Demokracie versus moc

Je správné, že Blair nechce ustoupit demonstrantům, ale musí otevřít debatu, argumentoval ve čtvrtek 14. září v deníku Guardian komentátor Hugo Young.

Před čtyřmi měsíci pařily ulice jiným lidem. Na Prvního máje se konaly hromadné ekologické protesty. Aktivisté v Londýně rozkopali Parliament Square, a nanosili na silnici drny trávy, aby zabránili ježdění automobilů. Podstatou jejich protestů byl odpor vůči automobilismu i velkým ropným společnostem. Tito aktivisté se sdružili v důsledku kampaní proti stavbě dálničních objezdů kolem Newbury a dalších měst, jsou britskou součástí globálních protestů proti důsledkům globalizace. Tito aktivisté byli v Seattle, teď se proti nim útočí v Austrálii, brzo pojedou do Prahy na svou další akci proti světovému obchodu. Zastávají své názory vášnivě a jsou hluboce přesvědčeni, že mají pravdu. Především ztratili víru v parlamentní demokracii.

Kampaň proti cenám benzínu je motivována stejně intenzivním hněvem a odráží obdobné zoufalství. Přímá akce, argumentují její stoupenci, to je jediné, co funguje. Ale účel těchto protestů je úplně jiný. Demonstranti, kteří zablokovali rafinérie, jsou vášnivě pro nákladní automobilovou dopravu a pro automobily. Nedovedli by si představit svět bez hospodářského růstu. Chtějí více benzínu, chtějí víc jezdit autem, chtějí dále rozvíjet jedinou ekonomiku, jaké oni a většina z nás rozumějí. Jejich hrubý protest proti obrovské moci, která stojí proti nim - OPEC, velké ropné společnosti, britské ministerstvo financí - je jediný způsob, jak si myslí, že mohou veřejně vyjádřit svou frustraci, že pro ně není možno věnovat se svým cílům. Útočí na vládu jako na svého nejbližšího nepřítele. Také se vzdali jakékoliv naděje, co se týče debaty v parlamentu a starých metod nepřímé demokracie.

Tyto zrcadlové obrazy - jak přesně opačné jsou názory obou druhů demonstrantů, jak intenzívně jsou zastávány obojí opačné názory - jsou učebnicovou obhajobou systému, nad nímž aktivisté z obou těchto táborů zlomili hůl. Oba tábory spolu nevyjednávají, nevstupují navzájem do debaty. Oba tábory těchto aktivistů existují ve svém vlastním světě. Jsou rozhodnuti ho vnutit nudným starým demokratům. Místem, kde by se měla odehrávat diskuse, je parlament. Jediným místem, kde je možno vyjednávání dosáhnout určitého prakticky uplatnitelného kompromisu mezi těmito dvěma extrémními názory, jsou výbory volené vlády. To dělají vlády. A vlády nemají jinou volbu než tento systém hájit.

Do určité míry je v tomto ohledu Blair úspěšný. Prvomájové demonstrace neměly žádný viditelný dopad na vládní politiku. Nic se nezměnilo. Jediným důsledkem, bylo to, že londýnské Sady lesy zahradnictví, nebo jak se to jmenuje, jaksi dosud neopravily demonstranty rozkopané travnaté plochy. Turistické centrum britské demokracie zůstává - a možná je to symbolické - pustinou.

Ropné barikády se také rozloží. Protestujícím aktivistům totiž chybí základní vlastnosti, jejichž prostřednictvím by mohli vnutit společnosti svou vůli. I když způsobují mobilní telefony, že se zdá, že jsou demonstranti lépe organizovaní, než jak tomu je ve skutečnosti, nemají žádného vůdce. Neexistuje žádný předvoj revoluce. Farmáři a závozníci získávají protestními akcemi určité zkušenosti, ale žádné leninské jádro, které je tak důležité, aby akce tvrdohlavě vydržela proti všem, zřejmě neexistuje.

A kromě toho, cíl protestů není zaostřený. Jedním důvodem, proč byly protesty proti volební "dani z hlavy" neobyčejně úspěšné, bylo to, že její účel byl jednoduchý. Kritické množství explozivní energie veřejnosti se soustředilo do úsilí změnit jeden zákon. Málo lidí nesouhlasilo s argumentem, že je existující zákon nespravedlivý. Bylo možno okupovat ulice, aniž by to příliš ohrožovalo normální život. Kampaň proti zákonu o dani "z hlavy" mohla víceméně tvrdit, že hovoří za většinu národa.

Protest proti cenám ropy je složitější a jeho zázemí je daleko víc matoucí. Žádný objektivní pozorovatel nemůže tvrdit, že vláda nese plnou měrou, či velkou měrou, odpovědnost. Zoufalí farmáři a závozníci prostě jen vztekle útočí, na koho mohou. Přirozeně, zeptají-li se instituce pro průzkum veřejného mínění, jestli chtějí, aby cena benzínu poklesla, 90 procent lidí řekne že ano. Jenže tyto sympatie by nepřetrvaly, kdyby došlo ke kolapsu základních, životně důležitých služeb a vinu za to by nesly velké ropné společnosti nebo sobecký zájem malých závoznických firem. Ani není možné spolehnou se na údajnou podporu veřejnosti po dobu delší než několik dní. Pořád totiž hrozí nebezpečí, že se lidé velmi rozhněvají, že si nemohou koupit benzín.

