V České republice je nebezpečno
Jan Čulík
Dost jsme se zasmáli - ale spíš smutně - v neděli s Andrewem Stroehleinem tvrzení Marka Vítka z pořadu Fakta České televize, že jejich "úspěch", pořad Fakta, kde prozradili printouty mobilních telefonů vybraných členů Rady ČT a spáchali tak zřejmě trestný čin, za něž mohou být odsouzeni až na pět let do vězení, případně k pokutě 5 milionů Kč, je prý stejně investigativní jako investigativní pořady televize BBC. - Ano nakonec celá rebelie, kterou uspořádala od poloviny prosince 2000 zakonzervovaná redakce zpravodajství České televize, to jsou např. ve Velké Británii jistě zcela běžné záležitosti, které se dějí skoro každý týden, konstatuje Andrew Stroehlein. Zrovna minulý týden rebelovala redakce zpravodajské relace na BBC 2 Newsnight, vedená Jeremy Paxmanem. Vzali si na pomoc na televizní obrazovku Spice Girls a Micka Jaggera, pomáhal jim taky Paul McCartney, okrášlili se anglickými trikolórami a za nadšeného souhlasu celého národa vyhnali z úřadu generálního ředitele BBC Grega Dyka. Pak okupovali BBC Television Centre ve White City v Londýně, BBC přestala vysílat normální zpravodajství a na všech svých okruzích domácího i zahraničního rozhlasového a televizního vysílání, sledovaných po celém světě, se jala vysílat emocionální hudbou podbarvené zpomalené záběry redaktorských vzbouřenců z londýnského Television Centre, jak tam přespávají a užívají suché záchody. Paul McCartney složil za tímto účelem zvláštní píseň s textem "Jděte už někam", operativně ji nahrál za doprovodu liverpoolské filharmonie, a všechny okruhy televize BBC ji opakovaně vysílaly jako doprovod k záběrům vyhnaného Grega Dyka a jeho managementu. Labouristický premiér Tony Blair i šéf konzervativní strany William Hague reagovali pozitivně na televizní apely vzbouřenců, zrušili svůj normální politický program, vzali si spacáky a šli podpořit vzbouřeného Paxmana přespáváním v newsroomu ve White City. Národ byl dojat, statisíce lidí přišly demonstrovat na Trafalgar Square a průzkumy veřejného mínění ukázaly, že mají vzbouřenci 73 procentní podporu britského obyvatelstva. - Necítíte, jak je to absurdní, když se převede to, co se nyní děje v ČR a lidem se to tam snad zdá normální, protože nic jiného neznají, do kontextu jiné země?
Vezměte si každou jednotlivou epizodu, která se od začátku vzbouření redaktorů zpravodajství ČT před Vánocemi odehrála, napište si ji stručně jednou větou na čistý arch papíru a chvíli nad ní zauvažujte. Dostaví se autentický pocit, že jste v Bohnicích. K tomu se nedá dodat nic. K jinému závěru nedojde nikdo, komu jsou známy veškeré podrobnosti této krize a kdo je schopen na ni hledět s chladnou hlavou a s odstupem.
Nejděsivější je na celé krizi skutečnost, že se národ nechá takto jednoduchým způsobem zmanipulovat pouhou televizní stanicí. Nejstrašnější je pohled na údajné intelektuály, prý elitu české společnosti, kterým chybí základní schopnost požadovat fakta a racionálně je analyzovat.
Chápu, že lidé nemají informace - česká média jsou špatná a o podrobnostech, které jsou u kořenů této krize, českou veřejnost neinformovala. Kromě toho, občan jistě nemá povinnost být stoprocentně informován o všech aspektech veřejného života - od toho tady právě mají být dobré sdělovací prostředky, aby pro něho jasně a profesionálně vyhmátly, co je důležité.
Hrůzné je však to, že občané jsou ochotni vytvářet si na určitou situaci konečný názor jen na základě povrchní emocionální manipulace - že nepociťují touhu si - ve vlastním zájmu - k danému problému zjistit spolehlivá fakta. Nejvarovnějším je, že v české společnosti neexistují skoro žádní inteletuálové, skoro žádní rozmyslní jednotlivci, kteří by dokázali dostatečně odvážně a jasně říci: Lidi, nehloupněte: prosím vás, rozeberme si tu celou věc pořádně: stali jste se obětí stínohry. V ČR se příliš věří na nejrůznější insinuace, bez podpory ověřitelných faktů. Tak se člověk dostane do začarovaného kruhu, do zrcadlové síně.
