Ústecký šoulet je vzpomínkou na jedinečnost lidského života a odmítáním černobílého vidění
Na Rohanově knize si velmi cením, že hořkost z prožitého nezastínila jeho píšící pero v čas vzpomínek
Dějiny Evropy dvacátého a pár týdnů i (též) jednadvacátého století jsou spojeny s fenomény fašismu, holocaustu a židovské pouti obecně a s vyrovnáním se s léty 1938(7) - 1945(8) v rámci sudetského problému. Myslím si proto, že by nebylo na škodu seznámit lidstvo s jednou velmi zajímavou knihou. Před několika týdny se totiž na pultech knihkupectví objevila druhá kniha z edice Memorabilia ustensis, pod názvem "Ústecký šoulet‘. Knihu "uvařil" ze svých vzpomínek na Ústí n. L. a svět publicista Bedřich Rohan. Šoulet je velmi vydatné a dobré židovské jídlo. Šoulet Bedřicha Rohana tomuto pokrmu hanby nečiní. Je velmi cenným dokumentem o historii Ústecka.
Je to kniha vzpomínek od Ústečana z židovské německy mluvící rodiny, který se po útěku do Anglie (1938) vrátil jako voják západní jednotky, působil v novinách, v televizi a koncem šedesátých let odešel opět do zahraničí. V Anglii pracoval v BBC a též jako dopisovatel německé tiskové agentury DDP.
"Šoulet" je mimořádně objevnou a čtivou knihou o Ústí zprostředkovanou perem zralého muže o pohledu dítěte a středoškoláka na tehdejší Ústí první republiky a část vzpomínek je věnovaná i Ústí poválečnému, kam se vrátil, aniž by tam opět zapustil své kořeny. Knihu psal novinář – je psaná úsporným faktografickým stylem, je myšlenkově hutná a vyvážená, byť žánr vzpomínek dovoluje autorovi velkou vyjadřovací volnost. Autor ocenil obsahově a stylově věrný překlad ústecké překladatelky Hany Tomkové, která tím podtrhuje autenticitu knihy.
Němectví a židovství
Pokud některá skupina obyvatel Československa byla vystavena nejhlubší možné hořkosti, byli to německy orientovaní Židé. Kulturně – společenský styl německého obyvatelstva měl nespornou hodnotu a rozměr přesahující hranice historických českých zemí. Proto mnozí Židé byli i nositeli a propagátory německé kulturní tradice. O to tragičtější byl konec jejich dnů jako "podlidí".
Na Rohanově knize vzpomínek si velmi cením, že hořkost z prožitého neztížila jeho píšící pero. Jeho rodiče byli oběťmi holocaustu, zažíval na vlastní kůži a srdce proměnu německého obyvatelstva Ústí z českých Němců na sudetské Němce a Hitlerovy Němce. Přesto se ve vzpomínkách nedopouští názorových generalizací. Naopak s jistou mírou nadhledu, daného životnímu zkušenostmi, jen připomíná, že sudetský fenomén není historickým fenoménem, ale tragédií vzešlou z politických snů o jedné velké říši...
Příznačný je v tomto smyslu závěr druhé kapitoly: "Těch celkem 18 let, které jsem jako dítě a mladistvý v Ústí zažil, byly u mnohých mých tehdejších současníků poznamenány vývojem jejich vědomí příslušnosti; jejich vývojem z "Deutschböhmen" k "Sudetendeutschen" – z německých Čechů k sudetským Němcům.
"Můj otec – student nesoucí barvy jednoho z buršenšaftů německé Karlovy univerzity – byl přesvědčeným německým Čechem. Pro něj, Saxona (Saxonia se jmenovalo jeho liberální studentské buršácké sdružení) to bylo normální a samozřejmé. Ale "sudetský Němec" se z něj nestal, protože pro něj a pro nás toto slovo znamenalo pootevření se a v samém konci také akceptování Hitlerovy politiky a světonázoru. Mým někdejším spolužákům a přátelům, kteří se také ještě dnes cítí sudetskými Němci, připomínám, když zapomínají na určité věci minulosti, že nám toto slovo nahánělo oprávněnou hrůzu. Jejich politika nás vedla přímo do Osvětimi poté, co nám jejich "osvoboditel" Hitler ukradl právo na život."
Tragédie souvislostí
Svou knihou Rohan mj. upozorňuje, jak těžké je soudit a vytvářet jednoznačné odsudky. Kolik lidí kolem sebe poznal s názory pod tlakem doby tak rozporuplnými, kde lidskost, úcta a politický sen se mísily do mozaiky absurdních skutečností!
Vzpomíná-li na profesora Theodora Schütze, který vyučoval němčině a češtině a byl označován starým nacistou, protože byl členem nebo přinejmenším přesvědčeným přívržencem Německé národně socialistické dělnické strany (DNSAP, nikoli NSDAP), která na německo-české nebo starorakouské půdě vznikla ještě dříve než Hitlerova NSDAP v Německu.
"Byl taková zvláštní směsice člověka – nacisty, ale přitom žádný agresivní antisemita... Nedlouho před maturitou přišel můj spolužák Erich Kunz do třídy se stranickým odznakem Sudetoněmecké strany, který byl tenkrát pro nás gymnazisty zakázaný, v knoflíkové dírce. Kunz mi byl vždycky nesympatický, teď ale o to víc, protože bylo známo, že měl židovskou matku.
Když Pimpf (profesorova přezdívka) vstoupil do třídy a zahlédl Kunze, sdělil mu, aniž by hnul brvou: "Kunzi, ten odznak si raději strčte do zadku!"... Po skončení války mi vypravovali, že jako "starý bojovník" byl přijat do SS.
