Demokracie, odborníci a totalitáři
Aneb: Kdo má vládnout?
Otázky moci vždy hýbaly lidskou společností. Moc přináší svému držiteli nezanedbatelné výhody, a to nejen materiální. Najdeme ji skrytou za náboženskými i filosofickými spory, vykoukne na nás i z těch nejodlehlejších teoretických diskusí. Od prvopočátku existence státu je klíčovým pojmem všech diskusí o jeho podstatě. Starořecký filosof Platón ji umně spojil s otázkou dobra a s hledáním odpovědi na to, kdo je oprávněn ji držet.
Považuji za pozoruhodné, že tato diskuse se opakuje v lidské společnosti stále znovu a znovu. Otázky jím položené se vracejí i na místech nečekaných, jako je chat Lidových novin na téma „referendum“, nebo diskuse o korupci na stránkách internetových Britských listů.
Dlouhou školní výchovou utvrzované přesvědčení, že pravda je jen jedna, a to ta, kterou nacházejí odborníci, nám dává zdánlivě jasnou odpověď. Rozhodovat musí vždy ten, kdo dané otázce nejlépe rozumí, či jinak řečeno, ten, kdo zná pravdu.
Když si představíme rozhodování vědecké rady nějaké univerzity ohledně udělování např. docentských hodností, je nám jasné, že musí jít o rozhodování odborníků. Není možné posuzovat odborné kvality uchazeče o tento titul formou lidového hlasování. Kdo z nás by si byl schopen přečíst a posoudit docentskou práci z oboru nám vzdáleného?
Na základě této úvahy budeme jistě všichni souhlasit s tím, aby vědecký ústav určitého zaměření vedl po odborné stránce kvalifikovaný odborník, např. docent či profesor v daném oboru. A stejně tak budeme souhlasit s tím, že pokud se jedná o obor nám vzdálený, nejsme schopni rozhodnout, který z uchazečů tímto odborníkem skutečně je.
Pokud se vědou vůbec nezabýváme, což se týká rozhodující většiny občanů, nejsme vůbec schopni rozhodovat o tom, kdo by takové vědecké ústavy měl odborně vést. Volební kampaň, v niž by kandidáti předkládaly široké veřejnosti k posouzení své projekty výzkumu, by byla naprosto absurdní. Při čtení projektů z oborů genetiky, matematiky, kvantové fyziky atd. bychom asi získali dojem, že vůbec nejsou psány česky. Nic a sto stránkový projekt se takto navzájem rovnají, abychom uvedli něco zase z dialektiky.
To nás ovšem přivádí o něco dále, než jsme se původně domnívali. Nejen, že nejsme schopni rozhodovat odborné otázky, ale ani nejsme schopni kvalifikovaně vybrat odborníka, který by je rozhodl za nás, a to k našem prospěchu. Přesně tohle pochopil Platón, když ve své „Ústavě“ vyloučil lid z jakéhokoliv rozhodování.
Řekněme to ještě jednou, stručně: Pokud je řízení státu odbornou záležitostí, je demokracie nejhorší ze všech možných forem vlády. Totalitní monarchie je pak formou nejlepší. Přičemž slovem monarchie máme na mysli jedinovládu (tj. ono: mono arché ). Totalitní pak znamená to, že tento jeden odborník, ze všech odborníků nejlepší, rozhoduje vše, o čem je nutno rozhodnout. A to je skutečně vše, od výše daní, po populační politiku, zplození potomků atd.
K obdobným závěrům bychom dospěli, kdybychom uvažovali o morálních kvalitách. Lidí s vysokými morálními kvalitami bude vždy jen malá menšina. Vláda pak musí být v rukou této menšiny a nám nezbývá než přepisovat ústavy mnoha demokratických států, kde se píše, že zdrojem moci ve státě je lid. Ovšem, jak již víme, ten je morálně nekvalitní a odborně nekvalifikovaný. Špatné nemůže rodit dobré, ale vždy jen špatné. Ideální tedy je, když vysoce kvalifikovaní odborníci jsou současně morálně vysoce kvalitními osobnostmi a vybírají ty nejlepší jen sami mezi sebou. Příjemnou výhodou této úvahy je, že ospravedlňuje důvěrně známé, to, na co jsme zvyklí. Každý monarcha, generální tajemník, führer či velký kormidelník byl přece právě takovou osobností - vysoce „moudrou“ a morálně „kvalitní“.
Jistě, mohli bychom říci, že nám lhali, například komunisté. Ale jak to proboha máme poznat? Odborně to posoudit nemůžeme. A pokud si uvědomíme, že morální problematika moci nespočívá v tom, jestli máme trhat sousedova jablka či ne, ale v mnohem složitějších - odborných etických - otázkách, nezbývá nám, než vždy znovu a znovu věřit nějakým elitám, že nyní nám již opravdu, ale opravdu vládne ten nejmoudřejší a nejhodnější král, generální tajemník, guru atd.
Jak to tedy, že máme demokracii?
Pokud to ironicky poněkud přeženeme, můžeme na základě veřejných diskusí o demokracii v ČR říci, že Česká odpověď po roce 1989 by asi byla: náhodou! Či snad: vlivem vnějších okolností a nátlaku okolních států.
Obecně má však tato otázka řešení ve dvou rovinách: praktické a teoretické.