Jsou-li lidé ochotni propadnout jakékoliv veřejně ventilované hysterii, skrývá se v tom nebezpečí potenciálního fašismu. Ten chápu jako ochotu neinformované veřejnosti začít emocionálně podporovat povrchně líbivý, nehluboký populistický program.
Lidé, kteří o podstatě této televizní krize něco vědí, opakovaně zdůrazňovali, že její podstatou nebylo žádné "spiknutí ODS" ve snaze ovládnout veřejnoprávní Českou televizi. Sám jsem zde už několikrát svědčil o tom, že Jiří Hodač nebyl - jak tvrdí vzbouřenci v ČT - dlouhodobě připravovaným kandidátem ODS na funkci generálního ředitele ČT, že to byl kompromisní kandidát, přijatý na poslední chvíli a že nejaktivnější členové Rady ČT zamýšleli jmenovat profesionálku Kateřinu Fričovou. I Nikolaj Savický z vedení ČT konstatoval, že by ČSSD či ODS musela být opravdu hloupá, kdyby se v situaci relativně pluralitní demokracie pokusila o něco tak hazardního, jako ovládnout Českou televizi prostřednictvím puče. Strana, která by se o něco takového pokusila, by tím spáchala sebevraždu. Každý přece totiž ví, že by neovládla ostatní sdělovací prostředky a ty by na puč poukazovaly. Bylo geniálním tahem protivníků ODS z Unie svobody, že se jim podařilo vytvořit umělý dojem takového puče.
Jistě, do určité míry si za nynější prohru mohou Václav Klaus a ODS sami: ve vášnivé, naprosto iracionální reakci českého obyvatelstva sklízejí plody své předchozí arogance i zkorumpovanosti.
Jenže, myslím, věc je složitější. Klaus ani jeho ODS se zdá se mi nedopustili na české veřejnosti takových drastických zločinů, aby se jim musela česká společnost nyní pomstít takovýmto strašným způsobem.
Jde o něco trochu jiného. Lidé v ČR jsou všeobecně frustrováni neuspokojivostí života ve své zemi i českou politikou. Jsou frustrováni z politiky i z ekonomiky. Chtějí, aby se jim vedlo líp. V zemi chybí analýza, proč se lidem vede špatně. Namísto toho, aby byli lidi schopni věcně zjistit, co je podstatou společenských problémů, propadají v důsledku frustrace emocionální zuřivosti. Právě Václav Klaus a jeho ODS se staly terčem všeobecné, zuřivé emocionální frustrace. Unii svobody a vzbouřeneckým novinářům se podařilo této frustrace velmi efektivně využít.
Za nesmírně znepokojující považuji, jak rychle se národ dokázal vrátit k stalinským praktikám denunciace a likvidace dobré pověsti a jak citlivě na ně reaguje široká veřejnost - manipulátoři ji těmito praktikami dostávají přesně tam, kde ji chtějí mít.
Všimněte si jediného: český národ nezkoumá argumenty, nerozbírá, co kdo říká, nejde ke kořenu věci, ale rozbírá, kdo to říká. Jestliže přišla Jana Dědečková s argumentem, že je zapotřebí Českou televizi zprofesionalizovat a otevřít její financování veřejné kontrole, její odpůrci nereagovali proti ní kritikou tohoto argumentu, ale pokřikem, že jde o puč ODS, případně o snahu zdiskreditovat Janu Dědečkovou jako osobu.
Janu Bobošíkovou, jednu z nejlepších profesionálních novinářek, jakou Česká republika má, se odpůrci nepokusili zdiskreditovat tím, že by vstoupili do debaty o jejích novinářských principech, ale bezostyšným rozšiřováním její žádosti o zaměstnání v České televizi v roce 1989, kterou vzbouřenci neoprávněně ukradli v archívech ČT, případně rozšiřováním fotografie z technologické konference na brněnském Invexu, kde náhodou Bobošíková stojí vedle Klause. Nereagovat na argumenty, ale namísto toho se snažit zničit protivníkovi jeho dobrou pověst, to jsou leninské, těžce kágébácké dezinformační principy. Je politováníhodné - píše o tom v dnešním vydání BL také Jiří Svoboda - jak efektivně využili televizní vzbouřenci těchto diskreditačních metod ze zbrojnice komunistické tajné policie a jak rychle jim to veřejnost sežrala i s navijákem.
