Britské listy

Zamysleme se nad souvislostmi, které má každý před očima a málokdo si je uvědomuje. Klaďme si více otázek, než odpovědí. Není na počátku každého poznání otázka? Jsme směřováni do společnosti, jejíž počátek začal zvoněním klíči a voláním po pokroku, po změně. Věděli jsme, co chceme? A víme to dnes? Svět se za deset let proměnil a do našich domácnosti vstoupily vedle zkrachovalých bank s našimi životními úsporami i nové technologie. Mobilní telefony, počítače, masmediální impéria. Bouřlivým způsobem zpřevracely vnímání hodnot, vztahů a měřítek člověčenství. Vedle fascinujících možností nás postavily před smrtelné hrozby. Reálným nebezpečím se stala nová "negramotnost", reálnou hrozbou se stala globální vláda elit. Najde společnost cestu z houští informační revoluce?

Dnešní člověk má často pocit, že je jen malou, nicotnou součástí vesmíru, který se jmenuje civilizace. Má pocit, že je svým okolím beznadějně unášen po cestách, které mu nejsou vlastní, že dělá věci, které by jinak nedělal a naopak nedělá něco hrozně důležitého, co mu stále uniká mezi prsty jako písek na poušti. To, co si obyčejný člověk bezprostředně uvědomuje a oč usiluje, je omezeno jeho sociálním "vesmírem", jeho sférou soukromého života. Ten je definován jako průnik množin zaměstnání, rodiny či přátel, vztahů formálních či méně formálních, přesto však omezených konvencemi.

Vytváření tohoto sociálního rámce jako pasti pro informační a tím i společenskou izolaci je jedním z prostředků, kterým lze jedince modelovat, přizpůsobovat jeho život umělým schématům, vydávaným za životní standardy.

Člověk však nevnímá sebe a svůj životní prostor optikou "vnějšího pohledu", není schopen odstínit vnímání sebe sama a objektivizovat jej, není ani schopen vnímat institucionální rozpory a historické změny. Průběh dějin je dnes mnohem rychlejší, složitější a mnohotvárnější, než schopnost jedince jej uchopit, pochopit a ovládnout.

Pocit odcizení světu a jeho stále se měnícím hodnotám, neschopnost ovládat a sžít se s prostředím, které člověka obklopuje, vytváří hluboké jizvy na duši každého. I když jedinec nepropadne panice a ve snaze přetnout magický kruh sebe-ne-poznání nedestruuje své okolí, spokojen není a být ani nemůže. Cítí to, co nikdy za celou svou historii necítil. Že řád světa kolem něj se mění, jistoty a pohodlí prostředí důvěrně známého ustoupilo temnu a dráždivému magičnu dosud neobjevených možností, oné Pandořiny skříňky nikdy nekončícího poznávání a objevování. Zásady a způsoby prožívání zastaraly, nové zásady buď nejsou, či svou nejednoznačností a neurčitostí neposkytují dostatečnou morální oporu.

Hodnoty zůstávají, to jen my se měníme, řekl kdosi hlasem starce a pokoušel se uklidnit davy zneklidněných. Jean Paul Sartre prohlásil, že Marx lidem vzal Boha a nedal jim nic jiného. Dnes již lze říci, že kdyby to nebyl Marx, vzápětí by se našel někdo jiný. Objektivní nazrálost světa k tehdejší konceptuální emancipaci nedávala možnost přežití starému řádu. Ale jako všechny dobré myšlenky, i myšlenky samosprávné demokracie bulo možno použít i zneužít. Násilí, páchané na jedinci pod záminkou jeho blaha je dějinným vyústěním procesu emancipace racionality druhu Homo sapiens na cestě vyššími stupni organizace společnosti. Pocit zvířete v kleci zoologické zahrady je oprávněný, uvědomíme li si, že hranice imaginace jednoho dne u každého z nás narazí na institucionální omezení či na chaos v informacích, které nás obklopují. Od tohoto okamžiku přestává být jedinec subjektem společnosti a stává se objektem vztahů, ze kterých úniku není.

