Ve Washingtonu se Jon Ronson seznámil s Jimem Tuckerem, výstředním reportérem, který věnoval úsilí odhalit tuto skupinu celý život. Bojí se, že bude zavražděn. Tucker pracuje pro undergroundový časopis Spotlight a mainstreamoví novináři se mu vyhýbají.

Ronson byl zpočátku ohledně existence bilderbergské skupiny velmi skeptický. Rozhodl se navštívit Tuckera, aby projednou řádně prošetřil, jak to všecko je.

"To víte, že existují," tvrdí Tucker. Zaznamenává jejich činnost už třicet let. Vládnou podle Tuckera světu tajně už od roku 1954, tehdy se totiž skupinu rozhodl vytvořit muž jménem Joseph Retinger, jehož jméno se málokdy vyskytuje v učebnicích historie. Záhadou ovšem je, kde vzal Retinger, polský přistěhovalec, který pracoval jako sekretář pro spisovatele Josepha Conrada,takové možnosti, aby dal dohromady takto vlivnou skupinu. První setkání skupiny se konalo v  hotelu Bilderberg v Holandsku, proto ten název.

Z Jima Tuckera pak vypadlo, že se mu podařilo zjistit, kde se má konat příští schůzka skupiny Bilderberg. V Sintře v Portugalsku. "Margaret Thatcherová byla na straně dobra," zmínil se Tucker, když s Ronsonem šli chodbami Národního tiskového klubu ve Washingtonu s fotografiemi palcových titulků historických událostí, mezi nimi i titulku "Thatcherová rezignovala". Pokračoval: "Bilderberg jí nařídil, aby zlikvidovala britskou suverenitu, ale ona odmítla, tak ji zbavili funkce ministerského předsedy."

Jak zjistil Tucker, že se má konat schůzka v Portugalsku? Má styky ve velké washingtonské firmě účetních odborníků, a jeden její velmi vysoký a velmi vlivný zákazník se zmínil o tom, že se v červnu bude účastnit někde nedaleko Lisabonu velmi závažné, soukromé schůzky. Tucker pak obtelefonoval všechny hotely nedaleko Lisabonu, předstíral, že byl pozván na bilderbergskou schůzku, ale že bohužel ztratil pozvánku, a žádal hotely o potvrzení, zda se schůzka koná právě u nich. A jeden z nich to skutečně potvrdil.

Ronson i Tucker se vydali k příslušnému datu do Portugalska, Ronson bral celou věc velmi s rezervou. Bude se konat v Sitře skutečně tajná schůzka politiků? V žádných novinách o tom nebyly žádné informace. Jen místní anglický týdeník pro turisty, Weekly News, o schůzce kupodivu informoval: "World´s most secret society to meet in Sintra" - "V Sintře bude mít schůzku nejtajnější společnost světa," zněl palcový titulek.

Hotel Ceasar Park je asi pět kilometrů od hlavní silnice Estoril-Sintra. Luxusní budova je obklopena lesním porostem a odříznuta od vnějšího světa plotem. Ronson i Tucker dorazili do hotelu, sedli si ke stolu a rozhodli si dát oběd. "Slečno," řekl Jim číšnici, která šla kolem."Jsem trochu zmaten. Chtěl jsem si tady na čtvrtek zamluvit pokoj, ale bylo mi řečeno, že je celý hotel uzavřen pro nějakou důležitou schůzi. To musí být teda ale velmi důležitá schůze, ne?"

Číšnice pokrčila rameny: " Nevím," řekla, usmála se mírně a odešla.

Ronson a Tucker zaplatili, rozdělili se a volně se procházeli po hotelu. Byli tu i jiní lidé, procházející se zdánlivě bezcílně, a Ronsona nenapadlo, až do chvíle, kdy byl osloven, že ho někdo sleduje.

"Sledujeme vás už hodinu. Já jsem ředitel hotelu. Fotografujete. Ptáte se na důležitou schůzi. Kdo jste?" oslovil ho hněvivým šeptem muž kolem třiceti v tvídovém saku.

Zaváhal jsem, píše Ronson. Pak jsem neohrabaně řekl: "Jsem ... z Anglie." Za jiných okolností v zahraničí to funguje. V této situaci to ale nestačilo.

