The Insider - vzdělávací film o podstatě svobody projevu a principech novinářské práce

Jan Čulík

Rozpor mezi evropským a americkým pojetím kinematografie je známý. Evropané považují film za umění a vyhrazují si právo uměleckým experimentem provádět sondy do neprozkoumaných dimenzí lidské existence: snaží se - tak, jak to dělá každé velké a autentické umění, vyjádřit nevyjádřitelné: sdělit to, co se zdá být podstatou lidství a je pro každého z nás neobyčejně aktuální a důležité - co však zůstává nesdělitelné.

Jistě toto právo na experiment vede k tomu, že Evropané mnohdy produkují - často za pomocí státních dotací - neupřímná, nekvalitní a snobská rádobyumělecká díla. Přesto však, argumentují mnozí, a já bych se k nim přidal, vznikne v Evropě jednou za čas skutečně velké filmové umělecké dílo. Možná že občasný vznik právě těchto velkých uměleckých děl ospravedlňuje ostatní praxi: státní dotace (třeba ve Francii) výroby pseudouměleckých děl, která zapadnou.

Americká kinematografie je jiná, a zřejmě proto víceméně úplně ovládla svět. Američtí filmaři se otevřeně orientují na film jako zábavu. V technicky vysoce profesionálních dílech využívají zavedených, stereotypních postupů. Americký film vychází z všeobecně srozumitelných společenských situací, přístupných komukoliv na světě. Americký film neobtěžuje diváka ani nutností zabývat se zvláštními etnickými rysy hrdinů jeho příběhů, ani zvláštními psychologickými vlastnostmi či hlubšími morálními a filozofickými problémy.

Americký film poskytuje jednoduchou, často napínavou zábavu: postavy jsou nesložité a příběh se odvíjí rychle. Kladné postavy bojují proti "záporákům" a většinou všechno dopadne dobře - anebo naopak - v reakci na příliš častý happy end - to může dopadnout i špatně: i takový konec je už dnes stereotypní.

Viděl jsem včera americký film The Insider a uvědomil jsem si, jak silně v něm všechny tyto principy platí. Přitom je The Insider film, na který se dá dívat. Je místy i docela napínavý a hlavně - má důležitou výchovnou, vzdělávací funkci.

Je strašně zajímavé, jak často je součástí zábavných, stereotypních filmových výrobků z Hollywoodu vzdělávací podtext. Američtí filmaři zřejmě zastávají názor, že určité zásady a hodnoty je třeba opakovat a lidem vštěpovat neustále. Avšak sloučení zábavy a poučování je pozoruhodné: Dobré evropské filmy jsou možná "pro masy" nesrozumitelné, avšak roli diváka "vyučovat" o životě na sebe neberou.

Britské listy se systematicky zabývají kultivací sdělovacích prostředků a často narážejí na kulturní bariéru v České republice: zásady, že novinář musí být nezávislý, neúplatný a kriticky zkoumat skutečnost ze všech úhlů, že novinář nesmí aktivisticky prosazovat jen jeden aspekt skutečnosti, že svoboda projevu musí být absolutní a že měřítkem její existence je nikoliv zveřejňování konvenčních, ale právě kontroverzních názorů, se prosazují v České republice dost špatně. Když o tom píšeme, reakce je, že ten Čulík argumentuje "tak nějak divně".

Všem těm, kteří si myslí - třeba v České televizi nebo v Literárních novinách - že Čulík je šílenec, protože požaduje, aby novináři byli neúplatní, hrdí a nezávislí - doporučuju shlédnutí filmu The Insider. I když ten film funguje na relativně jednoduché rovině a vysvětluje základní principy jen prostřednictvím stereotypních postav, konfliktů i situací, nicméně právě proto, že používá jednoduché prostředky, daří se mu komunikovat veřejnosti určité základní principy novinářské práce, které jsou podstatou svobody projevu a tedy i demokracie.

Film The Insider je založen na "skutečném příběhu" podnikatelsky vysoce postaveného vědce, dr. Jeffa Haglunda, který pracoval pro velkou americkou tabákovou společnost a když zjistil, že společnost využívá hrubě manipulativních praktik a zneužívá drogové závislosti, kterou působí nikotin (jejíž existenci zamlčuje) ke shromažďování zisků, byl propuštěn. Film především pojednává o úsilí dostat svědectví Jeffa Haglunda o nekalých praktikách tabákové společnosti do vysílání hlavního publicistického pořadu americké televize 60 Minutes. Hlavním hrdinou filmu je v tom smyslu producer Bergman, jehož hraje Al Pacino.

Od samého začátku jsou američtí novináři z pořadu 60 Minutes prezentováni jako nezávislí obránci svobody projevu. Moderátor pořadu 60 Minutes je NĚKDO. Na začátku filmu se natáčí rozhovor s představitelem islámské organizace Hezbollah: přítomné tělesné stráže islámského ajatolláha, který má být interviewován, protestují proti tomu, aby moderátor americké televize seděl u jejich šéfa příliš blízko. "Co si to dovolujete?" křičí na ně americký reportér. "Víte, kdo já jsem? Já jsem novinář. O tom, kde budu sedět, budu tady rozhodovat já."