Hodnoty, na kterých stavěl svou dosavadní životní zkušenost, schémata reakcí a rutin se jakoby mávnutím proutku proměňují v nepoužitelný balast a slova získávají nový, jiný obsah. Jazyk, stejně jako svět kolem nás se dynamicky proměňuje v čase a my jsme nuceni neustále zpřesňovat své poznání a přitom nové skutečnosti popisovat starým pojmovým aparátem. Jelikož se společenský pohyb zrychlil tak, že výměnu pojmů provádíme i dvakrát či třikrát za život, naše poznání nás zrazuje na každém kroku. Člověk, narozený v roce 1920 poznal zkušenost světa parních strojů, byl svědkem poštovního telegrafu, objevoval spolu s génii 20. století automobily, letadla, vzducholodě. Nechal se fascinovat ponorkami aby vzápětí poznal jejich děsivou moc potopit nepotopitelné lodě na moři. Zažil války, vraždění miliónů lidí ve jménu jakkoliv vznešených myšlenek, zažil tragédii "spravedlivých" masakrů ve Vietnamu či Koreji, byl u toho, když civilizace objevila drogy, zažil sexuální revoluci i vlny pouličního násilí, moderní se nazývala disharmonická rocková hudba i skleněné paláce stále silnějších společností. Moderní se nazývaly stále ničivější zbraně i stále nesmyslnější výrobky, moderní byla televize i počítače. Pak se svět přejmenoval a vše moderní bylo rázem postmoderní. Z iluzí se staly deziluze, z okouzlení tíživé můry, ze zázraků vědy hrozby pro další život lidí i celé planety. Poprvé se člověk dostal na práh globálních důsledků své činnosti, poprvé dokázal ohrozit miliardy let trvající přírodní řád. Poprvé změnila slova své významy v protiklad a double-speak, ona mediální novořeč získala převahu nad přirozenou strukturou jazyka.

Divíte se stále, že člověk nerozumí pokroku?

To proto, že pokrok se změnil a přitom ztratil svůj humanistický náboj, to proto, že byl člověk téměř celé století obelháván, to proto, že svět se měnil rychleji, než on sám to stačil pochopit. To proto, že děti už nectily pravidla svých rodičů, protože rodiče se těmto pravidlům sami zpronevěřili. To proto, že rodiče zapomněly svým dětem říci, že vyměnili koexistenci člověka a přírody za pohodlí urbanizace, etická pravidla svého života za blahobyt konzumerské společnosti. Rodiče vyměnili život v pravdě (byť sebekrutější) za spokojenost urbanizované zábavy, pseudopravdu, mediálně manipulovanou týmiž průmyslovými giganty, kterým dobrovolně odevzdávali svou práci. To vše se dělo a děje dodnes proto, že technologie se vyvíjely rychleji, než společenské vědy i struktury moci stačily registrovat a uchopit. A dnes se divíme důsledkům globalizace, důsledkům virtuálních burzovních her s pojmy blahobytu a bídy. Nepochopili jsme doposud sami sebe a své umístnění uprostřed světa, jeho výzvy i jeho klamná vábení. Na prahu nového tisíciletí tak musíme vyrovnat dluh, nashromážděný za několik desetiletí. Vymezit nový obsah svých slov, nový význam svých zásad, novou "společenskou smlouvu", novou definici hodnot, která by ze "starého" století převzala to dobré a dokázala jednoznačně pojmenovat to špatné. To, co potřebujeme, nejsou pouze informace; to, co potřebujeme, není jenom racionalita a formální struktury či disciplína předpisů a zákazů; to, bez čeho se neobejdeme, je pochopení sebe sama, definice morálky pro nové tisíciletí, definice návodů pro přežití. To, co potřebujeme, je poznání a pochopení všech vztahů ve společenství jedinců druhu Homo sapiens sapiens.