"Co chcete?"

Díval jsem se na něho bez výrazu.

"Co tady děláte?"

Dál jsem se na něho díval bez výrazu. A v tu chvíli se objevil další muž. Byl starší, opálený, a mluvil s evropským přízvukem. "Je to v pořádku. Nemějte obavy. Jsem váš služebník. Považujte tento hotel za svůj domov. Pokud vám mohu být jakkoliv nápomocen, jen se na mě obraťte."

Ředitel hotelu stál nyní kousek stranou, umlčen a odsunut. Druhý muž pokračoval:

"Co přece byste tady mohl dělat, co by někomu mohlo uškodit?"

"Vy jste...?" řekl Ronson. Na tom všem, co tento druhý muž řekl, bylo něco nesmírně znepokojujícího. Signál, který mi vyslal, byl asi toto: "Všimli jsme si vás, nejste tady vítáni, ale dovolujeme vám odjet bez incidentu, pokud se nevrátíte." A druhý signál byl: "Jsem nebezpečný a mocný. Proto mohu předstírat, že jsem váš služebník."

"Vy jste zaměstnanec Ceasar Parku?" zeptal se Ronson.

"Ale vůbec ne," zasmál se tento druhý muž. "V hotelu nepracuju. Samozřejmě tu zůstaňte, jak dlouho chcete."

"Ale jestliže nepracujete v hotelu, pro koho pracujete?"

"Pracuju pro ... " udělal pauzu "...jinou organizaci."

"Která se jmenuje?"

Zasmál se a podíval se na zem. "Užijte si zbytek odpoledne."

Při odjezdu z hotelu si oba novináři povšimli, že na hotelovém parkovišti stojí asi deset policejních motocyklů. "Hotel se začíná uzavírat," konstatoval Tucker.

Druhý den oba novináři očekávali, že se do Ceaser Park hotelu už nedostanou, ale stráž u vrat oplocené obory, v níž hotel stál, jejich vozu mávnutím ukázala, že mají jet dál. To nečekali. Jeli nyní do hotelu, z něhož byli už předchozího dne vypovězeni. Zastavili se v hotelové hale, hotel byl prázdný. Nebyli tam žádní zákazníci. Tucker se zeptal jedné číšnice, kam chodí ve vesnici na drink zaměstnanci hotelu. Ronson a Tucker pak nasedli do automobilu a vydali se od hotelu oborou znovu pryč. Na cestě zjistili, že za nimi jede modrá lancia.

"Dobře," řekl Ronson. "Jsem novinář z Londýna. Telefonuju vám ze silnice Sintra - Estoril..."

"Moment."

"Tiskové oddělení."

"Jsem novinář z Londýna," řekl do telefonu Ronson. "Volám vám ze silnice Sintra - Estoril. Sleduje mě tmavězelená lancia, která patří bilderbergské skupině."

Osoba na druhém konci telefonního spojení se ostře nadechla. "Pokračujte," řekla. "Bilderberg?" dodala?

"Ano," řekl Ronson. "Sledovali nás, jak si prohlížíme okolí hotelu Ceasar Park a od té doby jezdí za námi. Auto nás už sleduje tři hodiny. Nebyl jsem si zprvu jist, a tak jsem zastavil automobil na jedné opuštěné polní cestě a oni zastavili rovnou před námi. Dovedete si představit, jak děsivé to je? Je to zvlášť znepokojující, protože jsem z Anglie a nejsem zvyklý na to, aby mě někdo sledoval."

"Máte povolení od bilderbergské organizace být v Portugalsku?" řekla pracovnice britského velvyslanectví.

"Ne," řekl Ronson.

"Skupina Bilderberg je velmi tajnůstkářská," řekla úřednice. "Nechce, aby se lidi zajímali o to, co dělá."

"Poslouchejte," dodala naléhavě. "Bilderberg je daleko větší než jsme my. My jsme velmi malí. My jsme jen malé velvyslanectví. Rozumíte? Hierarchicky jsou velmi vysoko nad námi. Jediné, co vám mohu doporučit, je, abyste se vrátili do hotelu a nevycházeli ze svého pokoje."