Na gymnáziu v mé době ještě jeden Čech – židovský profesor Franz Taussig, nazývaný svými žáky laskavě "Franta". Platil za vynikajícího pedagoga.
Hned po převzetí moci nacisty byl z gymnázia okamžitě propuštěn a vyhozen. Když se pak ještě jednou odvážil vrátit do budovy, aby si odnesl svoje věci, nepromluvil s ním už z bývalých kolegů nikdo ani slovo. Procházeli okolo něj jako by byl vzduch; s jedinou výjimkou – Pimpfem. Schütz zahlédl Frantu na ulici, šel k němu, stiskl mu ruku a zůstal s ním stát. "Nedělejte si žádné velké starosti, pane kolego," řekl mu. "Snad to tak zlé pro vás nebude." Pak podal Taussigovi ještě jednou ruku a rozloučil se...
Ale také pro našeho Pimpfa, starého nacistu, který nebyl ochoten obětovat svou lidskost na oltář třetí říše, znamenalo "osvobození" tragický konec. Zdá se, že se brzy dostal s "novými" z říše do konfliktu, a spáchal sebevraždu. Vypravovali mi, že si oblékl svou starou důstojnickou uniformu, se všemi vyznamenáními za statečnost v první světové válce na hrudi, a zastřelil se. Hilde Mimlerová, bývalá spolužačka mého bratra, napsala někdy později z NDR. Na Pimpfův pohřeb na hřbitov na Střekově přišli celkem jen dva – opravdu, dva! – lidé – ona sama a Pimpfův někdejší kolega Unterwelz; jinak nikdo."
Tento obsáhlý výňatek jsem uvedl proto, že charakterizuje dobu a pohled autora na ní. V knize uvedené osudy Ústečanů jsou lékem na černobílé vidění. Autor si mohl s gustem zamlsat na osudu českých (sudetských) Němců po osvobození Adolfem Dobrotivým, kdy velmi brzy po "osvobození" začali Rohanovi věkoví souputníci rukovat do armády a postupně se ztrácet ze společenství živých s těly roztrhanými válkou, v nenávratnu. Místo toho popisuje jak lidé, které znal, ztrácejí své přátele (nepřátele) a žáky. S úctou vzpomínal i na spolužáka, který byl v předvečer konce války popraven za to, že odmítl zabít vojáky své jednotky tím, že by jim vydal rozkaz bránit něco až do posledního muže...
Tragédie malých
Tématu poválečného odsunu se příliš nevěnuje – je již vzdálen od ústeckého dění, ale přesto i zde se vyrovnává s tématem bez salónního filozofování popisem několika případů z tohoto období, včetně intervence autora a jeho manželky, aby vytrhly jednu ženu z odsunu...
Popis osudu lidí, které Rohan znal, vydá za mravoučné traktáty. Tragédie židovského obyvatelstva byla skryta již v době předmnichovské v antisemitistických tendencích. Hitlerova administrativa protižidovskému tažení dala jen právní a "technický" rámec. U prostých lidí mnohdy politické tendence nepřestoupily meze fandovství na úrovni fotbalového klubu. Zábor Sudet, válka a poválečný odsun semlely všechny, kdo byly při ruce. Kniha vzpomínek se tak stává také povídáním o tragédii malých, bezejmenných lidí.
Lidé různí i slavní
Člověk umělecký si při jménu Ernest Neuschul připomene malířskou osobnost, muže, který utekl před nacisty do Anglie, jediného malíře, kterému seděl modelem car Stalin a také to byl člověk, o kterém víme, díky Rohanově publikaci, že plastika, která je na budově sousedící s objektem zvaný "Grand", je vytvořena právě podle jeho návrhu.
Když pojišťovací společnost Riunione Adriatica ve středu města nechala postavit nádherný obchodní palác s kavárnou "Café Grand", postavila jedna ze dvou rodin židovských obchodníků Neuschulů bezprostředně vedle sice o něco menší, ale téměř stejně vypadající budovu ve stejném stylu – zvanou "Neuschulhaus". Na "Neuschulhausu" byl (a je) reliéf, který zobrazoval postavu dělníka nesoucího traverzu; s nápisem "Haus Neuschul". Tabuli navrhl Ernest Neschul. Německý nápis byl po roce 1945 neodborně "oďoubán", dělník s traverzou přežil do dnes.
V knize se setkáte i organizátorem milicí, muklem a nakonec ministrem vnitra Josefem Pavlem a s mnoha dalšími lidmi. Dozvíte se mj. o Robertu Eilensteinovi, který se oženil s Irmgard von Bohlen und Halbach, rozenou Kruppovou, válečnou vdovou. Příhoda, kterou Rohan popisuje, je pro jeho knihu typická: nic není jen černé nebo bílé.
Vzpomíná na svou bavorskou návštěvu:
"...zahlédl jsem na stěně místnosti, v níž jsme seděli, velkou olejomalbu. "To je přece Liebermann," řekl jsem. "Ano, máš pravdu, je to Liebermann," odvětil Sova (Robert Eilenstein). "Ale kde byl ten obraz za Hitlera?" chtěl jsem vědět. "Celou dobu visel v Essenu v pracovně mého otce," vysvětlila Irmgard Eilensteinová. "Ale Max Leibermann byl přece Žid," řekl jsem. "Ano, to byl," odpověděla Irmgard. "Ale kdo by si byl troufl něco mému otci říci?"
Dílo židovského umělce v kanceláři Alfreda Kruppa, tchána Sovy z Teplické ulice číslo šest – to tedy bylo něco..."