Nestálost dematerializovaných informací vytváří nestálost hodnot racionálního poznání

Informace jako zprostředkovatel poznání selhala. Selhal neměnitelný faktor časové souvislosti jako verifikátor příčin a následků, kontinuity historie. Většinu informací dnes nemáme "z první ruky", "na vlastní oči" či "na vlastní uši". Princip specializace a zastupitelnosti jsme přejali nejen ve sférách rozhodování, v architektuře "polis", i své oči a uši jsme předali specializovaným "vykladačům pravdy". Zbavili jsme se tak sami postupem času vlivu na události, možnosti je přímo ovlivňovat, zbavili jsem se i možnosti přesvědčit se osobně o pravdě všedního dne. Tou byla v první fázi tohoto procesu realita, dnes je to "výpověď-o-realitě" - "informace". Ve snaze vědět stále větší množství informací z různých, často od sebe velmi vzdálených lokalit, rezignovali jsme na kvalitu. A tak s prchavostí okamžiku - přítomnosti nás zprostředkovatelé "výpovědí-o-realitě" zahrnují kusými, z kontextu vytrženými střípky světa a my tento kaleidoskop šálivých přeludů považujeme za svět sám. Obraz si utváříme z větší částí doplněním chybějícího svou představivostí a tu nám omezuje logická blokáda vzorců reakcí a chování, řinoucí se jako dramatické koncepty z médií. Mnoho lidí dnes již neví, jak se dojí kráva či jak se vyrábí párátko. Přestávají potřebovat pravdu a spokojují se s náhražkami pravdy. Namísto pohledu do mikroskopu se dívají ke hvězdám a naslouchají dvojsmyslným předpovědím novodobých astrologů, potomků podvodníka Kellyho. Namísto vědecké kritičnosti vracejí se k magičnosti mýtů. Namísto pohledu okolo sebe se dívají do rozzářených propastí televizních obrazovek a jejich svět pohasíná spolu s nočními znělkami. Kde zůstává rozum, kde zůstává kritičnost myšlení? Uvězněny v pouťovém kaleidoskopu, uvězněny v neuchopitelnosti mediálního světa. Takto zpracovaný jedinec je poté snadno manipulovatelný a je mu v podstatě jedno, kdo pro něj vytváří budoucnost, pokud mu subjektivně současnost vyhovuje. Bez historické odpovědnosti schází pohnutky k účasti na budoucnosti.

Pokud bychom připustili ne nereálnou myšlenku, že všichni vědci budou vytvářet jedinou obrovskou znalostní encyklopedii ve virtuálním světě internetu, zdá se nám to na první pohled jako fascinující projekt. Pokud k této myšlence přidáme další - že totiž všechny nové poznatky se on-line přepíší místo těch, které vlivem poznání platit přestanou, stává se projekt e-encyklopedie téměř dokonalý. Jen do té chvíle, než si uvědomíme, že za pět, deset let už nikdo nebude v tom Babelu informací vědět, kdy která informace byla čím a kým přepsána. V tom okamžiku musíme připustit i možnost zneužití takovýchto informačních etalonů. Může se stát, že ve strategickém zájmu investora tohoto grandiózního projektu nebude, aby ta která informace byla lidstvu známa. Není nic jednoduššího, nežli ji nahradit jinou, která od té první bude k nerozeznání. Pouze s tím rozdílem, že nebude pravdivá... Možnost obrany před manipulací s informačními etalony prakticky neexistuje, historické bádání se nutně odkáže na týž etalon a verifikace zacyklené virtuální reality už nebude možná. Zdá se vám tato myšlenka přitažená za vlasy? Přitom je absurdní svět virtuálních informačních etalonů již dnes realitou, neboť řadu informací nemáme možnost ověřit a místo verifikace "věříme autoritám". To je ale stejně zhoubné, jako věřit v konečnost vesmíru či placatost Země.