Lidé si prakticky ověřili, že se dokáží samostatně rozhodovat a že k tomu žádného vládce nepotřebují. Úspěšnost jejich rozhodování rodila jejich sebevědomí. Odtud ono odhodlání „třetího stavu“ ve francouzské revoluci „být vším, jestliže dosud byl ničím“. Svobodu si tedy dobývají lidé sebevědomí a solidární. A skutečně není možné svobodu dostat, když jste uvnitř lokajem (Patočkův termín). Sebevědomí a solidarita je to, co Čechům na cestě ke svobodě nejvíce chybí, více než vytunelované miliony.
Teoretické řešení má dlouhé dějiny. Připomeňme zde jen ty odpovědi, které jsou spjaty s nejbrutálnějším popřením lidské svobody a svéprávnosti, tj. s totalitními režimy ve 20. století. V reakci na nástup nacismu píše E. Fromm svou známou knihu Strach ze svobody, v níž hledá psychologické základy příklonu lidí k autoritářským formám vlády, K. R. Popper píše ze stejných důvodů svou slavnou knihu „Otevřená společnost a její nepřátelé“, a zmiňme pro náš účel velmi užitečnou Hayekovu knihu „Cesta do otroctví“.
Pokusme se stručně shrnout jejich základní argumentaci ve vztahu k našemu problému. Popper i Hayek pochopili, že rozhodování není věcí čistě odbornou, ale ve stejné míře i hodnotovou a zájmovou. Volby tedy nejsou rozhodováním o tom, která strana má pravdu, ale o tom, která strana - politik bude prosazovat naše zájmy a hodnoty, a ty jsou různé u různých lidí i u různých sociálních skupin. Musíme pochopit, že demokracie není systém založený na jednom společném dobru, či jediném možném řešení problémů, ale že to je systém vyjednávání o zájmech, často protikladných, v němž žádné jediné možné řešení neexistuje.
Tak bychom mohli například rozhodnout o zastavení elektrárny Temelín, stejně jako o jejím zprovoznění. Z hlediska odborníků - ekonomů, fyziků atd. - jsou obě varianty stejně možné. Mohou nám ovšem říci, že máme kromě těchto dvou možností ještě tyto a tyto technicky realizovatelné varianty využití Temelína. První bude stát tolik, druhá tolik atd., důsledky první možnosti budou takové, druhé takové atd. A to je vše, co může odborník říci. Konečné rozhodnutí je pak již rozhodnutí politické, a to je rozhodnutí o tom, čí zájmy budou uspokojeny více, čí méně a čí např. vůbec ne.
Prostě je na našich preferencích, jestli se rozhodneme Temelín zastavit, školné zavést, či nikoliv a samozřejmě nést náklady a následky takového rozhodnutí. Vyplatí se nám nést riziko velké havárie jednou za 10 000 let a nebo ne? Jaká věda může za nás rozhodnout, jestli se máme bát hodně a nebo málo? Co je víc: tento kousek lesa, a nebo zkušební dráha automobilky, která zde má být postavena? Ani to nelze žádnou vědeckou metodou rozhodnout.
Jiná věc ovšem je, že každý politik se snaží přesvědčit co nejvíce lidí, že právě jeho návrhy jsou výhodné právě pro ně. To je dáno logikou voleb a nutností bojovat o hlasy občanů na politickém trhu.
Podstatou demokratické volby je tedy to, že vysíláme své zástupce - posíláme poslance, aby nás zastupovali při rozhodování těchto sporů a aby při tom obhajovali naše zájmy. Nic více. Žádné dobro pro všechny.
Problém této zastupitelské demokracie je ovšem v tom, že poslanci se občas (často?) zpronevěřují svým volebním slibům, zapomínají na své voliče a dávají přednost svým soukromým a skupinovým (stranickým) zájmům před zájmy občanů, které mají zastupovat. Z hlediska občanů pak dochází ke stavu, kdy je vlastně rozhodováno o nich, bez možnosti tato rozhodnutí korigovat. Tím se popírá vlastní smysl demokracie jako systému, v níž lidé o sobě rozhodují samy, místo aby o nich rozhodoval někdo jiný. Volby jednou za čtyři roky se ukazují být příliš slabou korekturou tohoto nedostatku. Tak slabou, že se občané odvracejí od politiky s přesvědčením, že na nich nakonec stejně nezáleží a že volby nejsou nic jiného než velké politické divadlo. Když si uvědomíme, že volební kampaně organizují reklamní agentury, že volební programy přestávají být závazné den po volbách, pak nás ani nepřekvapí, že většina lidí tyto programy ani nečte a volby často vyhrávají nejschopnější manipulátoři (viz velice zajímavou knihu Postmanovu: Ubavit se k smrti).
Naléhavost tohoto problému roste s globalizací, stejně jako s našim vstupem do EU. Vznik rozsáhlé úřednické struktury této organizace nadané mocí, struktury vzdálenější občanům než dosavadní politikové, je velkou výzvou pro demokracii.
Jednou, nikoliv jedinou odpovědí, je úsilí řady občanských iniciativ po celé Evropě o zavedení práva na občanskou iniciativu a referendum. Právo na iniciativu zde znamená právo na vyvolání referenda na základě vlastního rozhodnutí relevantního množství oprávněných občanů. Jako takové je jedním z nástrojů na posílení kontrolního vlivu voličů na jejich poslance a jejich rozhodování. Opět zdůrazňuji, nejde o to, jestli jsou jedni morálnější než druzí. Jde o prosazování zájmů - v zásadě většiny oproti privilegované menšině politiků, menšině privilegované mocí, přinejmenším. Mocí, která často rodí korupční peníze a ty opět posilují moc.
Přímá demokracie je proto logickým pokračováním dějinného vývoje demokracie, v němž roste míra svobody ve smyslu vydobytého práva rozhodovat sám o sobě.
