Britské listy

Ať se jim to jak chce málo líbí, Rada České televize je legitimním zástupcem plátců koncesionářských poplatků a při svém rozhodování sice musí k názoru zaměstnanců televize přihlížet (volí koneckonců jejich ředitele), ale jejich zájmy pro ni nesmějí být určující. Rada ze zákona hájí plátce, ne spotřebitele koncesionářských poplatků; lze ji kritizovat za to, že si přitom počíná špatně, ale Krausovo "Veřejnost jsme my, tady nás máte!" je čirou demagogií.
Způsob, jak televizní redaktoři prezentují svůj spor s Radou a nově jmenovaným ředitelem, je hrubým porušením nejen zákona o vysílání a o České televizi, ale hlavně onoho odborovým předákem Dekojem zmiňovaného zákona slušnosti. Místo diskuse nastoupila manipulace, která si nezadá s komunistickou propagandou: druhá strana dostala minimální prostor a redukovány byly i názory těch, kdo nejsou na výsledku sporu osobně zainteresováni a od nichž by bylo možno očekávat vyvážený pohled na situaci.
Spor je o penězích, ne o principech, přesněji řečeno o tom, zda si moc uchová stávající televizní establishment, nebo ho vystřídají noví lidé. Argumentace "politiky" (neřkuli "nezávislostí") je falešná: politici si přes své PR agentury najdou k lidem v redakci zpravodajství cestu stejně, jako si ji nacházeli dosud, a žádnou "zkratku přes ředitele" nepotřebují. Stranám opoziční smlouvy, které jsou obviňovány ze snahy televizi si podmanit, rebelie na Kavčích horách spíš ublíží, než že by z ní měly jakýkoli prospěch.

Proč nemá pravdu Rada České televize?

Každý zákon má kromě litery i ducha, kterého je třeba ctít. Radní měli plné právo odvolat ředitele a zvolit nového, ale postup, který zvolili, je v příkrém rozporu se zvyklostmi, jaké se při podobných příležitostech uplatňují. Jejich rozhodnutí je nejen chybné, ale i arogantní: nevybírají přece poddaným drába, ale ředitele prestižní a velmi významné veřejné instituce! Průběh a výsledek "výběrového řízení" (legalisté nechť si uvozovky škrtnou) je zákonný, ale fakticky nelegitimní, neodpovídající tradici demokratické společnosti.
Jiří Hodač se neosvědčil jako ředitel zpravodajství a není třeba experimentálně ověřovat, že zklame i jako generální ředitel ČT. Hodačovy pohádky o zlém Chmelíčkovi jsou dětinské výmluvy, na které by neměli dospělí lidé skočit. J. Hodač je špatný novinář, mizerný manažer a navíc, jak Britským listům potvrdily dva nezávislé zdroje, je v důsledku svého novinářského působení v 70. letech vydíratelný, takže je jen otázkou času, kdy někdo jeho prohřešky zveřejní nebo ho naopak zapřáhne do vlastní propagandistické mašinérie (Česká televize mimochodem už jednoho podobně vydíratelného ředitele měla, a zpravodajství bylo v té době mimořádně úslužné a nekvalitní).
Radní nejsou nadáni svou mocí od Boha, nýbrž jsou demokraticky zvolenými zástupci veřejnosti; způsob, jak v úterý jednali s představiteli profesních svazů, neudělal dobré jméno ani jim osobně, ani Sněmovně, která je do funkcí jmenovala. Arogance je neomluvitelná na obou stranách, ale dopouští-li se jí moc, snáší se zpravidla hůř.