Bouřlivý rozvoj mediální manipulace

Neschopnost a nemožnost pochopení všech vazeb nutně vede ke klouzání po povrchu. Odtud je již krůček k nezamýšlení se nad celou událostí vůbec. Relativní lhostejnost je daná čtvercem vzdálenosti a času. Záplavy v Číně (mnoho mrtvých) jsou daleko a už je to dávno. Záplavy na Moravě byly ještě dříve, ale Morava je zde, nadosah. Byly způsobeny extrémním výkyvem počasí? Musely mít tyto následky? Dosáhla terraformní činnost lidí stavu, kdy není příroda schopna vodní přívaly pohltit? Je tlak na hustotu osídlení takový, že se musí urbanizovat rizikové oblasti v nivách řek? Nejsou klimatické zběsilosti způsobeny civilizačními projevy industrializace? Nevymkl se nějaký vojenský program z kontroly? Jedinci není souzeno, aby se do důsledků zorientoval - dílem pro nedostatek konkrétních informací, dílem pro složitost vztahů a dílem pro nedostatek kapacity. Tu mu vytěžují bližší problémy - rodina, práce atd. Koho vlastně zajímá pravda o věcech vzdálených desetitisíce kilometrů?

Vytváření virtuální reality se stává samo o sobě mýtem, který znesnadňuje racionální uchopení a pochopení světa. Technologický pokrok ve zpracování a distribuci informací předběhl kritické myšlení širokých vrstev společnosti a "terminátoři" se stali pro dvacáté století tím samým, čím bylo "království pekelné" pro středověk. S malým rozdílem. Že totiž "terminátor" je mediálním prototypem "univerzálního vojáka 21. století", který je v současnosti vyvíjen v řadě laboratoří vojenskoprůmyslových firem.

Kvalita, se kterou je taková virtuální realita vytvářena, je přímo úměrná míře pravděpodobnosti bezproblémového přijetí "virtuálního poselství" a prahu citlivosti statisticky a vlivově významných skupin uvnitř společnosti. Ten lze i v rámci konkrétních reklamních akcí uměle snižovat. Po roce 1989 tak převážná většina obyvatel uvěřila, že proběhla "sametová revoluce" a "pravda zvítězila nad lží a nenávistí", o několik let později titíž občané uvěřili, že zbohatnout lze z výnosů akcií v rámci "kupónové privatizace", uvěřili též tezím o "nevyhnutelnosti rozdělení státu" či "bezpečí západních demokratických struktur". Neprotestovali proti restitucím či kolektivní vině některých skupin obyvatelstva. Nebylo nic těžkého mediálně odůvodnit nevyhnutelnost našeho vstupu do NATO, EU, WTO či dalších nadnárodních struktur. Pokaždé se našla "demokratická většina" a odpůrci byli zesměšněni, pranýřováni a jinak mediálně manipulováni. Z druhé strany jsme byli přesvědčováni o spálené zemi, vítězství nad všemi tuneláři, klidné síle některých politiků či neuhýbavém pohledu do očí. Případně o tom, kdo je "ten pravý" či "úplně levý"... Zákony i schémata politiky sloužily a slouží k udržení status quo, zakonzervování současného kompromisního vztahu, určujícího pozici jedince vůči jedinci nebo dominantní skupině uvnitř společnosti. Tento "obchod" jedince se společností se uzavírá permanentně. Jak však vtěsnat do rámce roztříštěných zákonných norem fenomén globálního virtuálního prostoru - internetu, kde platí sice řada technických (formálních) omezení sémantického charakteru, ale ani jedno omezení charakteru obsahového? Právo na soukromí, odlišnost , svobodu šíření jakýchkoliv názorů převážilo nad vším. Tento proces už nelze zastavit stejně, jako nikdo nezastavil první parní stroje či automobily. I když smrděly, troubily a plašily koňská spřežení na poklidných cestách evropských městeček. Vnímáme tuto děsuplnou vizi s dostatečnou naléhavostí?

Mýtus lidských práv

Honosný termín "lidská práva" se v dnešní době skloňuje ve všech pádech. Lidská práva se přitom stala obrazem dvojakosti politické morálky, oním double-speakem, ve kterém slovo znamená současně i svůj negativ. Stala se synonymem conquisty dneška, bezohledného prosazování kultury "euro-americké" civilizace po celém světě. Nutíme společenské formace vzešlé z tradic úplně jiných společenských a kulturních řádů, aby ztrácely svou identitu a podřizovaly se našemu chápání morálky, našemu pojetí společnosti, našemu pojetí demokracie. Filosofické a společenské koncepce oněch zotročovaných národů považujeme za "barbarské" či "exotické" a svou netolerantnost a nepochopení pokládáme za jediný možný princip "výstavby" spravedlivého řádu. Ve jménu čeho, když Ježíš z Nazaretu už neurčuje naše kroky?