"Právě vjíždím k našemu hotelu. Je to Paris Hotel v Estorilu," řekl velvyslanecké úřednici Ronson. "On jede těsně za mnou. Zaparkoval ve vedlejší ulici a vystoupil."

Sandra z britského velvyslanectví zavolala Ronsonovi zpět, s tím, že zatelefonovala do kanceláře organizace Bilderberg v Ceasar Parku a tam jí řekli, že nás nikdo nesleduje a že nemohou odvolat nikoho, kdo neexistuje.

"Stojí," zašeptal Ronson vzrušeně, "hned tady za stromem!"

"Dobrá věc je to," řekla Sandra z velvyslanectví, "že jestliže víte o tom, že vás sledují, asi vás chtějí jen zastrašit. Horší by bylo, kdybyste nevěděli, že vás sledují."

Minuly dvě hodiny. Ronson se sešel s Tuckerem v hotelové hale. Když procházel halou, dva muži v černých oblecích najednou zvedli ze stolu turistické brožury a začali je intenzivně studovat.

Druhý den se Ronson a Tucker sešli s Paulem Luckmanem, editorem lokálního anglického týdeníku Weekly News, který otiskl zprávu o setkání skupiny Bilderberg. Paulovy noviny byly jediné noviny v celém Portugalsku - ano, na celém světě - které tuto informaci přinesly.

Paul je Angličan, který žije v Portugalsku už 15 let. Není profesí novinář. Vlastní malou telefonní společnost. Vydávat Weekly News je pro něho a pro jeho manželku koníček. Paul Ronsonovi sdělil, že ho překvapuje, že jejich místní noviny vydaly světovou exkluzivní zprávu. "Nepovažuju se zrovna za největšího světového myslitele," řekl Ronsonovi telefonicky, "ale nebylo příliš obtížné si uvědomit, že se tato schůzka skutečně koná a že jde o něco závažného. A nikdo se toho nechce ani dotknout. Nikdo. Rozhovor končí, jakmile řeknete slovo Bilderberg. Včera jsem se o té schůzce zmínil šéfredaktoru deníku Daily Express a on okamžitě začal mluvit o něčem jiném. Řekl jsem: ´Slyšel jste, co povídám?´ On odpověděl: ´Ano.´ - ´A víte o skupině Bilderberg?´ - ´No, slyšel jsem o ní.´ A to bylo všechno. Rozhovor tím skončil.

"Jak jste se vy dozvěděl o skupině Bilderberg?"

"Z malého internetového časopisu jménem Spotlight," řekl.

"Já jsem tady s Jimem Tuckerem. Ten je z časopisu Spotlight," vysvětlil Ronson.

Druhého rána poslal Paul Luckman dva reportéry a s Ronsonem a Tuckerem čekali před vraty hotelu Ceasar Park. Dlouho se nic nedělo. Bylo strašné horko. Ronson pokračuje:

Portugalsko není zrovna země, kde by se odehrávalo mnoho dramatických událostí. Je tady turistika a fotbal a golfová mistrovství. Právě proto bylo nesmírně překvapující,že kolem šestnácti hodin začaly do hotelu skutečně přijíždět taxíky a civilní automobily přivážely z  města nejmocnější osoby na světě. Místním taxíkem přijel David Rockefeller, ředitel banky Chase Manhattan, jehož osobní majetek dosahuje částky 2,5 miliardy dolarů. Pak přijel Umberto Angelli z firmy Fiat, Agnelliové jsou v podstatě italskou královskou rodinou a vlastní majetek v hodnotě 3.3 miliard dolarů. Pak přijel Vernon Jordan, blízký přítel a neoficiální poradce Billa Clintona, Jordan, který dostal Clintona z neznámého Arkansasu a dostal ho až do Bílého domu, ten Jordan, o němž se říká, že v důsledku své protekce způsobil, že se stal James Wolfensohn šéfem Světové banky.

A pak přijel James Wolfensohn, šéf Světové banky. "Neuvěřitelné," zašeptal Luckmanův novinář Fred.