Úkolem producera Bergmana je připravovat pro známého moderátora kauzy a rozhovory: dělat předběžný průzkum, a zpracovat téma tak, že je zcela průkazné, spolehlivé a neprůstřelné. Pro pracovníky třeba České televize, ale jistě i televize Nova, bude pravděpodobně pozoruhodným zjištěním, že moderátor či reportér není jediným člověkem, který připravuje reportáž či pořad: že příprava investigativních pořadů je týmová práce, při níž hraje producer velmi důležitou roli. Bergman je ve filmu The Insider osobou, která dělá v podstatě veškerou hlavní investigaci: pořady, které se vysílají, jsou jeho. On je organizuje a pak i stříhá: na obrazovce se přitom tento novinář vůbec neobjeví.

Na první pohled se zdá, že je všechno v pořádku: americké sdělovací prostředky, jako je prestižní pořad 60 Minutes, jsou v popředí ochrany demokracie: vysílají ostře kriticky analytické reportáže padni komu padni. Jsou hrdí a nezávislí: nenechávají se nikdy zastrašit.

Jenže tento prvotní předpoklad je ve filmu rychle zpochybněn. Tabáková společnost se začne nekalými prostředky proti obvinění dr. Haglunda bránit: shromáždí na něho složku vymyšlených pomluv, jimiž se ve sdělovacích prostředcích snaží zdiskreditovat jeho jméno. Haglund se stane terčem vydírání a pronásledování.

A televizní společnost, vysílající pořad 60 Minutes, se zalekne a rozhodne se nevysílat rozhovor, v němž Haglund obvinil šéfy tabákových společností, že křivě přísahali, že nikotin nepůsobí drogovou závislost, ačkoliv mají k dispozici výsledky vědeckého výzkumu, dokazujícího opak. Právní oddělení televizní společnosti dojde k závěru, že by tabáková společnost mohla využít málo známé klauzule v zákoně, podle níž je nepřípustné, aby televizní stanice svědkovi pomáhala při zveřejňování kritických skutečností. Televize se začne obávat, že by mohla prohrát případný soudní spor s tabákovou společností a nakonec skončit jako její majetek. Zbabělství převládne a producer Bergman zůstane sám.

Má pocit, že neférově dostal vědce Haglunda do slepé uličky: přesvědčoval ho, aby se svým svědectví šel na veřejnost, a pak se ukázalo, že televize, pro niž Bergman pracuje, jeho svědectví potlačí: Bergman nemůže splnit to, co slíbil. Haglundův život je mezitím v troskách.

Obrovským úsilím se Bergmanovi posléze podaří zastavit diskreditační kampaň proti Haglundovi, kterou rozjela tabáková společnost - tím, že kolegům novinářům z tisku dokáže, že její informace o podvodných rysech Haglundovy osobnosti jsou lživé. Bergman pak prozradí listu New York Times, že jeho televizní společnost potlačila reportáž, jejíž součástí je kritické Haglundovo svědectví, a tím televizní stanici přiměje, aby pořad přece jen nakonec odvysílala.

Kolik českých novinářů vystupuje na veřejnosti s četnými případy cenzury v českém tisku?

Takže ve filmu The Insider všechno dopadne dobře?

Právě naopak: Klíčovým prvkem vzdělávacího substrátu tohoto filmu, co se týče svobody projevu a demokracie, je závěrečná scéna. Obrovským způsobem akcentuje význam integrity, vlastnosti, která se v ČR nepovažuje za něco příliš důležitého: vždyť se všechno nakonec dá nějak obejít, ne? I ve filmu se nakonec všechno zdá být v pořádku, reportáž s Haglundem byla odvysílána, případ je uzavřen. Slavný moderátor se obrací na producera Bergmana s dalším námětem: "Zajímal by tě ten kanadský případ, co jsme nedávno otevřeli? Mohl by ses na to podívat?"

Bergman odpovídá: "Mě zajímá všechno. Ale nepodívám se na to. Dávám výpověď. Pracoval jsem s tebou 14 let. Měl jsem jistotu, že když objevím nepohodlné svědky, mohu jim zaručit, že naše televizní stanice jejich svědectví odvysílá. Žádný ze svědků, které jsem ti během těchto 14 let předvedl a připravil, před rozhovorem nikdy na poslední chvíli neucouvl. Své principy jsme ale teď zradili my. Integrita je věc, která jednou zničená je nenahraditelná. Nemohu mít už nikdy jistotu, že budu-li riskovat životy a existenci svědků v dalším nějakém budoucím vysoce závažném případě, televizní stanice je nakonec zradí. Proto tu práci už nemohu dělat. Nemám jistotu, kterou jsem míval předem."

Problémy svobody projevu se řeší právě v případech, které jsou kontroverzní. To je prubířským kamenem, zda svoboda projevu existuje. V tomto případě, argumentuje americký film The Insider, i americká společnost vlastně selhala.

Navzdory stererotypním postavám i dosti stereotypním situacím se filmu The Insider daří dosti přesvědčivě nastolovat tuto základní otázku demokratického provozu. Svým způsobem je film The Insider nekompromisní poctou nezávislému novinářství. Tím, že příběh vypráví jednoduše a napínavě, aniž by své postavy příliš komplikoval psychologickými problémy, komunikuje své základní vzdělávací poslání velkému počtu příslušníků veřejnosti. Je to tedy vlastně účinná prodemokratická propaganda.

V českém kontextu stojí zato se na tento film jít podívat a přemýšlet o něm.