Jediná práva, která uznáváme, jsou práva ničím nespoutané tvorby zisku a přibližujeme se tak těm nejhorším predátorům, kteří kdy v historii na Zemi žili. Pro zisk jsme ochotni vraždit, podvádět i loupit. Zisk a jenom zisk určuje globální podobu politiky současnosti. Stejně jako koření pro 19. století znamenalo bezohlednost kolonizace a posilování strategického vlivu zemí Britské koruny v Indii, ložiska ropy pro dopravu ve 20. století dala na jeho počátku vznik britské zpravodajské operaci na Středním Východě (Lawrence) a vzniku sionismu, touha po ovládnutí ložisek fosforu a mědi zlikvidovaly uprostřed dvacátého století emancipační hnutí v Chile a na dlouhá desetiletí tam nastolily diktaturu (Pinochet). Obranou druhého společenského řádu (socialistického) proti ropné hegemonii Západu na Středním Východě bylo opět zpravodajské řešení a vznik OPEC (česká rozvědka), stejně jako podpora protikapitalistické inteligence z rozvojových zemí, převážně z islámských zemí Středního Východu. Dějiny mezinárodních vztahů jsou dějinami špionáže a jejich špinavých operací. Vítězové určují, kdo bojoval spravedlivě a ve jménu morálky. Vítězové určují trest poraženým a odůvodňují jeho nevyhnutelnost proviněními proti lidským právům...

Urbanismus informační společnosti

Průmyslová společnost - v té podobě, jakou znala dnešní starší generace a řada předchozích generací - se před našima očima mění na společnost, v níž hrají hlavní roli informace a znalosti. Vzniká globální informační infrastruktura, která zpracovává a přenáší stále větší množství dat a informací. Centra, vznikající v jejích uzlech, nabývají schopnost shromažďovat a vytvářet stále vyšší objem znalostí a informací. Urbanismus systémů i sídel přitom respektuje decentralizaci jako zvýšení odolnosti celého organismu. Znovu se začnou dosídlovat vesnice, tvořit přirozené informačně - komunikační, ale i kulturní a sociální mikroregiony.

Česká republika nemá mnoho komparativních výhod a technická inteligence její populace je jednou z nich. Konvergencí informačních, komunikačních a masových multimediálních technologií musíme usilovat o vznik nových podnikatelských odvětví, které budou v nejbližších desetiletích sehrávat klíčovou úlohu v ekonomice i veřejném životě. Musíme ale zároveň usilovat i o posílení samosprávných institucí a prvků ve společnosti. Solidární společnost musí mít základ v demokracii všedního dne, v systematickém tlaku na demokratickou kontrolu moci. Politické subjekty by se měly stát nikoliv centralistickým nástrojem moci, ale tlumočníkem názorů a centrem širšího poznání vůle občanů. Je nutno důsledně uplatňovat právo na veřejnou informovanost občana. Jen tak může dojít k prolnutí občanské společnosti a veřejné správy a ztotožnění občana s "jeho" státem, obcí, regionem. Jen tak bude chtít občan občanem být. A jen tak jím bude. Občan má právo spolurozhodovat. Občan má právo na emancipaci.