A pak přijel Henry Kissinger, pravděpodobně nejmocnější člověk poválečného světa, Kissinger, který schválil tajné bombardování Kambodže a později dostal Nobelovu cenu míru, Kisisnger, který tisku oznámil, že utrpěl infarkt, slovy: "No, alespoň to dokazuje, že mám srdce." Přijel do Caesar Parku na zadním sedadle starého mercedesu.

A přijížděly další taxíky. V nich seděli generální ředitelé farmaceutických společností a tabákových společností a šéfové bank z Evropy i ze Severní Ameriky.

Někteří, jako například Richard Holbrooke, zástupce Spojených států u OSN, se zeširoka usmívali. Přijel Conrad Black, třetí nejmocnější světový mediální magnát, vlastník deníku Daily Telegraph a Jerusalem Post a listu Chicago Sun-Times a 40 kanadských deníků a 447 jiných novin po celém světě.

Pak projel kolem starý autobus, Ronson mu nevěnoval pozornost, předpokládal, že v něm budou hoteloví zaměstnanci. Na autobus se však soustředil jeden ze dvou Luckmanových reportérů, Brendan. Ronson se na něj podíval. Zdálo se, že je Brendan na místě přimrazen k zemi.

"Brendane, co je?"

"Díval jsem se dovnitř oknem a zaostřil jsem fotoaparát na jednu osobu, a on se na mě přímo podíval. Podivně, jako by se díval přímo skrze mne. Nemohl jsem fotoaparát ani zvednout."

"A kdo to byl?"

"Peter Mandelson," odpověděl Brendan. (Mandelson je pravá ruka Tonyho Blaira a tvůrce moderní Blairovy pravicové Labouristické strany, pozn. JČ.)

"Kdo je Peter Mandelson?" zeptal se Američan Tucker.

"Materiál o Bilderbergu jsou fašistické lži!"

Vážení přátelé,

Chci vás naléhavě varovat před materiálem, který se šíří o takzvané "bilderbergské konferenci", která se má konat v Portugalsku v červnu. Jako zdroj informací o této konferenci se cituje washingtonský časopis Spotlight. Spotlight vydává fašistická Liberty Lobby. Účelem tohoto materiálu je vytvořit dojem, že existuje zlovolné židovské spiknutí, které se snaží vládnout světu. Informace o časopisu Spotlight získáte od každé antifašistické organizace.

Proti fašismu a proti kapitalismu!

Liza Taylorová

Mezinárodní solidarita s dělníky v Rusku.

"To tedy získáváme informace od neonacistů?" zeptal se Fred. "My vydáváme noviny pro celé Portugalsko a naším zdrojem jsou neonacisté?"

"Není to vyloučeno," řekl Ronson. "Ale to neznamená, že - "

Fred vyhlédl ven, kde se v bazénu koupaly děti.

"Do čeho jsme se to zamotali?"

Ronson v článku pokračuje:

Ve snaze zjistit, jestli se skutečně v onom hotelu Caesar Park v červnu 1999 rozhodovalo o osudu světa, jsem se posléze obrátil na desítky členů organizace Bilderberg. Samozřejmě, nikdo mi ani neodepsal, že se mnou nechtějí mluvit a že mi děkují za dopis, a to ani osoby, které vždycky odepisují a písemně odmítají rozhovory - například úřad Petera Mandelsona.

Podařilo se mi pohovořit s tiskovým tajemníkem Davida Rockefellera, který mi sdělil, že má pan Rockefeller plné zuby toho, že je označován za čtyřmetrovou ještěrku, za tajného vládce světa a za majitele černých vrtulníků, které sledují antibilderbergské disidenty, a tak dále.

Úřad Davida Rockefellera, jak se zdálo, měl encyklopedické znalosti o všech teoriích spiknutí. Tyto teorie spiknutí Davida Rockefellera štvou (konstatoval jeho tiskový mluvčí). Pan Rockefeller se diví, proč se lidé jeho samotného a bilderbergské skupiny tolik bojí a tolik ji nenávidí. Pan Rockefeller se domnívá, že jde o boj mezi racionálním a iracionálním myšlením. Racionální lidé jsou pro globalizaci, iracionální lidé dávají přednost nacionalismu.

Zeptal jsem se tohoto tiskového tajemníka, proč žádní členové bilderbergské skupiny nikdy nereagovali na mé dotazy a  neodpověděli na mé dopisy. "No," pokrčil rameny, "třeba chtějí být znovu pozváni."

