Olympijské hry

Ivan Hoffman

Už pouze desítky minut nás dělí od zahájení Olympijských her. V takové chvíli je obtížné nadávat na cenu benzínu, pozastavovat se nad tím, že poslanci opět jednou vyšli vstříc dlužníkům, anebo komentovat pozoruhodné ujištění policistů, že vojáci pomáhající v Praze policii proti očekávaným demonstrantům nebudou obsluhovat tanky.

Olympijské hry nejsou každý den a snad se tolik nestane, když nějakou dobu budeme myšlenkami v Sydney. Důvodů k tomu je několik.

U protinožců bude soutěžit sto dvacet čtyři českých sportovců a někteří z nich se v příštích dnech stanou národními hrdiny, jakmile je spatříme na stupních vítězů. Někteří sportovci pak svými výkony o vteřiny, či centimetry posunou hranice lidských možností.

Bez ohledu na to v jakém uspějí dresu je dobré být alespoň prostřednictvím záznamu s nimi. Mimochodem, společně se třemi miliardami diváků na této planetě.

O dalším dobrém důvodu, proč sledovat olympijské dění, se zmínil ve včerejším Radiofóru psycholog Slavomil Hubálek. Při pohledu na startovní čáru nelze přehlédnout, že bez ohledu na barvu kůže anebo původ jsme si všichni rovni, olympiáda že je jakýmsi předobrazem toho pozitivního na globalizaci.

Skeptik může samozřejmě namítnout, že soustředěn na sportovní soutěže bude svět v příštích dnech přehlížet problémy, které by jinak plnily přední stránky novin. Teroristé že dál budou zadržovat rukojmí, hladoví nepřestanou hladovět, trpící trpět.

Člověk má na přelomu tisíciletí daleko k dokonalosti, ale možná právě proto je důležité se po čtyřech letech opět soustředit na těch deset vteřin olympijského sprintu. Dobít baterie optimismu, bez kterého se k lepšímu nezmění nic.

Vysílá se v pátek 15. září ráno.