Na sociálních a přitom demokratických politických subjektech zítřka je, aby tomuto procesu daly a důsledně hájily jeho sociální a demokratický rozměr. Mějme vždy na mysli ty, kteří (ať již z objektivních, či subjektivních důvodů) se nedokáží s "novou gramotností" ztotožnit či jí sami dosáhnout. Sociálně, kulturně, zdravotně či vzdělanostně handicapované. Musíme podpořit jejich úsilí o další vzdělání, rekvalifikace. O začlenění do společenských procesů. Zajistit jim takovou míru ochrany, aby se neocitli v společenské izolaci, v sociálním ghettu. Musíme ale umět diferencovat svůj přístup k sociální síti tak, aby aktivně podporovala rekvalifikační proces. Žádný občan nesmí mít pocit, že on nemá šanci dosáhnout v jakémkoli věku jiné kvalifikace. Ale žádný občan si nesmí myslet, že s leností přežije. Platným členem společnosti je jen ten, kdo se podle svých možností zapojí do společnosti prospěšné práce - i kdyby jen formou sousedské výpomoci, dobrovolnou občanskou prací či účastí na sociální výpomoci handicapovaným. Rekvalifikace několikrát za život je ale nezbytností. Nikdo si nemůže myslet, že si svou kvalifikaci udrží po celý život jako "vstupenku" na trh práce. Dbejme ale na to, aby stát (a nikoli dravé a sobecké firmy) stál v čele tohoto procesu vzdělávání svých občanů. Mimořádně významné je využívání informačních technologií k přenášení finančního kapitálu prakticky okamžitě po celém světě. Tím, kdo se jedině může postavit na stejnou úroveň v rozsahu investic a vytvořit stabilizující protiváhu, je silný a bohatý stát. A stát má povinnost vůči svým občanům tohoto mandátu využít. Stát se nemůže zbavit odpovědnosti za regulaci trhu ani za regulaci pracovních míst na trhu práce.

Musíme ale znát i rizika tohoto procesu. Dnešní cenou, kterou platíme za iluzi pokroku, je instinktivní potřeba po vyčerpávajícím množství informací.

Dobýváme "informační prostor" bez schopnosti jej využít ke svému prospěchu. Stáváme se zajatci virtuálního světa, aniž bychom znali jeho zákonitosti. Nazvali jsme si jej "postmoderní", aniž bychom se blíže zamýšleli nad původním obsahem tohoto slova. Nyní máme před sebou další lákadlo - propojujeme své komunikační kanály vzájemně, sdílíme myšlenky druhých a bezcílně se brouzdáme tímto smetištěm, fascinováni novou hračkou. Rigidní lpění na starých modelech a "vyzkoušených postupech" přináší zaostávání. Neopodstatněné a uspěchané zavádění nových modelů vede ale často ke zpřetrhání kontinuity. Jen neustálý vývoj je schopen akceptovat měnící se podmínky okolí a připravenost na změnu je nejlepším mechanismem na úspěšné přežití. Ovšem prozíravější je aktivně možnosti zkoumat, než být okolnostmi smýkán. Jen neustálá korelace záměrů s informačními toky je schopna udržovat kurs plavby správným směrem.

To vše má ovšem smysl za předpokladu, že víme, kam plujeme, který směr je správný... Víme to?

Koncentrace informačních technologií dává těm, kdo jimi disponují, obrovskou moc, která může být a také už je zneužívána. I státem. V společnosti informací si člověk bude znovu hledat své místo; bude třeba vytvořit novou dimenzi humanity - urbanismus cyber-kultury. Pro lidi bez elementární kontroly nad vlastními podmínkami existence nebude svět "global village" - tedy globální vesnicí. Bude spíše nepochopitelnou a neprostupnou houštinou. Nové technologie na jedné straně posilují možnost, že se člověk stane pouze pasivním a snadno ovladatelným konzumentem informací a zábavy, na druhé straně mu však umožňují, aby se stal jejich aktivním producentem. Pokud chceme být v čele těchto procesů a mít je možnost aktivně a dynamicky ovlivňovat, nesmíme se jich bát a musíme jim rozumět...

Vytvářejme proto společnost, ve které budeme chtít žít - společnost globální odpovědnosti, společnost globálního poznání, společnost globálního porozumění - společnost občanskou a vpravdě lidskou, která by vedla k stále se zvyšující humanizaci života každého člověka, ke zlepšení kvality jeho každodenního života.

(Tento text vznikl pro teoretický měsíčník ČMKOS POHLEDY na základě rozsáhlejší prognostické studie Demokracie nebo chaos? - sociální souvislosti bouřlivého rozvoje informačních technologií (Kotrba, Koukl, Tendence 1999), jakož i společných prací na programových dokumentech na základě následných diskusí s některými ekonomy, politology, sociology a psychology v ČR i v zahraničí.)

(c) Štěpán Kotrba, 2000