Pracoval jsem na tom dál. Chtěl jsem ty informace. Byl jsem přesvědčen, že mám právo na ty informace a prostě jsem odmítal věřit, že existují určité informace, které nedostanu. Přivádělo mne to k šílenství. Dověděl jsem se, že být sledován mužem v autě s černými brýlemi není nic proti tomu, co potkalo oněch několik novinářů, kteří se pokoušeli totéž odhalit přede mnou. V červnu 1998 zjistil jeden skotský reportér, že se koná bilderbergské setkání v hotelu Turnberry v Ayrshiru a když se začal ptát, skotská policie mu dala pouta a zavřela ho do vězení.

Členové organizace Bilderberg dál ignorovali mé dotazy během roku 1999 i 2000. Dál jsem jim pořád psal, ale neměl jsem naději, že se někam dostanu. A pak, jednoho úterý dopoledne, zazvonil telefon. Byl to hlas, který jsem okamžitě poznal - hlas zakladatele bilderbergské skupiny, člověka, který je už třicet let součástí jejího vnitřního kruhu, člověka, který určuje Bilderbergu agendu, hlas tajného vládce světa - pokud věříte všem těm aktivistům, s nimiž jsem strávil pět let. Byl to bývalý labouristický ministr financí Denis Healey.

"Co pro vás mohu udělat?" řekl.

"No," odpověděl jsem, "řekl byste mi, co se děje během bilderbergských zasedání?"

"Dobře," řekl Healey v dobré náladě.

Následovalo ticho.

"Proč zrovna vy?" zeptal jsem se. "Nikdo jiný se mnou o tom nechce mluvit."

"Protože se ptáte," řekl Healey. "Já už jsem starej. Přijďte na návštěvu."

Jakmile se mi otevřel Lord Healey (rozšířil jsem tuto informaci mezi všechny členy bilderbergské skupiny) otevřeli se i jiní její členové (pouze pod podmínkou anonymity). A na základě těchto rozhovorů jsem dal dohromady mechanismus této tajnůstkářské organizace.

Funguje to takto. Malý ústřední úřad v Holandsku každoročně rozhodne, kde se bude konat další schůzka. Každá země má dva členy výkonného výboru. (Britskými členy byli bývalý ministr zahraničních věcí Lord Carrington, Denis Healey, Andrew Knight, kdysi šéfredaktor týdeníku Economist a Martin Taylor, bývalý generální ředitel banky Barclays).

Prý se každá země obává, že bude muset schůzku uspořádat, protože musí najít dostatečné množství peněz na to, aby objednala celý pětihvězdičkový hotel na čtyři dny. Finančně přispívají globální korporace, kteří jsou s Bilderbergem spřízněny, jako Xerox, Heinz, Fiat, Barclays a Nokia.

Nikdo si nemůže členství v této organizaci koupit. Sami členové zvou nové lidi, kteří se zdají být "bilderbergskými osobnostmi". Představa o tom, kdo je bilderbergská osobnost, se nezměnila od roku 1954, kdy tuto skupinu založili Denis Healey, Joseph Retinger, David Rockefeller a holandský princ Bernhardt.

"Zaprvé," řekl Ronsonovi jeden člen výkonného výboru, "pozvaní hosté musejí pracovat. Nemohou jen tiše sedět. Jejich povinností je mluvit. Pamatuju, jak jsem pozval v roce 1975 Margaret Thatcherovou. Nebyla vůbec světa znalá. Seděla tam dva dny a neřekla jediného slova. Lidi si začali stěžovat. Jeden americký senátor mi řekl, že s ní mám o tom promluvit. Učinil jsem to a jí bylo z toho trapně. Přes noc si to rozmyslela, protože následujícího dne najednou vstala a udělala typickou tříminutovou thatcherovskou ´přednášku´. Nepamatuju si, o čem to bylo, ale jistě si to dovedete představit. Všichni přítomní byli absolutně překvapeni. A tady máte něco pro konspirační teoretiky. V důsledku tohohle malého projevu si Thatcherovou zamilovali David Rockefeller a Henry Kissinger a další Američani. Pozvali ji do Ameriky, vozili ji všude v limuzínách a všem ji představili.