A existuje ještě jeden rozdíl, srovnáme-li dnešní situaci s érou Margaret Thatcherové. Protestující aktivisté totiž v současnosti čelí silné a relativně populární vládě. Velmi důležitým prvkem, který pomohl aktivistům, protestujícím proti "dani z hlavy" zvrátit plány thatcherovské vlády, a nakonec způsobit i pád samotné Thatcherové, bylo to, že Thatcherová rychle ztrácela veřejnou podporu i z jiných důvodů. V kampani proti "dani z hlavy" vykrystalizovaly daleko širší protithatcherovské antipatie. Blair tomuhle v dnešní Británii nečelí. Na druhé straně si musí dávat právě v tomto ohledu velký pozor. Dosud, po relativně pomalých počátečních reakcích na krizi, která se zrychlila velmi neočekávaně, si poradil dosti dobře. Správně se postavil proti nepřijatelným projevům toho, co by bylo možno charakterizovat jako "nenásilnou sílu". Připomněl velkým ropným společnostem jejich odpovědnost a policii zase její odpovědnost. Ale jeho odvážná předpověď, že se pomalu situace vrátí k normálu, je správná: Blair učinil to co šéf státu má udělat: přijal opatření na ochranu kvality denního života, kterou začaly ohrožovat partikulární zájmy, které jednají proti společnému dobru. A Británie nepřijala francouzský způsob politického života.

Jenže Blaira nikdo nebude oslavovat jako hrdinu. To je jeho problém. Neboť blokády lze sice porazit, jenže ty blokády vypovídají o něčem reálném: že vláda nevěnovala dostatečné množství pozornosti velmi silné nespokojenosti. Když nás vláda poučuje o Opecu, to prostě nestačí. Statistiky, které ukazují, jak malé je procento daní v nejnovějším zvýšení ceny benzínu, nepřesvědčují. Britský ministr financí Gordon Brown využívá už tři roky podpory drtivé většiny 415 labouristických poslanců v Dolní sněmovně k tomu, že prosazuje vysoké a často plíživé zdaňování. Tuto politiku nutně nepřijímá veřejnost s obrovským nadšením.

Jinými slovy, u benzínových stanic a na silnicích se nyní probojovala na povrch nespokojenost u dosti značného množství normálních středostavovských Britů. Žijeme ve věku, kdy je loajalita vůči politickým stranám mělká a většina voličů se stará jen o sebe a svůj prospěch. Nebudou zřejmě příliš nadšeně dál podporovat vládu, pokud dojdou k závěru, že musejí platit příliš vysoké ceny za benzín. I když Blair v této kontroverzi zvítězí, bude muset s historií této kontroverze zápolit velmi dlouho. A co je horší, nemůže si být jist, zda povede selhání přímé akce, tedy nynějších demonstrací, k obnově víry v demokracii, založenou na debatě.

Velmi důležitou součástí tohoto problému je Konzervativní strana. Jen pomyslete, do jak velké míry by dnešní nespokojenci měli vyhovovat konzervativcům. Muži, jezdící v autech Ford Sierra a ženy jezdící v Mondeu by se přece měli začít navracet ke konzervativcům ve velkých počtech. Vzhledem k tomu, že hlasovali pro labouristy poprvé až v roce 1997, nemělo by to pro ně být tak těžké, vzhledem k tomu, že nyní rozčileně sedí v automobilech, pro něž nemají benzín - labouristická vláda je nechala na holičkách.

Jenže Konzervativní strana by musela být stranou centristickou, aby se jí podařilo přilákat tyto voliče. Namísto toho však přesunul William Hague svou stranu do politické oblasti, kde je téměř nezvolitelná. Je to jeho dar politice. Muž, jezdící v autě Ford Sierra, jehož labouristé nyní zklamali, hledá, komu jinému by mohl dát hlas, a vidí jen extremistickou sektu, posedlou odporem vůči Evropské unie, jejíž příslušníci hovoří jen mezi sebou.

To není příliš pozitivní kontext, který by mohl vést k tomu, aby nynější demonstranti obnovili svou důvěru v demokratický proces. Britští konzervativci přispívají vlastním charakteristickým způsobem k úpadku demokratické kultury. Ale hlavní výzva stojí před Blairem a Labouristickou stranou.

Možná Blair naslouchá těmto protestům. Nemůže jistě snížit daně jen proto, protože to požadují barikády. Nicméně bezpochyby bude časem na tyto protesty citlivě reagovat, zřejmě při přípravě státního rozpočtu na příští rok. V tomto smyslu mohou přinést nynější protesty konkrétní výsledky. Jediná demonstrace lidí z venkova, Countryside Alliance, vedla k tomu, že vláda opustila své snahy zakázat hony na lišku. Jako politický čin je hromadný protest perfektně legitimním způsobem, jak zasáhnout do vládního rozhodování.

Ale jde o víc. Blair má v parlamentě obrovskou většinu, a tak si dovolil luxus, že nezahajuje o důležitých otázkách vůbec žádnou veřejnou debatu. O názorech prvomájových ekologických demonstrantů ani o názorech dnešních demonstrantů za nízké ceny benzínu se v parlamentě nedebatuje. Blairova vláda je zaměřena jediným směrem, snaží se všechno ovládat a je špatnou reklamou pro demokracii, založenou na diskusi. Je nutno přiznat, že žádná poválečná britská vláda nebyla lepší. Ale nyní nastala jiná doba a požadavek, aby byli obyčejní lidé slyšeni, je intenzivnější. Už naštěstí si nemusíme příliš sedat na zadek před vedoucími politickými představiteli.