Celou českou televizní krizi lze interpretovat ze všeobecného hlediska jako střet ideologií.
Dobře to definoval Milan Šmíd, když v prosinci napsal ve své Louči:
"Jak jsem měl možnost poznat Janu Dědečkovou, dokážu si představit její postoje k situaci v ČT. Podnikatelka "klausovka", která chce, aby věci fungovaly, se náhle setkává s odlišnou kulturou dotované instituce veřejné služby, v níž přežití pracovníka závisí více na loajalitě k podniku a jeho personálním strukturám než na skutečném výkonu, instituce, v níž tvorba pořadů je vlastně jakýmsi nepřetržitým zadáváním veřejných zakázek (…) což s sebou nese nebezpečí klientelismu. Kromě toho je to instituce, v níž se těžko hledají jednoduchá kritéria efektivity a kde se tak snadno zahnizďuje lajdáctví a šlendrián. Dokážu si představit, co si asi Jana Dědečková myslí, když sedí na diskusi FITESu a dozvídá se o vnitřních poměrech v ČT, o jánabráchystické dramaturgii, o neschopných a neochotných řidičích a osvětlovačích, které navíc nikdo není schopen vyhodit."
Stoupenci volnotržní ideologie z Občanské demokratické strany se pokusili vnutit České televizi principy profesionalismu, otevřenosti a požadovali, aby se Česká televize byla nucena ze své práce demokraticky zodpovídat. Střetli se s intenzivní, z komunismu stále ještě přežívající vnitropodnikovou kulturou, která byla naprostým opakem všech zásad otevřené demokracie a volného trhu.
Dědečková a její stoupenci jednali neobratně a dopustili se celé řady chyb, jichž jejich protivníci v České televizi využili proti nim s velkou škodolibostí a neobyčejně efektivně.
Je však pozoruhodné, že při obraně televizního statu quo využili vzbouřenečtí redaktoři technik, které mají svůj původ v komunistické éře. Vzdali se posledních zbytků kritického odstupu a začali místo zpravodajství vysílat systematickou politickou propagandu. Soustředěné mediální kampaně v českých sdělovacích prostředcích mají svůj původ ve stalinských padesátých letech ("Psovi psí smrt!") a znovu byly intenzivně využívány v neostalinských letech sedmdesátých. Televizní rebelové využívají estébáckých technik, jejichž cílem je likvidace důvěryhodnosti protivníkovy osobnosti, takže se pak nikdo už vážně nezabývá jeho argumenty.
Americký politolog Fred Eidlin se zmínil ve své studii "Logic of Normalisation" (Logika normalizace) v sedmdesátých letech o tom, že většina politiky Pražského jara roku 1968 měla formu "rezolucí, které odesílaly pracovní kolektivy na podporu té či oné reformní myšlenky". Eidlin právem poznamenává, že lidé v normální demokratické společnosti neposílají hromadné protestní, ani podpůrné rezoluce. I v roce 1968 to byl pozůstatek stalinských zvyklostí z padesátých let, kdy si zaměstnanci podniků zvykli odesílat četné společné "otevřené dopisy" odsuzující "třídní nepřátele", oběti vykonstruovaných soudních procesů.
Podobné techniky se v ČR objevily znovu. Za poslední měsíc opět posílají nejrůznější instituce rezoluce, které podporují "spravedlivý boj bojovníků o naši televizi". Česká společnost zjevně nemůže úplně překonat svou stalinskou minulost.
Nezastírám, že mě chování velké části české společnosti za poslední měsíc šokovalo. Nedomníval jsem se, že míra patologického rozkladu české společnosti je tak hluboká. Doufejme jen, že z tohoto dna je už možný jen vzestup. Eugen Haičman má pravdu, když v dnešních Britských listech konstatuje, že
televizní vzbouřenci vlastně stoprocentně splnili svou povinnost redaktorů veřejnoprávní televize a upozornili na hlubokou krizi, v níž se nachází tato společnost. Byť trochu nestandardním způsobem. Můžeme děkovat Bohu, že jde "jenom" o televizi. Představte si, že by se naše země ocitla jako již mnohokráte ve stavu skutečného ohrožení demokracie. A představte si, že v ní budou figurovat aktéři současné frašky.