"Vzpomínám, když přijel v roce 1991 Bill Clinton," pokračoval tento člen. "Pozval ho Vernon Jordan. Všem potřásl rukou. Nikdo nevěděl, že to bude příští americký prezident."

Pozvaní hosté si nesmějí přivézt manželky ani milenky. Výslovně se od nich požaduje, aby neposkytovali rozhovory novinářům. Ubytování, občerstvení, víno a koktajly před večeří platí organizace Bilderberg. Konají se dvě dopolední zasedání a dvě odpolední zasedání, v sobotu je jen večerní zasedání, aby mohli účastníci hrát golf. Sedí se podle abecedy, a každý rok je to obráceně. Členové organizace Bilderberg zuřivě popírají, že jsou vládci světa, ale přiznávají, že občas bývá mezinárodní politika ovlivňována těmito zasedáními.

Například, během války o Falklandské ostrovy byla odmítnuta žádost britské vlády o uvalení sankcí na Argentinu. Ale na bilderbergské schůzce v Dánsku vystoupil britský labouristický politik David Owen s plamennou řečí ve prospěch těchto sankcí. A ten projev vedl k tomu, že mnoho lidí změnilo na tuto záležitost názor. Četní ministři zahraničních věcí se vrátili domů a informovali o tom, co říkal David Owen. A sankce byly na Argentinu uvaleny. Denis Healey charakterizoval člena bilderbergské skupiny takto: "Říkat, že usilujeme o jednotnou světovou vládu, je přehnané, ale není to úplně nefér. Členové bilderbergské skupiny zastávají názor, že nemůžeme donekonečna mezi sebou pořád z nesmyslných důvodů bojovat a zabíjet lidi a připravovat miliony lidí o přístřeší. Tak jsme došli k názoru, že by bylo dobré vytvořit po celém světě jediné společenství. Bilderberg je způsob, jak přivést dohromady politiky, průmyslníky, finančníky a novináře. Snažíme se získávat mladší politiky, kteří jsou na vzestupu, a ty seznamujeme s finančníky a průmyslníky, kteří jim nabízejí moudrá slova. Zvyšuje to šanci mít rozumnou globální politiku."

"A pomáhá členství v Bilderbergu vaší kariéře?" zeptal se Ronson.

"To ano," řekl Healey. A pak dodal: "Vaše nové porozumění světu bezpochyby pomáhá vaší kariéře."

"Což tedy zní jako spiknutí," řekl Ronson.

"Nesmysl, idiocie, blbost," řekl Healey. "Blbost, blbost, blbost. Nikdy jsem neslyšel takovou pitomost. Tohle není spiknutí. Je to svět. Takhle se věci na světě prostě dělají. A je to tak správně." Dodal: "Řeknu vám ale toto: Jestliže si extremisté a šéfové militantních skupin myslí, že je Bilderberg proti nim, tak to mají pravdu. Jsme proti nim. Jsme například proti islámskému fundamentalismu, protože je proti demokracii."

"A není bilderbergské tajnůstkářství taky proti demokracii?" zeptal se Ronson.

"My nejsme tajnůstkáři," odsekl. "Jsme soukromá organizace. Nikdo nebude mluvit otevřeně, když ho budou citovat ambiciózní a chorobně zvědaví novináři, kteří si myslí, že to pomůže jejich kariéře, když budou útočit na něco, čemu vůbec nerozumějí."

Ronson pokračuje:

Všiml jsem si, že Denis Healey má nad krbem celou řadu fotografických alb. Je o něm známo, že velmi rád a dlouhá léta fotografuje, tak jsem se ho zeptal, jestli taky fotografoval během bilderbergských schůzek. "Samozřejmě," řekl. "Mám odtamtud spoustu fotografií." Podíval jsem se na ta alba. To by bylo něco, mít možnost se na ty fotografie podívat.

"Mohl bych se na ty fotky podívat?" zeptal jsem se ho.

Lord Healey se podíval do klína. Zamyslel se nad mou žádostí. Znovu vzhlédl. "Ne," řekl. "Jdi do prdele."