a věc dál nekomentoval, dosáhl by mnohem lepšího působení a minimálně by omezil škody, které Hodačovo prásknutí dveřmi televizi způsobilo (a zveřejní-li Jiří Hodač svou koncepci, možná ještě způsobí).
Druhou a zcela zásadní chybou bylo oznámení, že možná zruší Hodačovo místo, přestože jak ve svém projektu, tak v tajné zprávě o prvních měsících ve funkci (kterou Britské listy obdržely před časem již ze dvou nezávislých zdrojů a - nebude-li vystavena na stránkách ČT - zveřejní ji současně s jejím oficiálním odtajněním ve středu 16. 8.) hovoří o této pozici jako o nezbytné, takřka zásadní pro existenci České televize.
Další chybou, která může mít v této situaci kumulativní účinek, byla formulace v tajné zprávě, vinící Radu ČT z toho, že způsobila skluz v naplňování Chmelíčkova projektu, protože včas neschválila nový Kodex a Statut ČT. To je nesmysl samo o sobě (oba dokumenty jsou statutární a jejich relativní neaktuálnost dost dobře nemůže žádný takový skluz způsobit), a hlavně, ředitel Radě nikdy žádné dokumenty ke schválení nepředložil.
To je samozřejmě prvotřídní faux pas a Rada, nechce-li demonstrovat, že si na sobě klidně nechá štípat dříví, ředitele za takový podraz krýt nemůže.
Co se stane dál, záleží teď zejména na síle politického krytí, jež si D. Chmelíček vytvořil.
Není tajemstvím, že tato Rada je ve svém rozhodování plně podřízena stranickým sekretariátům - že je Radou ne snad "na baterky", ale určitě "na telefon": stačí dva telefonáty správné osoby správném radnímu, jednomu za ODS, druhému za sociální demokracii, a Rada odhlasuje, že tráva je červená.
Dokáže-li však ředitel, který svou taktickou nevyzrálostí už přivodil své instituci nejednu prekérní situaci a blamáž, přesvědčit o své užitečnosti v nejvyšších patrech politické hierarchie, to je otázka, na kterou zatím neznáme odpověď. Chmelíčkův osud je již možná v tuto chvíli zpečetěn, možná je naopak rozhodnuto, že Rada ředitele nesmí odvolat až do konce jeho funkčního období, aby se tak co nejvíc urychlila privatizace lukrativního veřejnoprávního média, pokud možno ještě do roku 2002, v podmínkách opozičně-smluvní demokracie.
Jak na tom ředitel je doopravdy, se dozvíme z cenzurovaného zápisu z jednání Rady v úterý 15. 8.: budou-li tam formulace jako "nepřesvědčil" (o důvodech zrušení Hodačova místa) nebo "neuspokojivá" (sitauce ve zpravodajství), Chmelíčkova kariéra vstoupila do svých posledních měsíců a dále budeme pouze svědky pomalého procesu jeho odvolávání, jaký jsme v případě jeho předchůdce zažili vloni na podzim (tehdy trvalo Puchalského bolestné umírání celé čtyři měsíce). Bude-li se zápis naopak hemžit "pochopeními", "složitostmi" a "náhradními termíny", bude to umíráček pro celou Českou televizi, minimálně v její současné podobě afirmativní, avšak relativně nezávislé instituce. Její skon však bude podstatně delší.
