Britské listy

Raději bych se sice věnoval, svým zájmům než televiznímu sporu, ale mám jeden velmi nepříjemný pocit. Opět jako bych tušil vznik jednoho celonárodního “mýtu”, jednoho z řady těch, které zkreslují naše moderní dějiny. Nechtěl bych, aby se někdy v našem kalendáři objevil státní svátek – Den televizních redaktorů za svobodu slova. Nebudu opakovat co napsal Jan Čulík zde. Pokusím se o to vidět problematiku z jiného úhlu.

Odvážím se, byť s nutnou dávkou jedovatosti, tvrdit že televizní vzbouřenci vlastně stoprocentně splnili svou povinnost redaktorů veřejnoprávní televize a upozornili na hlubokou krizi, v níž se nachází tato společnost. Byť trochu nestandartním způsobem. Můžeme děkovat Bohu, že jde “jenom” o televizi. Představte si, že by se naše země ocitla jako již mnohokráte ve stavu skutečného ohrožení demokracie. A představte si, že v ní budou figurovat aktéři současné frašky. Nejde jen o druhořadé redaktory, stejně druhořadé máme i politiky. Můžeme použít i slovo neschopné. Více než spiknutí mafií či tajných služeb nebo pokusů o vytunelování televize se za celou věcí ukrývá obyčejná lidská blbost. Jelikož chování hlupáka je naprosto nevyzpytatelné, může se mnohým zdát, že se někde v dáli ukrývají jakési temné síly. Pokud existují, tak se samozřejmě na každé takovéto krizi přiživí. Osobně s nimi ale nekalkuluji.

Jsou i jiné temné síly. Jmenují se lidská neschopnost a nezodpovědnost. Jsem přesvědčen, že tyto dvě hrají v celém problému rozhodující roli. Bojovat za svobodu slova v zemi, kde si v kontaktních pořadech rozhlasu může každý vyslovit svůj blábol přímo do éteru, je absurdní. Svoboda slova má jeden předpoklad. Tím je odpovědnost lidí za své jednání. Zase mám pocit, že píšu banality, ale tuto banalitu mnozí z nás nechápou. A nechápou jí především ti, kteří mají moc rozhodovat. Max Weber mluví o dvou typech etiky. První nazývá etikou přesvědčení, druhou etikou zodpovědnosti. Tu druhou klade samozřejmě výše. Své přesvědčení hájili někteří členové rady ČT až do hořkého konce samotné rady.

Ono to vypadá pěkně, když někdo setrvává na svém názoru, ale mívá to občas dosti obludné následky. Vzbouřenci necouvnou ve svém svatém zápalu ani o píď. Senát vrátil návrh televizního zákona sněmovně. Už dříve Jan Ruml ve své svaté pravicovosti nepřistoupil na koalici se sociálními demokraty a vznikla opoziční smlouva a tím současná situace. A tak dále.

Náš spor nemá jediného prvořadého aktéra, ten by jednal právě ve smyslu vyšší etiky odpovědnosti a třeba i malinko slevil ze svých zásad jen aby nalezl kompromis. A není kde ho vzít. Jiřího Hodače je mi lidsky líto, ale když na něco nemám, tak jdu od toho. Na co se vlastně pořád spoléhal, ví přesně jen on sám. Nicméně jeho “oběť ukázala křehkost naší demokracie. Její pilíře jsou totiž narušeny. Zde selhala moc výkonná, zákonodárná i soudní. A Hodač se na ně asi spoléhal. Jsme bohužel v České republice. Výkonná moc, v našem případě ministr vnitra, mohla zasáhnout.

Čtu stále různé právní expertizy o tom, jestli mají či nemají zaměstnanci právo okupovat pracoviště. Ale televizní velín přece není fabrika. To je strategický objekt. Já mám pocit, že toto nikomu nedochází.

Idea internetu pochází od armády. Vědci dostali zadání, vytvořit takovou síť, která bude funkční i v případě, že bude její podstatná část vyřazena z provozu. Síť, která nebude mít žádné řídící centrum.

Televize takové centrum má, a proto je mnohem zranitelnější a zneužitelnější. Nikdo z politiků si toto buď neuvědomil, anebo sice uvědomil a zároveň měl strach o své politické preference.

Naštěstí jde “jen” o veřejnoprávní televizi a jejího ředitele. Představme si jednání našich současných politiků třeba v případě vojenského ohrožení státu. Běhá z toho mráz po zádech.

Stejně se ale zachovala moc zákonodárná i soudní. Poslanců je mnoho, tam je to horší, ale u soudu je to jednoznačné. Pokud by rozhodoval kvalitní soudce, nikoliv druhořadý byrokrat, našel by zákonný podklad pro vyklizení velína právě v tom, že by jej posuzoval jako mimořádně důležitý objekt, nikoliv jako továrnu. Jenže to chce mít vlastní samostatné myšlení a jednání a z toho vyplývající odpovědnost.

Jak se ale zachovali odpůrci televizní vzpoury? O bobovizi snad nemusím mluvit. Tady jde o jednání podle stejného schématu, jaký popisuji výše. Jana Bobošíková vsadila a ztratila svůj kredit dobré novinářky, jen proto že byla přesvědčena o správnosti toho co dělá. Já věřím tomu, co říká, a nemyslím si, že jednala v zájmu nějakých temných sil. Pouze ztratila soudnost. I to patří k jednání, které vychází z přesvědčení.

Opravdu křivdíme vzbouřencům, když nazýváme druhořadými pouze je. Musíme mluvit o druhořadosti našich elit. Tady někde je asi epicentrum veškerého dědictví naší minulosti a nejen komunistické. Chybí nám lidé, kteří dokáží v krizových chvílích jednat. Vystupovat pro či proti samotné televizní vzpouře je snadné. Rozhodovat a jednat na vlastní zodpovědnost už těžší. Vždy je jednoduší se ukrýt za předpis, stranický program, či vůli někoho jiného.

Bez prvořadých politiků, novinářů či soudců nikdy nebudeme kvalitní demokracií. Ani demokracie se neobejde bez autority. Jenže skutečnou autoritou musí být osobnost. Žádný zákon si sám od sebe autoritu nezíská. Autoritu může ale mít jeho dobrý interpret. Přirozená autorita je mnohem starší instituce než pozitivistická autorita, spoléhající na předpis.

Kvalita rozhodování spočívá ve schopnosti nadhledu. Schopnost nadhledu nevzniká snadno. Nejvíce manipulují ti, kdož jsou sami manipulováni. Vidění světa jako spiknutí je známka osobní slabosti. Nejsem-li si schopen poradit se svým životem, buď začnu na sobě pracovat, anebo mi nezbude než vidět všude temné síly, které se spikly proti mně, mojí rodině či “mojí televizi”.

Celou televizní krizi bych chápal jako varování. Může přijít i krize, kde půjde o mnohem více.